7 July 2017

PRD 2017 a poslední tři měsíce ...

Mým blogem se prohnal pětitisící návštěvník bez mého povšimnutí, nebyl jsem tu 3 měsíce. Schází čas i pisatelská nálada. Dnešní jalový pracovní den si o zápisek ale přímo říká, takže v pracovní době sesmolím pár řádků. Začnu posledním závodem, kterého jsem se zůčastnil a to Pražská relativní desítka v květnu. Po trápení na 1/2M jsem i tentokrát potvrdil, že na závody se neumím nikdy připravit a na start do obory Hvězda tak dorážím po týdenním nastydnutí s kašlíčkem a rýmičkou. Zadýchávám se už ve frontě při registraci. Ve výletním tempu pak obkroužím 4 okruhy, v každém poctivě konzumuji pivo. Na třetí pivo se tradičně musí čekat ( kombinace pěnícího moku a hromady závodníků, kteří mě doběhli o kolo a dávají si jedno před cílem), ale nečiní mi to starosti a 2 minuty závodního času obětuji. Cílový čas 1:08 naštěstí nebude zapsán do historických análů, ve startovní listině mi zkomolili jméno :-) Následky závodu s rýmou dle očekávání - nemoc se vrací v podobě bolestí dutin, návštěva ORL odvrácena zázračným přírodním přípravkem Sinupret. Po uzdravení se vracím k pobíhání jen pro radost, ranní výlety před prací (nejhezčí trasa - Pankrác - Pražský Hrad a přes Petřín zpět), víkendové rychlé 5ky když dceruška spí, běhy do práce, prostě když to jde, tak běžím :-) A když neběžím, jezdím na kole se zátěží (cyklosedačka 5kg + dítě 12kg :)) Když mi odjíždí rodina, nejdu dle pravidel z příručky slaměného vdovce chlastat jak o závod, ale s kolegou z práce si probíháme trasu Trailové Závisti 2016, mírně modifikovanou kvůli bloudění. Nakonec 20km a 750m nahoru za tři hodinky. Po doběhu stíháme i nějaké to pivko :)
Jináč jsem v červenci oslavil rok otužovaní, teď v létě ale ta studená není ani pořádně studená. Do Vltavy v prosinci se nicméně zatím nechystám. Taky mám za sebou tři měsíce každodenního ranního cvičeníčka, jen takové rychlé protažení s jóga prvky. Funguje to parádně, bolístky při běhu zmizely a když se předkloním, dotknu se dlaněmi země a né jen kolen :-)
Na žádný běžecký závod ani triatlon :-( už letos přihlášen nejsem a nevím jestli nějaký stihnu, před sebou mám tedy jen vrchol sezóny v podobě B7. Náš tým je aktuálně v rozkladu - jeden má vykloubený prst na noze, druhá zlomenou ruku v lokti. Do září ale času dost a na startu budeme v TOP formě. Já si budu dál pobíhat, radovat se z progresu, jíst hodně zeleniny a pokud mi vydrží forma, zůčastním se amaterského maratonu v Sao Paulu :-)

4 April 2017

Fiasko na Sportisimo Prague Half Marathon

Předně bych se měl stydět za neaktivitu na blogu. Kombinace práce, rodiny a občasného pobíhání jaksi potřebu psát upozadila. To si ale nestěžuju. Vše výše zmíněné mě baví. Dále bych se měl aspoň trochu stydět za svůj sobotní výkon na půlce. Čas 2:09 je to nejhorší, co jsem kdy na 21km trati předvedl. Dosud nehorší čas jsem měl 2:05 v rámci terénního půlmaratonu. Osobním maximem stále zůstává 1:59, čas dosažený v rámci maratonu celého. Okolí mě sice uklidňuje, že to taková hrůza není a navíc, že na výsledném čase pramálo záleží. Asi ano. Ale přesto si tu udělám takovou malou analýzu toho, co se v přípravě a závodě nepovedlo, proč to tak dopadlo a co dělat aby to příště nedopadlo takhle, ale dopadlo to třeba lépe.
Na závod jsem měl letos naběháno +/- 200km. To je zatraceně málo. Nebyl moc čas (ano, výmluva) a tak můj tréninkový plán vykrystalizoval do schématu : úterý ráno běh ve skupině + neděle dopo běh osamocen. Čím menší objem jsem letos stihl, tím větší intenzitu většina běhů měla. Tento přístup je prosím úplně na hovno. Vím to, přesto jsem to zkusil. Úterní běhy s parťáky na B7 ve vysokých tepech mě sice připravily, jen přesně ještě nevím na co :-) Nedělní výklusy už sice byly klidnější, ale zase jich bylo tuze málo na nabrání základní vytrvalosti. 25km na kole a jedno vyjetí kopce na Točnou situaci nezachránilo. Běh delší než 15km byl jen jeden a to krásný trail přes lesy a kopce, 25km z Onoho Světa do Milevska. To byl moc hezký den, zakončený v putyce U Brouka. Pak ještě jednou 14km v tempu a jeden intervalový trénink. A py\xvak se stalo, že jsem na půlce v sobotu shořel jak papír.
Na startu pln optimismu a sebevědomí, cíl pod 1.55 se zdá být formalitou. V koridoru předcházím skupinu kolem vodičů na dvě hodiny, přece nepoběžím se šneky. Vltava a už to běží. Tempo 5:30, podle plánu, vydržím to 10km a pak zrychlím. První část plánu bez problému. Na 10km jsem kolem 56min, občerstvení mě trochu zdrželo, ale to doženu. Někde vzadu v hlavě začíná hlodat červík, že jsem unavenější než by se v tomto tempu slušelo. Utápím červa v iontovém nápoji a běžím dál. Druhá část už podle plánu nejde ani trochu. 12km a pích. V pravé kyčli to nějak bolí. Ale co, takových bolístek už jsem přeběhal a v kategorii 35+ to už bez bolesti nejde. 13km a přidává se pravé koleno. Asi jak podvědomě šetřím nohu a nějak divně došlapuju. Musím na chvíli jít. Střídavě se rozbíhám a chodím. Bolest mizí. Na 14km mě dobíhá skupinka na 2 hodiny. Můžu běžet s nima. No jo, ale já jim nestačím. Ani trochu. Na občerstvení mi utíkají a pomalu mizí v dáli. To co se mi v tento moment začíná odehrávat v hlavě je vostudný. Hledání výmluv proč už neběžet, chvilinku přemýšlím (poprvé v životě), že bych vzdal. To naštěstí rychle zavrhuju. Vůbec ale nemám vůli se rvát. Od 15 do 19km prokládám běh chůzí a sunu se k cíli. Hlava zapíná až na poslední km, který zvládám rychleji jsa motivován časem pod 2:10. V cíli velká úleva že už nikam běžet nemusím. Taková ta správná euforie ale není :( velké zklamání, že jsem to neurval víc hlavou. Jsem aspoň rád že jsem nevzdal a dobojoval to. 
Se spoluběžníky máme sraz u sochy za Rudolfinem. Tento nápad mělo jen dalších 2000 lidí, ale nakonec se v davu scházíme. Všichni hlásí časy 1:45 a podobně. To mi hodně pomáhá. Musím spěchat domů za rodinou, tak se loučím, balím si svých 129minut do Runczech průhledného baťohu a pádím domů. Příště to určitě bude lepší.
Po konzultaci se svým osobním trenérem v reakci na můj výkon a bolest nohy měsím tréninkový plán. Takže návrat k běhům s nízkou TF a skorodenně nějaká kompenzační a protahovací cvičení. Musím oprášit TRX a jogínskou podložku.
Tak ať nám to všem běhá a dělá nám to radost :-)

