„Nikdy neříkej že něco nejde, protože se určitě najde nějakej blbec, co neví, že to nejde a udělá to.“
Září 2023. Lipno nad Vltavou. Teploty vzduchu ryze letní.
Slunečné dny jak korálky. 6 týmů. 30 závodníků. To byly kulisy nultého ročníku
Toyota Trophy 2023.
Štafetové závody mám rád. Příležitost pokazit to celému týmu
svou nedostatečnou výkonností si nikdy nenechám ujít. Tentokrát v rámci firemní
akce, nahlašuji se na úsek 16km na bruslích na trase Stožec – Nová pec. Je to
druhý úsek štafety, před bruslaři jedou cyklisti asi 50km, pak zmíněné brusle,
dále vodácký úsek 6km na kanoi a zakončení opět na kole necelých 40km.
V podvečer dne kdy jsem se na tuto taškařici přihlásil
lovím v garáži brusle z IKEA krabice, kde byly hermeticky uzavřeny
posledních 6 let. Z koleček ještě čouhá sláma z Flaeming skate. První
kroky jsou trochu nejisté a prkenné, ale během 5km zjišťuju že se to vůbec
nezapomíná a získávám zpět bruslařské sebevědomí, za což jsem po právu odměněn
držkopádem, naštěstí vše pobrali chrániče na rukou. Do odjezdu na Lipno stíhám
najezdit asi 100km, na víc není čas.
Coby protřelý závodník vím, že noc před závodem už není
důležitá a tak večer před startem dělám většinu dietních chyb, které restaurační
zařízení člověku nabízí. Sacharidově v pořádku – konzumuji těstoviny.
Bohužel k tomu přidávám 5ks plzeňského piva a při posledních objednávkách chytře
ještě beru 2 do zásoby. Následně ještě provádíme frontální útok na nonstop COOP
a den zakončuji jedním pivem z plechu. Po osmi pivech máme se
spolubydlícím J povídavou a tak usínám až kolem třetí ráno.
Vstávačka v šest je lehká, mám stále zbytkáč jako prase
a tradiční pocit „to zvládnu jak nic, spánek je pro sraby“.
Na závod jsem tedy skvěle vyladěn.
Po snídani vyprovodíme cyklisty na první úsek a za chvíli už
se vezu směr Stožec, kde je předávka od kolařů bruslařům. Sedím na zadních sedadlech
luxusního 7mi místného vozu vedle spanilé kolegyně P. Jeví trochu známky
nervozity tak jí nenucenou vtipnou konverzací rozptyluji. Šef M. nás straší
historkami o rychlostech 60km/h ve sjezdu na trase. Jako to je dost fičák,
maximálku na bruslích mám 45 a to jsem byl ještě mladej a nebojácnej. Ale
uvidíme. Nejhorší je smrt z rozděšení, nějak to všechno dopadne. Po hodině
cesty jsme na místě našeho startu.
Můj předpoklad, že budeme mít na startu hodně času se ukáže
jako mylný. Cyklisti jedou brutální tempo. Dle GPS trackeru jedou všichni pohromadě,
start bruslí tedy bude také hromadný. V pelotonu lze vysledovat náznaky
nervozity. Padá návrh že pojedeme všichni pohromadě. Proč ne.
Cyklisti jsou tady! Probíhá předávka štafetového kolíku v podobě
GPS náramku a už jedeme. Kolega V. mě vysílá dopředu tak chvíli táhnu tempo,
pak se vystřídáme a je tu první sjezd zakončený přejezdem. Sjíždíme obezřetně,
maximálka 30km/h. U přejezdu brzdíme skoro na nulu, ladně přehopkáme a
pokračujeme dál. Poprvé se ohlédnu a nikdo za námi není. Tak si to dáme s V.
