12 April 2016

Zápisky z porodnice

Ano, v mém životě došlo k události natolik zásadní, že jsem musel změnit název blogu. 28.3. 2016 v 19:30 na svět vykoukla a hrdým otcem mě tak učinila moje dcera Veronika. Porodu jsem se aktivně zůčastnil, i když nabídku na přestřihávání pupeční šňůry jsem s díky odmítl. Dalšího popisu se zdržím, neb celý zázrak početí je zkušenost značně nepřenosná a člověk až na místě pochopí, jak jsou ty ženy proti nám silné. Kdybych s takovým úsilím běžel loni maraton, padlo by 3:15 ;-)
Takže teď jsme doma tři, vlastně čtyři, s kocourem. Nebudu tu do řemesla fušovat kolegovi blogerovi a jeho Deníku moderního fotra, ale pár řádek na téma dítě si neodpustím. Po porodu následovalo zapíjení, kde jsme Verunce zajistili pevné zdraví, bylo to velkolepé a do restauračního zařízení kde se akce konala už určitě nesmíme. Celý druhý den jsem se po světě musel pohybovat MHD, protože hladina zbytkového alkoholu nejevila tendence k poklesu. Nakonec ale přišlo vystřízlivění a dva dny poté už jsem si svoje holky vezl hrdě domů. Brzy jsme zjistili, že v porodnici nám kromě hodného roztomilého miminka příbalili i bonus v podobě nočního tvora, který má superschopnost mnohahodinového kontinuálního řevu intenzity startujícího letadla a který se probouzí k aktivitě v atraktivních nočních a ranních hodinách. Poučka pana pediatra, že průměrný kojenec 17hodin denně spí, 4 hodiny jí a zbylé 3 kouká a křiči, se jeví jako velmi úsměvná. Naše dcera spí maximálně deset hodin denně a to výhradně pod rouškou denního světla, kdy táta a máma musí zajišťovat chod domácnosti a spát nemůžou. Dobu krmení si protahuje tak na 6 hodin, aby měla dost síly na zbylých 8 hodin, které tráví již zmíněným, uchu lahodícím, křikem. Ještě že medicína pokročila a naslouchátka jsou poměrně decentní. Na ORL mi potvrdili, že patologické změny na ušním bubínku jsou nevratné ;-) Z dalších schopností našeho zlatíčka stojí za zmínku timing čůrání, vždy na chvíli když jí přebaluju a zrovna sundám plenku. Bez ohledu na výše napsané je to ale radost a jsem šťastný táta.
A nyní ze sportu. Můj rehabilitační program se chýlí ke konci, tento týden mě čekají poslední cvičení, vodoléčby a magnety. Na fyzioterapiích neopravujeme jen nohu, ale tak nějak komplexně celý tělo, naposledy jsem dostal přednášku na dolní břišní svaly a zpevnění středu těla. Tak snad mě to zase posune dál. Pokrok za dva měsíce od operace je obrovský, na kole už jezdím na 100% zátěž, kopce ze sedla a tak. Na bosu míči trávím víc času než na rovné zemi :) udělám 100 dřepů (před 2 měsíci asi dva :)) S během začínám posledních 14 dní. Nejdřív 1km, pak 2,5km, pak 3,5km a moje maximum je teď 4km. Jsem mile překvapen, že fyzička nešla úplně do háje, Polary mí hází nečekaně dobrá čísla a tepovky, s ohledem na půl roku nicnedělání. Po posledním běhu mě ale koleno trochu zabolelo a pořád občas přijde nějaká bolístka nebo takový divný brnění vevnitř. Hlásil jsem to fyzioterapeutce a možná je to spojený i se změnama počasí! Nečekal jsem že se stanu rosničkou přes koleno už v pětatřiceti :-) A s během musím pořád hodně opatrně a  běhat hlavně po trávě a v lese. Tak už pomalu hledám kamzičí stezky, což v obydlené části Jesenice není nejlehčí úkol. 



No comments:

Post a Comment