19 December 2016

Trailová Závist 2016

Na začátek několik konstatování. Trailový běh je super. Inov-8 dělá skvělý boty. A Trailová Závist byl nejlepší a nejzábavnější závod, který jsem kdy běžel.
Noc před závodem prý není pro výkon už důležitá. To je dobře. V 1:15 mě budí falešný poplach monitoru dechu. Pak nemůžu usnout, ve 3.45 poslouchám jak se o okno rozbíjí dešťové kapky. V 4.30 vstává Verunka. Stejně nespím, tak nechávám Helču v pelechu a vstávám. V 6 je střídání stráží, tak ještě na hodinu upadám do limbu. Po probuzení jsem odpočinutý. Asi jako kdybych celou noc překládal vagóny.
V 7 čumím z okna, venku -1 a ledovka jak prase. V rádiu hlásí obrovské problémy v dopravě. Policie prosí, aby řidiči ve středočeském kraji nevyjížděli, pokud nemají vážný důvod. Ten já ale mám! Po dlouhé době dnes konečně běžím pořádný závod. V 9 přijíždí spoluběžkyně Zuzanka, přeskakujeme do mýho auta a za 20 minut už parkujeme ve Zvoli. Silnice nekloužou, za to chodníky ano. Po cestě pěšky k registraci se přímo přede mnou kácí jeden závodník. Naštěstí mu nic není. Monitoruji soupeře kolem a všichni vypadají, že o běhu něco ví.

---tréninková vložka---
17,5km, 750m nahoru, hlavní organizátoři Jan Bartas a Zuzka Urbancová, to všechno jsou záruky, že to nebude klidná procházka kolem Vltavy. Jsem si toho vědom, ale na trénink mi zbyl jen měsíc. Na konci září jsem odvrátil plastiku křížového vazu, potom mi trvalo měsíc přemluvit hlavu a koleno, že běh je dobrý. Až v půlce listopadu začínám běhat do práce / před prací. Na ranní běhy se ke mě přidává Kuba, tak v tom nejsem sám. Nakonec stíhám odběhat 90km.

Na registraci jsou všichni vstřícný, dostávám číslo, čip, čipsy, nudle a další pěkné věci. Je teprve 10, tak máme půl hodinky lehkého mrznutí do startu. Z. si dává kafe, já výbornou čokoládovou kouli s kokosem. Všichni kolem vypadají  a jsou oblečení jako velezkušení bežci. Vzhledem k parametrům trati a počasí zde zřejmě moc zoufalců a zážitkových běžců jako jsem já nebude. První teda asi zase nebudu. 10.30 a start!

---motivační vložka---
Mojí hlavní motivací toto běžet byla lokalita a profil trati. Dále jsem chtěl vystavit koleno extrémnímu terénu. Pokud vydrží toto, tak pak už snad všechno. Časové cíle velmi skromné, chtěl jsem to dát pod 2.30. Ohledně umístění můj tradiční cíl - nebýt poslední.

Po startu volím tradiční taktiku, startovní branou probíhám mezi posledními. První 2 km jsou pohodové, nikam se neženu, ještě to bude dlouhé a naběháno nemám. Probíháme přes pole od Zvole a sbíháme do Ohrobce, kde zaplujeme do lesa.  V Ohrobci ostře otáčíme vlevo, za sebou vidím max. 10 lidí, kéž by tam zůstali až do konce :-) První seběh v pohodě,  dole párkrát přeskočím potok a už se drápu do prvního kopce na trase. Na běh nemám, tak rychle jdu a předcházím jednoho člověka. Nahoře popadnu dech a přes Károv po silnici se zase rozbíhám. Na konci vesnice zase šup do lesa. Následuje luxusní část, nejdřív  v dalším seběhu předbíhám skupinku asi 5ti lidí, dost kloužou, zatímco moje RocLity drží jak přibité. Potom běžíme údolím potoka, přes který asi 10x přebíháme. Je to zábavný i náročný zároveň. Od potoka je dycky takový malý hupík nahoru / dolu, tak se svaly na nohou nenudí. Na konci údolí je na trase další kopec, tento jest velmi výživný, začíná úplně strmou strání, sklon tak 70%. Potom trochu povolí, ale vyškrábat se nahoru mě stojí dost úsilí. Na 7 km je organizátor a povzbuzuje nás, zároveň upozorňuje na krásný výhled. Vidím nějaké hnědé šmouhy na obzoru, srdce mi buší, mám trochu zamlženo a motá se mi hlava, tak si to moc neužívám a jdu radši dál. Za lesem je louka a konečně rovinka, tak běžím a dobíhám do Lhoty. Tady to znám a vím že mě čeká kopec až dolů na Zbraslav k minizoo. Zřejmě je to poslední možnost běžet, tak ji plně využívám a řítím se vstříc občerstvení na 9km pro mě závratným tempem 5:30/km.