Střídáme se v tahání tempu, já se trochu peru s kocovinou ale nedávám
to na sobě znát. V nestřeženém okamžiku se snažím V. infikovat jeho vodu s pitím
svým bacilem, ale nakonec se čestně přiznávám a obírám tak nebohého spolujezdce
o jeho pití. Naštěstí má pro sebe ještě další láhev. Utíká to strašně rychle,
letíme po trati a sypeme kilometry i hluboko pod 3 minuty. Trochu mi dochází
dech, V. je pln síly a navrhuje zrychlit, tuto možnost s díky odmítám. Držím
se V. zuby nehty, styl jízdy honící pes. Když se profil trati zvlní směrem
nahoru tak ztrácím, z kopce si V. zase v klidu dojedu, takhle se
naháníme až dojíždíme na nekonečnou rovinku. Zdá se mi že na konci vidím
cílovou bránu. Nezdá se mi to. Je to cílová brána. Formuji tělo do elegantní
bruslařské pozice a v čase 49 minut projíždím cílem a předávám štafetu.
Děkuji V. že mě táhnul.
Kdybych teď sundal brusle a šel se ožrat, byl by to moc
hezký den. Ano, po dojezdu bruslařů sice jdeme na pivo, ale dáme jen jedno a my
si ještě s V. přidáme přidaný přídavek cca 9km do cíle kanoistů. Zde dnes
poprvé sundávám brusle. V pantoflích koukám na dojezdy lodí, zdržím se
komentářů, ale kam se proboha poděla česká vodácká tradice? Výkony přisuzuji skutečnosti,
že závodníci už jsou po absolvování celé trasy unavení.
Dávám si pivo, naposled se ujistím že nikdo další dál na
bruslích pokračovat již nehodlá a osamocen vyrážím dokončit svůj plán. Na in
linech ze Stožce do Lipna nad Vltavou. Na fakt že to nejde jsem byl upozorněn opakovaně,
o to více jsem přesvědčen o své pravdě a vyrážím to zkusit.
Nasazuju brusle (1). První 2 km jsou po široké cyklostezce
na hladkém asfaltu. Tak to bude pohoda, já věděl že Lipno půjde objet lehce. Ač
maje v nohách již 25km, drtím asfalt kolečky 90mm a rychlostí 3min / km krájím
první kilometry. Konkrétně první dva. Odteď až do cíle to bude už jen více či
méně na hovno. To ale ještě nevím a tak akceptuju hrubozrnný asfalt v části
obce Jenišov a beru ho jako zkoušku, zda pan operatér před lety v pravém koleni
odvedl dobrou práci. Dojíždí mě elektrocyklistka I. Chvíli jede se mnou, ale
moje zběsilé tempo 3km za 2 dny nedokáže držet aniž by spadla z kola a tak
se loučíme a jsem zase sám. Jedu do brutus kopce podél hlavní silnice. V obci
Karlovy dvory na mě číhá brutální sjezd. Nechávám zde 2mm ze své brzdy, je to
fakt padák. V půlce sjezdu odpočívám, klepou se mi stehna. „Dobrý den,
můžu se dívat jak brzdíte?“ překvapí mě kolemjedoucí cyklista. Mám tedy nového
kamaráda. Říká mi že si chce koupit inliny ale neví jak se na tom brzdí. Takže
zbytek kopce jedeme spolu, pak mi děkuje a mizí. Bizár. Cesta se sice rovná ale
je špinavá a rozbitá, je tu nějaká stavba, musím tedy
Sundat brusle (1)
Po 100m docházím k hlavní silnici a můžu
Nasadit brusle (2)
Pak pokračuju - Nová hůrka, Stará hůrka, Hůrka, pořád podél
hlavní, asfalt nic moc, sice cyklostezka ale docela rozbitá, pak přejíždím vodu
a celkově lehce přinasrán dorážím do Černé v Pošumaví. 10km asi za 50
minut. Nic moc tempo, takhle se tu budu plácat 3 hodiny. V ČvP je třeba
překonat přejezd a hlavní silnici, na bruslích nemožné a tak dnes určitě ne naposledy :
Sundavám brusle (2)
Po chvilce pobíhání je zase cyklostezka, tak zase sednout na
zadek na trávu a
Nandat brusle (3)
Pak následuju docela fajn stezku a ukolébán hladkým asfaltem
ubírám na navigační ostražitosti, což se mi stává osudným. Sjíždím úplně na
druhou stranu, kolem stáda krav, s kterými komunikuji, sjíždím po normální
silnici dolů z kopce, daleko, předaleko od původní trasy, ale brusle jedou, sice
blbě, ale jedou a tak nebrzdím a čekám až mě zastaví protikopec.
