13 February 2016

Zápisky z ortopedie # 2 - Reportáž psaná na spinálce

Jubilejní 50tý článek tohoto blogu by si jistě zasloužil lepší téma, report z maratonu nebo triatlonu, ale bohužel, všechno se to seběhlo tak, že to bude report nemocniční. Získal jsem spoustu nových zážitků a zkušeností, které by bylo lepší vůbec nemít. Ale když už je mám, podělím se o ně na následujících řádcích, třeba někomu v budoucnu ušetří zbytečné obavy z ortopedických zákroků.
Ve čtvrtek 11.2.2016 v 6.55 mě má nejmilejší polovička vysazuje v areálu nemocnice v Berouně před ortopedickou ambulancí. Na příjmu hlásím, že nemám předoperační vyšetření (PV), které mi zde ale za drobný poplatek během dvou hodin udělají. Roztáčí se rychlý kolotoč vyšetření, EKG, tlak, odběr krve, čůrání do zkumavky. Dostávám francouzské hole a běžím se do patra ubytovat. Pokoj 5 postel 2. U okna. Na pokoji 3 spolubydlící - rameno od včerejška čekající na propuštění, nově příchozí kotník a koleno. Za chvíli znova na příjem, komplet zdravotní anamnéza a podpisy všeho možnýho, třeba že vím, že se z narkózy nemusím probudit a tak. Poprvé zmiňuju svůj záměr ušetřit mozek a jít na spinální anestezii (jen od pasu dolů). Prý se mám dohodnout až s anesteziologem, ale že si to na tenhle zákrok nikdo nebere, že je to zbytečný ...
Po návratu na pokoj už jede koleno a jeho pološílený majitel, invalidní důchodce, na sál. Za 10 minut ho vrací, v pět ráno si dal cigáro a musí čekat. Na řadu jde kotník, aneb pohodový motorkář z Náchoda. Já se půl hoďky válím na posteli a už mě volají na výsledky a dokončení PV. Všechno v pohodě, zcela zdráv a schopen podstoupit operaci. Ještě proberu s internistkou anestezii a na přímý dotaz mi odpovídá že sama by si vzala pouze poloviční variantu. Jsem definitivně rozhodnut.
Na pokoji už si nestihnu ani lehnout a být nervozní, hned mě nahánějí na sál. Svlíkám se do naha, dostávám injekci do zadku, polykám na sucho prášek a i s postelí mě transportujou na sál. Čumím do stropu, nade mnou ubíhají zářivky, záběry jak z nemocnice Chicago Hope. Přebírá mě zřízenec, přeskok na operační lehátko, lajntuch přes intimní partie a už jsem před operačním sálem, kde ještě někdo leží. Znovuujištění, že jsem již 12 hodin nepil a 15 hodin nejedl.
"Kdy si budu moci vybrat typ anestezie?" ptám se sestřičky když mi napíchne kanylu a začíná mě chystat na celkové uspání. "Vy chcete svodnou? na tohle si ji nikdo nebere, budete v nemocnici o den dýl ... ale je to na vás, jestli chcete, není to problém". Trvám na svém.
Na sále. Sedím nahej na lehátku, brada na prsou, vyvalený záda, sestra přede mnou mi drží hlavu a tlačí do ramen. Anesteziolog mě celýho natře oranžovou dezinfekcí. Z fleku bych mohl do kotle na zápas tulipánů z Holandska. Cítím jak odpočítává obratle. Představa jehly v páteřním kanálu není moc lákavá, ale samotný vpichy vůbec necítím, mají být dva, já dostávám jeden bonusový protože druhý se nezdařil a ohnula se jehla. Všechny obavy byly zbytečný, nic to není. Lehám si a začínají mi brnět nohy. Za tři minuty už na výzvu "zvedněte nohy" nemůžu reagovat. Od pasu dolů nic.
Samotná operace trvá jen 15-20 minut. Všechno vidím na monitoru a je to zajímavá podívaná. Mudr. mi to i komentuje, tak sleduju svůj meniskus, utržený kus kleštičkama odstříhává, pak upaluje "pájkou :-)" roztřepený části a čistí vnitřek kolene. Taky vidím svůj přední křížový vaz. Ten se bohužel doktorovi vůbec nelíbí :( ošetřuje ho zas tou pájkou, když se ho dotkne tak se vaz úplně stáhne a zmenší na polovinu. To by ho mělo zpevnit. Je hotovo.
Po transportu na pokoj dostávám pod sebe plínu, ano, svěrače neovládám, takže kdyby náhodou ... První dvě hodiny necítím nic, snažím se nohama hýbat, ale jsou to jen těžký kusy masa bez pohybu. Cit nemám nikde, ani v důležitých mužných partiích. S překvapením zjišťuju, že spinálka způsobuje extrémní prokrvení určitých částí těla :-)
Začíná dlouhé čekání na návrat života do končetin. Po dvou hodinách začínám trochu škubat nohama. Po 4 hodinách už nohama lehce hnu a taky pohnu palcem na noze. Po 5ti hodinách už dokonce zvednu nohy 2cm nad postel. Po 6ti hodinách už nohy cítím, štípu se a bolí to, hurá! :-) Možná už bych i zvládl chodit. Co stále necítím vůbec je zadek a předek :-) Za to se probral močový měchýř a hlásí že je plný. Volám sestru a dožaduji se pomoci s odchodem na záchod.
"Vy jste po spinálu, vy do rána vstávat nebudete! tady máte bažanta, když to nepůjde tak zavolejte a zavedeme cévku. Tak se snažte". Sestra s úsměvem odchází a já se snažím. Celý den mě dost zocelil, mám v sobě kanylu, 3 díry v páteři, 2 v koleni a sám sem si píchal injekci do břicha, ale cévku fakt ne! Navádím necitlivku do bažanta ale nejde to ani při největším úsilí. Po hodině dřiny se to nakonec povede. Pomohlo lehnutí na bok a aspoň částečné obživnutí střední části těla. Velké vítězství! Od této chvíle už je to pohoda, koukám na biatlon, po 8mi hodinách cítím všechno, přežiju noc a ráno jsem propuštěn domů. Vstát po 20ti hodinách z postele je velká radost. Teď 4 dny o berlích a v pondělí kontrola a diskuze s Mudr. co dál .... a o tom až v dalším díle.





2 comments:

  1. Drzim ti palce!
    Nezapomen.. veren tvemu nadpisu.. Ronda vola!!!
    Brzkou rekonvalezcenci a at uz zase behas! 12:)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Díky Honzo, ale k Rondě je to ještě daleká cesta :-)
      A jinak děkuji že sis mě přidal do bloglistu, koukal jsem teď na návštěvy tohoto webu a tvůj odkaz mi generuje neskutečnej provoz :)

      Delete