---zážitková vložka---
Těch prvních 9 km uteklo jako voda. Neustálé střídání terénu, prostředí a profilu nenechá běžce v klidu a kilometry krásně naskakují. Krom krás trati mě těší i můj stav - nic mě nebolí, nohy drží, oblíknul jsem se akorát a nezaběhnuté boty mě netrestají. V roclitech jsem totiž dosud zvládnul 3 kolečka v obýváku. Přesto rozhodnutí si je vzít se ukázalo jako velmi moudré.

Na občerstvení na Zbraslavi leží zkolabovaná běžkyně. Obsluha hlásí, že má vše pod kontrolou, ale slečna opravdu nevypadá vůbec dobře. Já se moc nezdržuji, voda je tak ledová že mi stuhne krk a pít se nedá. Beru do rukou čokoládu a 2 kousky banánu a "běžím" hned dál. Ještě rychlý pohled na hodinky - čas cca 55minut. To dám pod 2.15! Dyk už jsem za půlkou! Kdybych jen věděl, co mě ještě čeká ... Za zvuku přijíždějící sanitky začínám stoupat po žluté na Závist. Není k tomu třeba dodávat víc, než že je to kopec jako kráva. Funím, ruce zapřené do stehen a ťapu. Začíná pršet. Než mě to začne opravdu štvát, jsem ale nahoře! Proběhnu "náhorní plošinu" na Závisti, před sebou občas zahlédnu kluka a holku, za mnou nikdo. Pak krásný seběh po koberci z listí, znám to tu z rodinné procházky, je to paráda, užívám si život a pádím dolů. Radost mi kazí jen vědomí, že nahoru to pošlapu ještě 2x. Trať je skvěle značená a tak nehrozí že bych bloudil, kolem totiž najednou nikde nikdo. Za chvíli jsem zase dole pod kopcem, po rovince sotva 100m a zase otáčím do kopce. Náhodný kolemjdoucí vyzvídá co se to tu dnes děje. V rychlosti vysvětluji a on mě na oplátku motivuje větou "co tě nezabije, to tě posílí". Děkuji, to opravdu pomohlo. Stoupám nějakým úvozem, střídavě prší a sněží, přede mnou v dálce běžec, za mnou stále nikdo. Stoupání končí na asfaltu, kde mě dobrosrdečný organizátor oznamuje, že teď mě čeká pohodový kilák z kopce. Jasně. Fakt odpočinkový sestup začíná. Po chvíli běhu začíná sestup po skalách, terén pro kamzíky. Hopkám dolů, občas dost připosraně. Moje inov8 kopýtka naštěstí drží a ve zdraví sestupuju až dolů. Trochu mě začínají bolet nohy. Vysoko nade mnou jsou slyšet hlasy. Soupeři v boji o poslední místo jsou mi v patách.
Poslední část trati vede nejdřív mírně do kopce po asfaltu, chatovou osadou Jarov. Dobíhá mě slečna ve žlutých elasťákách, tak běžím / rychle jdu s ní. Poslední výstup, poslední 1,5km - červené serpentiny kamsi vzhůru. Jdeme spolu a ze začátku i konverzujeme, sdílené utrpení je menší a metry ubíhají. V jedné ze zatáček se ohlédnu a vidím pod námi Evžena - tentokrát bez Sáry. Takže si nakonec i zazávodím o umístění v třetí stovce :-) Paráda. Jsem značně prošitej, tepu 190 a slečna mi trochu cuká, tak 30 metrů. Už ale vidím na konci lesa prosvítající světlo. Teď už to snad do kopce nebude! A není ... vymotám se nahoru, chvíli mi trvá než se rozběhnu, slečna mi definitivně mizí, ale Evžena už před sebe nepouštím. Hlava dává pokyn "běž!" Reakční doba nohou je pomalejší, ale nakonec se rozběhnu a se ctí dobíhám až do cíle v čase 2:25:25, 215. místo z 229 doběhnuvších, chlapi jsem porazil asi 4. Umístění ostudné, ale pro mě všechny cíle splněny - časové, zdravotní i zážitkové.
V cíli se potkávám se Zuzankou, dala si to v klídečku za 1.57. Nese mi čaj (děkuji), k tomu si dávám vege polívku a je mi fajn. 
Organizačně závod skvělý, výborná trasa, skvělé značení, přátelská atmosféra. 
Znáte snad lepší způsob, jak trávit nedělní dopoledne?