Jsem teď v údolí, přede mnou kopec, za mnou kopec.
Zatím v blahé nevědomosti, že jsem zcela mimo trasu neboli v prdeli.
Sedám si na trávu a startuju mapy.cz. Z helmy mi teče pot a kape na
obrazovku mobilu. Ta se stává nedotykovou, nereaguje. Nemám na sobě nic suchého,
pouze mokré funkční hadry, takže jediná možnost je nastavit mobil proti slunci
a počkat až paprsky mobil vysuší. Povedlo se. Bohužel mám i zpocený ruce, takže
to furt moc nejde, v druhím kole tak suším na slunci mobil i ruce a za
deset minut už startuju aplikaci. Možná by bylo lepčí to nedělat. Zjišťuju že
jsem totálně v loji, místo pohodové stezky někde v kopcích na cestě
do … Muckova. Kleju. Kontroluju stav zásob. Mám 0,4dcl vody a 20 gumových
medvídků. Konzumuju 2ks – žlutý a oranžový. Piju 1 lok. Musím šetřit. Tohle
bude dlouhý. Co dál ? Vracet se nechci a přede mnou kopec jako kráva, tak
Sundávám brusle (3)
V batohu mám pantofle, takže ťapu jak idiot v papučích
do prudkého kopce, s bruslema v rukou v totálním vedru. 13tý km
za 8 a 14tý za 12minut. No ty vole. To nestihnu ani snídani zítra. Představa
cca 20km do cíle začíná být malinko nepříjemná.
Přicházím do Muckova. U cedule mě vítá starosta a nabízí mi
chléb se solí a kořalku. Prý jsem první člověk který sem kdy přijel na
in-linech. S díky se občerstvuji a pokračuju dál. Je čas
Nasadit brusle (4)
Z Muckova nabírám směr jihozápad směr Plánička. Po
zhruba jednom kilometru uhýbám doprava kde je brutální sjezd se zatáčkou. Ač
technicky zdatný, mám už trochu rozbitý nohy a celkově mě intenzivní brždění
dost namáhá. Rozhoduju se teda a
Sundávám brusle (4)
Sejdu pár metrů a vypadá to zase hratelně, takže je čas
Nasadit brusle (5)
Vjíždím do lesa a cesta není nic moc. Na rozcestí mám dvě
varianty – ještě chvíli jet a potom kolem rybníka a zřejmě ťapat delší úsek,
nebo rovnou sundat brusle a jít zkratkou přes les a dojít až na Liščí vrch,
odhadem tak 3km chůze. Rozhodnutí podporuju 3mi medvídky a hltem vody a
Sundávám brusle (5)
Jdu lesem. V pantoflích. Po cestě kde nikdy nešla
lidská noha. Temným lesem. Snažím se vybavit si nějaké scény z horrorů z lesa
s úchylnými zabijáky. Docela se mi to daří, začínám se bát. Aspoň mi to
lépe utíká a adrenalin žene do pantoflí novou sílu. Z této pohnuté zábavy
mě vytrhává psí štěkot. Toulavý psi. Nepříjemně blízko. Minimálne 2 kusy a
určitě né čivavy. Připravuju se na boj o život, tady se nedovolám. Rvu ruce do
bruslí, zvedám je do bojového postoje a jsem připraven na boj. Krvelačné bestie
nejdřív okusí mých 8x90mm. Nedám život lacino. V bojovném módu jsem asi 5
minut, pak štěkot mizí v dáli. Je to zas nekonečný pochod, jdu konstantně
a trpělivě jak nápadník jeptišky a nakonec se objevuju u nějakého stavení a po
dalším kilometru dřiny zdolávám Liščí vrch. Hodně mě baví paní důchodkyně která
tu svačí a zvídavě se ptá „na těch bruslích to tady asi není nic moc, co?“ 😊
Scházím směr Milná a s radostí, asi po 45min pochodu zase
pro změnu
Nasazuju brusle (6)
Každé nandavání bruslí je doplněno nutností narvat pantofle
do mini batohu, činnost která mě během dne začala natolik srát, že jsem na ní
rezignoval a pantofle už držím v ruce. Pracovně tomu říkám dvojitý chránič.
