Absolutní fail. Jiné označení pro mojí performance na PIMu mě nenapadá. Vrchol sezóny, zodpovědně chaotický trénink, 700km v nohách, občas i nějaké intervaly, dlouhé běhy, no prostě všechno co má v maratónské přípravě být. V dubnu jsem se do toho opřel asi až moc a naběhal přes 220km za měsíc, běžně můj kvartální úhrn. Na odpočinek už nebyl čas, přitom v něm jsem v průběhu běžeckého roku nejsilnější, umím odpočívat i měsíce v kuse bez náznaku sportovní aktivity.
A jak se to tedy onu květnovou neděli odehrálo?
Po posledním rozklusu den před startem jsem pln optimismu, na 10x100m úseku mám potíže se brzdit na požadované tempo 5:40min / km. Klidová tepovka na úrovni životního minima, nohy zocelené a žádné bolístky, letos už to pod 4 vyjde. Před startem téměř bez nervů, my co máme natrénováno nemáme důvod k obavám. Počasí víc než chladné, ráno 2 stupně, beru triko s dlouhým a běžeckou bundu. Vedro mi asi fakt nebude. Sice mi ujelo metro ale před startem vše v poklidu, setkání se spoluběžcem J., věci do šaten, pochod na start, stíhám i vystát frontu na malou. V 9.00, ukryti kdesi v hloubi startovního pole, nastupujeme naší maratónskou pouť. Vodiči na 4 daleko před námi, bez šance se k nim přiblížit. 4:15ky těsně za námi, ale ti mě nezajímají, nehodlám se přece plazit.
První desítka je zahřívací, běžíme bok po boku s J. a občas se musíme vzájemně brzdit, tempo občas vyskočí až moc, holt natěšení je velké. Malostranská, Karlův most a první klička v Holešovicích. Metu 10km protneme za 56:30. Předbíhá nás člověk s jednou nohou.
Druhá desítka je jako dělaná pro zrychlení. Tempo už není tak komfortní, funím a už nemluvíme, na 15km cca za 1:25, hodně na hraně času pod 4h. Od J. se někde tady dozvídám, že už se mu úplně lehce neběží. No, to mě taky ne! Ale nikdo nesliboval, že to bude lehký. Na 17km se ohlédnu a J. tam není. Dál už budu bojovat sám. Až do 20km a času 1:54 plápolá choulostivý plamínek naděje pod 4h. Na nábřeží po výběhu z nuselské smyčky ho sfoukne ledový uragán od Vltavy. Hodinky mi zase přidávají a půlmaratonek mám standardně o 500m delší. To není výmluva, jen další faktor který negativně působí na hlavu. Půlka za 2:01, je jasný že druhou za 1:59 nedám ani ve snu. Během 100m vypínám odhodlání, vůli a chuť bojovat a trpět a přecházím do módu "to bude vostuda". Na otočce v Podolí, kolem 22km, mám support na trati, je to má drahá mamka, máváme si a stíhám jí říct jak moc hezky se mi běží.
Návrat zpět do centra (úsek 22 - 25km) je z kategorie zlých snů. Všechny plány v kelu, nohy dřevění, v hlavě černé myšlenky. Mávám si s J. který se teprv blíží k otočce, je za mnou pár minut, ale nijak mi to nepomáhá k rychlejšímu pohybu.
Na druhé straně řeky, pasáž Smíchov 27 - 29km, bojuju s obrovskou touhou se na to vykašlat. Snažím se myslet na něco pozitivního, ale nic mě nenapadá, připadám si jak po útoku mozkomora. Na 30km jsou dva pozitivní momenty. Jsem tam těsně pod 3h, což snad značí že nejsem úplný zoufalec a nemusel by to bejt takovej propadák. Taky další support na trati, manželka od J., úsměv a pár vlídných slov vždy potěší.
Horší je že gel připravený na tuto vzdálenost do sebe nejsem schopen dostat, jen při představě té chuti a konzistence se mi otáčí žaludek dokolečka dokola. Jedu teda na banánech. Odteď už procházím všechny občerstvení a také jakýkoliv náznak kopce je pro mě signálem přejít do chůze.
Poběží se znova do Holešovic. Na to je potřeba se nějak mentálně připravit. Mě výrazně pomáhá rychlost jakou mě na 32km předfrčeli vodiči na 4:15. Držím se jich. Přesně 8 metrů. S praporkem 4:15 mizí v dáli i naděje na osobák a nějaký společensky akceptovatelný výsledek. Není mi dobře. Psychicky jsem na úrovni zraněného lumíka.
Na 35km, po více než 3 a půl hodinách snažení, už je mi tak nějak všechno jedno. Nohy akcepotvaly fakt, že je dnes hodlám podrobit destruktivní zátěži a hlava se přepnula do módu "nějak se dostanu do cíle a půjdu na pivo". V krátkém sledu dvě podpory u trati, nejdřív kamarád a potom dvě kolegyně z práce, děkuji za pozitivní vlny.
V kapse šmátrám po Turbo effectu, což je takový kardio stimulátor od nutrendu. Po vypití se mi výrazně lepší nálada a myslím že snad i trochu zrychluju. Odteď už je to do cíle vyloženě příjemný výlet. V hlavě no stress s cílovým časem, bez tohoto balvanu se běží lehce. 39, 40, 41km ... zatáčím do Pařížské a v příjemné euforii se proženu cílem. Proti předchozím maratonům nejsem úplně zdevastovaný, vlastně je mi docela fajn. To se potvrdí v pondělí ráno, kdy mě ani nebolí nohy. Až mám trochu černé svědomí, že jsem přece jen mohl bojovat trochu víc.
Cílový čas 4:26, kategorie rychlých chodců. Letos mě předběhl Freddie Mercury, liliput a člověk bez nohy. Těsně jsem zdolal obřího tučňáka a japonce v obleku s notebookem. I přes časové zklamání to byl celkově parádní zážitek.
A ted už musím končit. Za dva týdny mě čeká Czechman a já pořád neumím plavat a na kole mám letos ujeto jen o málo víc než mě čeká v závodě. Dnes je na řadě zkouška neoprenu, nerad bych zjistil až tam že z něj neumím vylézt a jet v něm na kole 90km a běžet půlku si rád odpustím. Zítra delší kolo, pak plavání bazén, pak open water, zase kolo, možná ještě jeden delší běh a hurá na Vabrouška.... a když to celé přežiju, za rok se na pražský maraton vrátím a roztrhám 4 hodinovou hranici na kusy!