11 November 2016

Restart vol. 2

11.11. 5:11 ráno. Tahle číselná kombinace si o návrat k běhu přímo koleduje. Navíc jsem s malou vzhůru už od čtvrt na čtyři, takže žádná rozespalost nehrozí. Také mi díky podpoře spoluběžce už včera večer v outlooku zablikala událost "Připravit se psychicky na ranní výběh", následovaná dnešní ranní upomínkou "Restart běžecké kariéry". Venku mokro, ale nechčije a příjemné 2 stupně. I oblékám se do běžeckého, sfouknu prach z Hoka One One, čelovku na palici a šup do tmy. GPS se chytá rychle, tepák vůbec, ve finále je to tak dobře - čísla kolem 200 by mě zbytečně stresovala. Vybíhám na jižní jesenický okruh. Dle nové tréninkové strategie "běhej míň, ale intenzivněji" rozbíhám první kilák v tempu 7:10 / km. Pro neběžce - to je taková rychlejší chůze a tempo Helíka když jde ven s kočárkem. Pak si střihnu 4x 500m, v pořadí rychle - pomalu - rychle - pomalu. Rychle na první pětistovce znamená 6 min / km. Pomalu je přes 7. Na druhé rychlejší pětistovce se rozhoduji zbavit se nálepky šneka a přepínám pod 5:30. Překvapivě to docela jde, asi proto, že je to mírně z kopce. Pak zas výklus a už mám 3 km. Začíná mě to bavit. Další kilometr tak nahodile střídám zběsilý úprk se šnečím výklusem, hodinky nekontroluju ale max byl pod 4 min / km. Poslední km už jen doklusnu domů. Na schodech k bytu zjišťuju, že mě bolí nohy. Po 5km! :-) jsem zjevně v top formě!
Bez ohledu na katastrofální kondici, v které se mé tělo nachází, jsem rád, že jsem to zlomil a vyběhnul. Děkuji Jiříkovi za podporu na dálku :-) snad si obnovím tréninkový návyk a až se B7 v září zeptá, co jsem dělal poslední rok, budu mít co odpovědět. Ano, jsem přihlášen na tuto šílenost. 86km přes 7 kopců. A v práci nám zase sponzorují pražský 1/2 M, tak by byl hřích se nezůčastnit. Také jsme u piva obnovili plány na plavání s trenérem, tak třeba příští rok proběhne i nějaký pěkný triatlon.
A to hlavní nakonec - koleno mě celý běh ani chvíli nebolelo. Snad to vydrží i při další a delší zátěži.
Kardio činnostem zdar! :-)

2 November 2016

Restart (?)

Nevím jak ostatní, ale když mám s něčím novým začít nebo chci obnovit nějaký dřívější tréninkový stereotyp, potřebuju k tomu nějaké kulaté datum. Ideálně 1.1. :-) tak dlouho ale s návratem k běhu čekat nemůžu a tak jsem si stanovil 1.11.2016 jako restartovací den mé běžecké kariéry. Proflákal jsem tedy víkend, ač počasí bylo pro běžce příznivé. Nebudu přece začínat 29.10., že jo. V předvečer velkého návratu jsem si nachystal běžecké trenýrky a šel spát natěšen na ranní výběh v 5.30. V tuto chvíli převzala otěžě běžeckého restartu moje dcera. Už kolem jedné se přesunula ze své postýlky k nám do postele a cvičně budila sebe i nás cca každou hodinu. Ve 4:30 jsem tak stál před lehkým rozhodnutím - vyběhnout zcela zlomenej do tmy a zimy, nebo se dál válet v teplé posteli a zkusit ještě usnout. Toto dilema bylo rychle vyřešené a v 6 jsem se probudil s lehce černým svědomím, že jsem se na to vykašlal. Nevadí, půjdu večer, až Verunka usne! To jsem to pěkně vymyslel! Uklidněn novým plánem zvládám pracovní den. V pět domů, v šest krmíme, v půl sedmé koupeme, v půl osmé spíme. Venku je tma. Jsem unavenej. Tak se aspoň na chvíli zavěsím na TRX, aspoň tohle se snažím víceméně na denní bázi udržovat. Je devět hodin, jdu spát. Ráno už určitě vyběhnu...
2.11.2016 5:30 ráno. Dneska jsem se docela vyspal, i když jsme celá rodina vzhůru již od 4:30. Z Verunky bude výborná závodnice na noční běhy. Spánek bere jen jako nutné zlo, po probuzení pozdraví svět hlasitým řevem a hned se pouští do jógy. Nejoblíběnější asánou je pozice spokojeného dítěte - tu má zmáklou na jedničku. K tomu 50 sklapovaček a pilování nedávno osvojené schopnosti překulování záda - břicho - záda. Postel šíře 180cm je nedostačující a oba rodiče z těchto prostných odcházejí s různými modřinami a šrámy. Zrovna dnes ráno chytám patu do oka. Helík si stěžuje na bolavá žebra. Začínáme být docela zocelení. Holky vstávají, podezření na neplechu v plíně začíná hraničit s jistotou. O okno začínají bubnovat dešťové kapky. Běžecká morálka na nule. Zase nevybíhám. Už si ani nenalhávám že bych šel večer...
Po cestě do práce v autě přemítám o svých možnostech. Jako jediná reálná varianta návratu k běhu jsou běhy do práce. Mám to z Jesenice do Krče 9km mírně z kopce + pak 500m kopec nahoru na Budějovickou a pak kilák rovinka na Pankrác. To by šlo! jen překonat lenost a strach z několika opuštěných temných míst na trase. V teoretické rovině domýšlím i logistiku, v pondělí ráno autem, navézt košile a oblečení na týden. Večer běh domů, V úterý ráno běh do práce, domů autem. Ve středu autem do práce, běh domů a tak dále. TEORETICKY krásných 55km za týden, aniž bych výrazně omezil čas na rodinu. I kdybych ale běžel jen jednou týdně, bude to úspěch. Teď se hlavně dokopat a vyběhnout! Budiž mi motivací Trailová závist. Tu bych si rád zaběhnul, jestli teda bude. Loni běželo 206 chlapů. Kdyby se tak podařilo být do první dvoustovky ... :-)

27 September 2016

Věř a víra tvá (a TRX) tě uzdraví ...