V Milné jsem na cca 20km, poslední desítka mi trvala
minimálně hodinu a půl. Opouštím svůj plán navštívit pivovar Bajer a celou
trasu si tak ještě prodloužit a přidat výškové metry. Plán se mění na nejkratší
cestou domů.
Čeká mě tak úsek po hlavní silnici, chvíli jedu ale první
auto které mě mine rychlostí 120kmh mě nutí skočit do trávy a
Sundat brusle (6)
Po hnusném kilometru ve společnosti aut a motorek přijdu na
rozcestí a zase konečně cyklostezka. Teď už to bude dobré! Jsem kousek před
Frymburkem, v hlavě si maluju rovnou širokou stezku podél vody až do cíle.
Ha hááá. Kdybych tušil co mě čeká!
Nandávám brusle (7)
Před Frymburkem je camp Vřesná. Vyznačuje se hrbolatou cestičkou
s neustálými prudkými sjezdy a výjezdy. Už regulérně nahlas nadávám.
Sjezdy mě už strašně bolí, zapřít se do brzdy vyžaduje značné přemáhání, ale už
to kurva nechci sundávat ani za nic. Dojídám gumový medvědy a vodu už nemám
žádnou, ale už je mi všechno jedno, chci to jen dokončit a sním jak si u hotelu
koupím studenou limonádu. Nějak se
promotám Frymburkem, moc už si to nepamatuju, jeden sjezd nedávám a riziko pádu řeším
šlapáním v trávě, docela dlouho a na hovno. Do Frymburka zrovna dorazil
přívoz, takže v jednu chvíli mi cestu křižují šílení cyklisté nechápající
že už jsem zcela mimo, ti pomalejší z přívozu mě pak předjíždí celou cestu
až do Lipna.
Nohy mám totál prošitý, ale furt jedu, ve zmatenosti z úplné
dehydratace se domnívám že musím ještě objet celou zátoku než dojedu do Lipna,
mile jsem tak překvapen když se přede mnou najednou objevuje cedule Lipno 1km.
Jsem v Marině. Po 31km a 3 hodinách a 50ti minutách dnes
naposled sundávám brusle (7). Fyzicky je mi jako po maratonu. Skvělý trénink
výkonu na energetický dluh. 55km za den na pár piv, dvě energo tyčky a 20
medvědů.
Po příchodu na pokoj skáču do sprchy, zjišťuju že tejpy
kotníků měly smysl, nemám žádné odřeniny. Do levého lýtka mě ještě cvičně bere
křeč, bolesti se zbavím až po konzumaci 2ks plzní. A tím to končí.
Suma sumárum to byl hodně povedený výlet na hraně. Pro
případné zájemce mohu jen doporučit. Určitě by bylo chytré mít lepší boty než
pantofle na chodecké vložky, kterých je dost, odhaduju že jsem ušel minimálně 7km.
Na cestě je spousta těžkých technických sjezdů, hodně špatného povrchu,
nejezditelné výjezdy a hnusný úsek po hlavní silnici. I tak toho nelituju ani v nejmenším,
bylo to super. Tak zase příště na Lipně!
PS : naše štafeta nakonec vyhrála 😊
ale tenhle víkend vyhráli všichni …