Nebyl jsem tu tak dlouho, že jsem zapomněl heslo a málem už žádný další příspěvek nenapsal :-) login se nakonec podařil, o běhání to ale tentokrát opět nebude. Za léto jsem naběhal čistou nulu a z původního plánu jezdit hodně na kole a plavat zbyl pouze ten plán. Na kole jsem něco pojezdil občas do/z práce a plavání skončilo u toho, že jsme s kamarádem triatletem usnovali plán, že si zaplatíme trenéra. Tento záměr se však rovněž zatím nerealizoval.
S blížícím se koncem prázdnin na mě začaly doléhat obavy z kontroly na ortopedii. Koleno mě nijak neomezovalo, ale na plnou běžeckou zátěž jsem se ani neodvážil pomyslet. Věděl jsem jedno - že na plastiku vazu nechci. Měsíc berle a půl roku rehabilitace - komu by se chtělo. 5 týdnů před plánovanou kontrolou jsem tak začal lehce studovat anatomii dolních končetin a vytipoval svaly, které mi chybí a pomohly by celý kolenní kloub stabilizovat. Cvičební pomůcky bosu a nafukovací míč jsem doplnil o TRX. Popis instalace na náš železobetonový strop by vydal na celý jeden příspěvek :-) A začal jsem cvičit. Denně. Občas se mi tuze nechtělo, ale s dobrou motivací jde všechno a nejít na operaci se ukázalo být velmi dobrou motivací.

 Moji společníci v posledních týdnech

Výhodou TRX je strašně rychlý progres a tak jsem během těch 5 týdnů zavěšení na pásech cítil zlepšení téměř každý den. Týden před kontrolou testovací běh 2km bez potíží, po doběhu lehké brnění pod kolenem. Tři dny před kontrolou se mi nečekaně naskytla možnost konzultace s ortopedkou, zatahala mě za nohu a plastiku kategoricky vyloučila. To mě dost vyklidnilo a o víkendu jsme s Helíkem při pobytu v Krkonoších v rámci tradičního charitativního výšlapu na Sněžku i sem tam popobíhali. S kočárem jsme budili docela veselé reakce okolí :-) Trochu odbočka - maratonskou trasu na Sněžku letos vyhrála Míchaela Mertová a nahoru se dostala za neskutečných 3:52. Potkali jsme jí někde na 32km, v brutálním kopci z Výrovky a hopkala si lehce jak laňka.
No a pak přišlo pondělí 26.9. a den rozhodnutí. Ač objednán, na řadu jsem šel v 19:15 a po třech hodinách čekání v přeplněné chirurgicko/ortopedické čekárně mě bolel celý člověk. Vevnitř to šlo rychle, můj operatér s nohou zacvičil a konstatoval že koleno drží, s minimální nestabilitou, která zmizí s dalším posilováním svalů.  Hurá. Ještě jsem s ním probral běhání obecně. Jako každý s kým jsem během kolenní anabáze přišel do kontaktu (1x chirurg, 2x ortoped, 3x fyzioterapeutka) nezapomněl zmínit, že běhání obecně pro klouby zdravé není a že má na pohybový aparát značně destruktitvní vliv....Rozloučili jsme se optimisticky s tím, že žádné další kontroly netřeba a pokud se znovu uvidíme, bude to až si ten vaz utrhnu definitivně :-)
 Pro neznalé - zásadní je text "Zásuvka minimální" :-)

Tím tedy po roce šťastně končí příběh pravého kolene a začíná nový - zábavnější. A o čem bude? Budu se dál houpat na TRX. Pořídím si ojeté spinningové kolo a budu přes zimu honit kardio. Chtěl bych zkusit Trailovou závist. A 1/2 ironmana. A B7 ... ale nehrotím to, buď se to povede, nebo ne. Teď mám radost, že jsem ušetřil 1/2 roku aktivního života :-)


11 July 2016

Troska běží na Trosky

Až teď v neděli jsem si uvědomil, že jsem nikdy pořádně neběhal v mém druhém rodném kraji, oblíbeném Českém Ráji. Na kole tam znám každou cestičku (vyjma Tachova ... modří už vědí :-)), ale běžecké trasy tam žádné prošlápnuté nemám. I využil jsem příležitosti a před návštěvou rodičů na chatě v Mladějově jsem do zavazadla přibalil i kosmické Hoky. V neděli ráno Veru vstávala až v 7, tak jsem byl pln sil a v 7:30 vybíhal na okruh Českým Rájem. Maximální vzdálenost jsem si předem stanovil na 12km, jsem přece jenom třasořitka bez formy.
Ranní slunce ještě svítilo příjemně, mohlo být tak 20 stupňů a strašně mě to bavilo! Po 500m vesnicí jsem zaplul do lesa a hopsal lesní pěšinou přes kořeny, kameny a louže. Tempo odpovídalo zábavě - po 2 km jsem zjistil že běžím 10 minut. U rybníka Dolní mlýn (kdyby to tam náhodou někdo znal) jsem vysupěl schody vzhůru vysekané do pískovcových skal, pak zase kousek les a vyplivlo mě to na louce s výhledem na dominantu kraje - Hrad Trosky. Až tady jsem se rozhodnul že poběžím až k hradu, dosud jsem žádný plán neměl a chtěl prostě jen běžet. Alejí přímo za nosem, kolem Křenovského šenku (zavřeno - nevýhoda běhání brzy ráno), pak Troskovice, kolem tábořiště Svitačka a hurá nahoru na hrad. Ani jsem neměl čas přemýšlet jestli ještě můžu nebo ne, bavilo mě to tak, že jsem vyběhnul až na parkoviště pod hradem. Na Polarech nezaokrouhlených 4,6km, tak v rauši vybíhám až přímo k vstupu do hradu. Tam už je to fakt krpál, ale stejně jsem běžel. Výhled od Trosek je dechberoucí. Tábor, Kumburk, Kozákov, Ješteď, Jizerky, Krkonoše. Sosám pozitivní energii z krajiny a čekám až se TF ustálí pod 200 :) Doteď to bylo skvělý.
Cesta zpátky byla po stejné trase. Při sestupu od hradu poznávám limity své pravé nohy, prudké pasáže musím opatrně jít, možná i trochu podvědomě noze nevěřím a pravé koleno šetřím.. Další 2km hlava plná pochybností že koleno asi pořád není 100%. Při dalším sestupu po skalách zase problémy, běh dolů je nepříjemný, navíc mi hovado prokouslo lýtko až na kost :) takže zase opatrný sestup a pak lesní pěšinou klus až domů. 10,5km, 270m nahoru i dolů, hodinka a čtvrt čistého času.
Pozorní čtenáři jistě mezi řádky objevili mojí nespokojenost se stavem pravého articulatio genus. Je to tak. 4 měsíce po operaci, po poctivé rehabilitaci, svaly mám zpět, možná i silnější než předtím, funguju bez omezení, až na běh. Ten mi nedělá úplně dobře. Nebolí mě to, ale prostě to není ono. Neumím to moc popsat, vypadá to na drobnou nestabilitu kolene. Protože medicína ještě běžně chrupavky neléčí a rád bych se do budoucna vyhnul náhradě kolenního kloubu, rozhodl jsem se do konce prázdnin pověsit běh na hřebík, oprášit BOSu míč a kardio honit pouze na kole a v bazénu. Na konci srpna testovací výběh, kontrola na ortopedii a podle stavu kolene další kroky (tj buď na Sněžku nebo do Berouna na sál :)). Takže další post až po prázdninách - možná o plastice křížového vazu.

20 June 2016

ICT Triatlon 2016

I přes mizernou formu jsem se letos opět vypravil do Račic, otestovat svoje možnosti v rámci ICT Triatlonu 2016. Report ze závodu tentokrát bude psaný jako meziroční porovnání 2015 a 2016.

PŘÍPRAVA
Loni jsem měl za sebou poctivý trénink, osobáky na maraton i na Sněžce, naběháno stovky km.
Letos jsem v únoru ležel na operačním stole, první výběh v dubnu, celkem naběháno asi 80km a 100km na kole. Dle přípravy se tedy dal očekávat brilantní výkon, přesto moje seběvědomí bylo nezměrné a mířil jsem na osobák.

AKTUÁLNÍ FORMA
Loni v týdnu před triatlonem dobrány 3 denní antibiotika, sračka to největší. 
Letos v týdnu před závodem podivná infekce očního víčka, léčeno kortikoidy. 
Chemie jsem tedy v těle měl na oba ročníky dost. Zvláštní, že jediný týden v roce kdy mi něco je, je vždy před ICT.

TECHNICKÉ ZÁZEMÍ
Loni jsem závod odjel na trekovém kole s nosičem, s pneu se vzorkem vhodným do lesa. Na asfaltu se tím dají dobře plašit bažanti.
Letos jsem nosič sundal a hlavně zakoupil dva ks plášťů Continental Sport Contact II, mezi cyklistickou veřejností též známy jako trhači asfaltu. Nic jsem nepodcenil a přezul jsem na ně už den před závodem. Na delší než 400m testování tak nebyl čas - musel jsem navíc ladit přehazovačku, která odmítala přehodit na ty zásadní malá kolečka. Nakonec se to povedlo.
Proti loňsku jsem zlepšil i techniku plavání. Byl jsem jednou plavat s Kubou a dostal jsem několik stěžejních rad k mému kraul plaveckému stylu. V plavání se tedy dal očekávat značný pokrok. Teoreticky jsem byl připraven výborně.

NOC PŘED ZÁVODEM
Loni rozhozená střeva a neklid, letos vstávačka s dcerou v 3:50 a pak už jen tradiční pár minutová spánková deliria. Odpočinek těsně před startem tedy oba roky zhruba stejný.

PŘED STARTEM
Na místě jsme tentokrát 3 triatleti Já, Jirka a Kuba, dále označován též jako smolař dne + Helík s Veru ve funkci fanynek. Veru jsem na závod vzal úmyslně, aby nasála atmosféru a již od útlého věku si triatlon oblíbila. Kategorie kojenci do 3 měsíců bohužel nebyla vyhlášena, takže zatím se účastní pouze pasivně. Každodenní tréninky plavání v malé vaničce tak zatím nebyly zúročeny.  Registrace v pořádku a bez front, mám číslo 54. Zasazujeme malé pivko na odbourání nervozity. Kuba zjišťuje, že nemá běžecké boty. Jdeme se převlíct a posbírat kola a věci do depa, já mám již z domova na sobě svojí profi triatlonovou kombinézu z Lidlu, tak jen mažu citlivá místa vazelínou a jsem ready.

DEPO PŘED STARTEM
Proti loňsku jsem již zkušený a vyklidněný, počínám si v depu s rutinou ironmana. Kuba zjišťuje že nemá ručník a ještě se pro něco vrací do auta. Letos není depo podle čísel, tak se všichni tři skládáme vedle sebe, aspoň budeme mít přehled kdo kde je. V depu posloucháme energické a vtipné komentování Standy Bartůška a přemýšlíme na čem jede. Čas jít na start.

PLAVÁNÍ
Letos je to docela kvapík, lezu do račičkých vln když hlásí minutu do startu. Na rozplavání nemám čas, ale ruku na srdce - kdo by se unavoval před 750m plavání? Řadím se na chvost startovního pole, podvědomě tuším že tam patřím. A START! Kuba hned mizí někde vepředu. Nasazuju kraula, jedu přesně podle teoretických zásad. Periferně vidím že uplavávám Jirkovi a cítím se jak Phelps. Celou dobu mě blokuje nějaký maňas a permanetně křižuje mojí plaveckou dráhu. Po pocitově strašně dlouhé době plavání po slepu (brýle se mi zamlžily po 5 metrech) mě už maňas začíná pít krev. Přecházím na prsa alá paní radová, čistím si brejle a vyhlížím cíl. Zjištění, že jsme teprve na 250m mě psychicky sráží na dno. Ještě chvíli kraul ale nějak mi to nejde, blbě se mi dejchá. Zkouším prsa, ale operovanou nohou se bojím naplno kopat, tak plavu takový hybridní styl "neutop se a posunuj se dopředu". Vydržím tak asi 400m, konec zase dobojuju kraulem. Stručně řečeno, plavání je naprostý propadák. Loni 18:57, letos 19:27, výkon z kategorie zoufalec. Tempo 100m za 2:30+. Kuba plaval za 14:25 (!), Jirka mě nakonec taky předjel, 18:17.

VÝLEZ Z VODY + DEPO 1
Konec plavání je v Račicích samostatná disciplína. Loni jsem se z vody málem nedostal a nakonec jsem se horko těžko vyplazil na břeh. Letos už jsem ostřílený mazák, plavu k plošině na strategické místo kde se dá zachytit prsty a osvědčeným stylem vodního ještěra se sunu po břiše z vody. Na pohled otřesné, ale absolutně efektivní. Jsem z vody v mžiku, získávám cenné vteřiny. Lehce se motám a rozvážným klusem mířím do depa. Tam bojuje Jirka s trikem a ponožkama. Já jsem super rychlý, nahazuju ponožky, boty a helmu a depo opouštím cca 10 sec po Jirkovi. Výlezem z vody a rychlým depem stahuju minutu.

KOLO
Roztáčím pedály, nohy po plavání moc nebolí, přece jen to byla příjemná koupačka a žádný sprint. Chvíli draftím ženu s velkým pozadím na silničce, pak mi ujíždí. Zbytek kola jedu sám. Sport contacty docela letí. Rychlost 27 - 36km/h, podle směru a intenzity větru. Na konci prvního okruhu vidím Kubu jak jde pěšky bez kola v blízkosti depa. Mylně předpokládám, že měl defekt. Jedu dál a celé druhé kolo se naháním s dvojkolem průvodkyně + slepá závodnice, mám morální problém s tím jet zbaběle za nimi tak při první příležitosti šlápnu do pedálů za nějakou dvojicí chlapů a jedu s nima. V třetím kole začíná vydatně pršet, padají kroupy a mlátí mě do helmy. Trať je v mžiku pod vodou, v botách mám jezero. Držím se furt dvou pomalejších silniček, v zatáčkách zpomalujeme na cca 10km/h. Do posledního kola jedu sám - silničkáři už jdou na běh. Vidím před sebou 50m Jirku, ale nemůžu ho dojet. Ale jen do chvíle než mě dorazí jeden z posledních silničkářů na trati - chytnu se ho a Jirku docvakneme během dvou minut. V tempu 32km/h se řítíme do cíle disciplíny. Čas kola 42:17, loni 47:24. Meziroční zlepšení 5 minut! Jirka kolo 43:36, Kuba DNF.

DEPO 2
Přestalo pršet a svítí sluníčko. Jirka nepřezouvá, já se sápu do běžeckých bot, tak vybíhám s cca 30s ztrátou. V botech mám relativně sucho, Kuba mi na ně chytře hodil ručnik. Depo jinak svižné, jen mi trochu překáželo kolo závodníka vedle mě.

BĚH
Hned při výběhu z depa mi Helík hlási, že Kuba je v nemocnici :-( V hlavě zpracovávám informaci do chvíle, než mě lehce zakřečuje lýtko. Už na kole se ozývalo. Přecházím do chůze a protahuju, pak pomalu a opatrně rozbíhám. Na prvních 500m nabírám do bot asi 15l vody a už nemusím dál řešit kličkování mezi loužemi. Běžím hrozně, šneci a slimáci vylézající po dešti mi utíkají. Je mi nějak blbě, píchá mě všude. Proklopýtám první okruh, přede mnou vidím Jirku ale nedoběhnu ho, není kde brát. Na otočce naposled vidím Jirku, podle výrazu tváře si běh užívá podobně jako já. Jak asi musím vypadat já, když ho nejsem schopen doběhnout? Poslední záchvěv chuti bojovat mi sebere 100kg člověk běžící stylem kačer. Pomalu mě míjí, ale co to, on mi utíká! Fakt mi utíká! Chce se mi brečet. Pak už jsem až do konce běhu sám, říkám si že za mnou už nikdo nemůže být. Trať je po dešti rozbahněná a klouže to, ale okruh je to moc pěkný. Teda byl by, kdybych neumíral. Kilák před cílem se mi to i trochu rozbíhá, už slyším neúnavného Standu Bartůška, vybíhám z lesa a sbíhám "na stadion". Standa hlásí moje jméno, finiš a cíl. Běh za katatrofálních 36:25, loni 30:53. Jirka 34:55.

V CÍLI
Po doběhu se jdu napít, Jirka mě chce osvěžit vodou a leje mi na hlavu ionťák :) Hned řešíme co je s Kubou. Někdo ho srazil na kole, odvezla ho sanitka. Sháníme jeho věci, všechno se podaří sesbírat. Kuba volá že už je před nemocnicí, diagnóza utržený vazy v rameni :( Standa Bartůšek se o vše zaujatě zajímá, je to frajer. Rychle shltneme guláš a malé nealko a jedeme pro Kubu do Roudnice. Takto neslavně končí ICT 2016.

RESUMÉ
Osobák se nekonal, meziroční zhoršení 56 vteřin. Plavání jsem čekal malé zlepšení - nestalo se. V depech nečekané zrychlení. Na kole očekávané zlepšení víc než 5minut, dost dobré. Co jsem vůbec nečekal byl výtuh na běhu, nohy bolely míň než loni, ale neběželo mi to. Ani se mi nedařilo se kousnout a zlomit to v hlavě. Podle toho dopadlo umístění. V kategorii M39 61. ze 64. Porazil jsem ještě další tři chlapi z M40. Suma sumárum hodnocení - tristní! :-) Ale vlastně - jsem po tý operaci ... :-)

27 May 2016

PRD 2016

První závod sezóny je úspěšně za mnou. Navzdory předpovědi, která slibovala konec světa, mě ráno v den závodu táhne z postele slunce. Po hodině cesty MHD - autem jet nelze vzhledem k charakteru závodu - vystupuji na metru Petřiny a za chvíli jsem v oboře Hvězda, kde už to žije a shromažďují se první závodníci. Registruji sebe i další spoluběžce, mám prestižní číslo 41. Letos je to celé nějaké jinak uspořádané, až později se dozvídám že městská část zakázala vstup na trávník před letohrádkem, který stejně ale většina lidí nedodržuje. Kolem korzuje hlídka PČR, ale pouze dohlíží a neprudí. I dětské závody se letos běží jinde, tak je ani nevidím. Před startem jsem v klidu, po zranění jsem zcela bez ambicí, chci se jen příjemně proběhnout a dát si pár piv :-). Naopak mí spoluběžci jsou v rauši, opět si závod zpestřili sázkou o 160 piv. Loni jsem dělal vodiče Jirkovi, tak se letos dohodnu s Davidem, že to rozběhnu lehce přes hodinu. V 10.30 start, rovnou se zařazujeme na konec startovního pole, za námi jsou pouze ti prostorově výrazní nebo narození za první republiky.
První kolečko je pohodový výklus, musíme se krotit a držíme zhruba 5.40. První pivko za minutu. Druhé kolo tempo leze k šesti, půlitr Konráda v žaludku lehce poskakuje. Na druhé pivo na 5km přibíhám dřív, jako správný vodič Davidovi vybírám ten nejlepší pivní kus a hned jak se objevuje v pivním prostoru tak ho napájím :) Pivo za 1:10, celkově čas kolem 33 minut. Po výběhu z pivní stanice mě David propuští z vodičské služby, tak trochu zrychluju a běžím 5.20 kou. Jirka je před náma míň než 4 minuty, tak začínám tušit kdo letos pobere sudy. Na třetím pivu se vyloženě flákám, bavím se s fanynkami a jsem tam nakonec 2:30min. Poslední kolo jdu na pohodu, beží se mi krásně, koleno mě nebolí, začínám bejt lehce přiožralej, prostě paráda. Tempo ani nevím, asi pořád lehce pod 6. Chvíli si povídám se Sárou Vránou. Celý závod se potkáváme, sice běžím trochu rychleji, ale na pivu mě vždy totálně semele :-) Utíká to a najednou je tu skoro konec, se čtvrtým se nemazlím a piju opět za minutu. Poslední 100m a je tu cíl ve výletnickém čase 1h 4m 30s. Relativní čas 50:25 a krásné 128. místo ze 184 účastníků. Mezi muži 13tý od konce, ale v kombinaci mizerného běhu a váhy 73kg to relativně lepší být nemůže :)
Po závodě se pokračuje v konzumaci, bavím se s nespočtem závodníků co znám z minulých ročníků. Pak přesun k Holečkům, ale to už mi alkoholmetr pomalu začíná varovně pípat. Mám chuť ještě běžet, tak od Hvězdy sbíhám až na Malostranskou, turisti docela čumí :-)
Na tréninku pár dní po závodě cítím koleno, tak přehodnocuji tréninkový plán, omezuji běh, zařazuju víc kola a začínám posilovat nohu každý den. Po 10 dnech zatím výrazné zlepšení. A po letech plánů jsem dnes konečně odstartoval projekt "Do práce na kole".

12 May 2016

Už zase běhám

Už zase běhám! Pomalu, ale přece. Nezapomínejme, že pomalý běh léčí všechno (zdravím Honzu12 :)). A protože nejsem jiného než pomalého běhu schopen, léčím se prakticky pokaždé když vyběhnu :) Koleno mě nebolí, ale takový ten pocit, že to furt není ono, ten tam je. Tedy donedávna byl. Jeden z posledních výklusů měl totiž "dramatický" průběh plný zvratů. Běžím si tak svým závratným sedmičkovým tempem a po vyběhnutí mini kopečku najednou tupá bolest v koleni, musím přejít do chůze. V hlavě už se vidím na operačním stole na plastice vazů a ruším všechny akce v nabité termínovce. Po 100m chůze se odhodlám to ještě zkusit. A hele, ono to nebolí! Vůbec! Dokončuju 6km okruh bez jediného náznaku problému. Moc nechápu co se vevnitř stalo, asi se mi uvolnily srůsty u čéšky nebo z kolena vypadnul skalpel co tam zapomněli při operaci, těžko říct. Je to ale celkem jedno, hlavní je že od té doby se mi běhá dobře. Pár dní na to vyrážíme na společný výběh s Helčou (první cca po roce). Dceru Veru necháváme babičce a dáváme si severní vestecký 5km okruh. Helča 6 týdnů po porodu vyklusne 5km za 28:30 bez zadýchání, já u toho málem zdechnu a s tepem 187 dokončuji zcela upocen a zničen vedle usměvavé kojící matky :-) Holt někdo to má v genech, někdo si to musí vydřít a já si prostě vybral špatný sport :-) Tento úspěch mě vede k sestavení tréninkového plánu, který se nyní snažím držet. Můj týden pak vypadá v ideálním případě takto:
Pondělí - volno :)
Úterý - vstávačka po páté a běh (pomalý) při východu slunce
Středa - cvičení na BOSU, dřepkins, výpady, balanc, no prostě všechno
Čtvrtek - "rychlejší" běh, intervaly
Pátek - posilování, obnova stehenního svalu
Sobota - běh / kolo / chůze s kočárem
Neděle - běh
Celý tento sofistikovaný tréninkový plán doplňuji zlepšením stravy, pro začátek jsem omezil konzumaci pečiva a cpu se knackerbroty a nepiju slazený nápoje. Občasné porušení životosprávy v podobě piva je samozřejmostí. Navíc je to v rámci tréninku na první závod sezony v mojí termínovce, která má zatím tuto podobu:
14.5.2016 - Pražská relativní desítka!
18.6.2016 - ICT triatlon
Srpen 2016 - Maraton českým rájem (asi jen jako divák, případně aktivní turista)
Září 2016 - Výběh na Sněžku ( zatím 19km - díky kontaktům na organizátory můžu v den závodu přesedlat na 42km variantu výběhu - tomu říkám protekce! :))
Tak běhejte, třeba se potkáme na trati nebo na startu nějakého závodu. Poznáte mě snadno. Jsem ten nejpomalejší s hubenou nohou.