To byl zase nápad! Proběhni se v kopcích říkali. Trasa kopíruje nádhernou naučnou stezku Radotín s úžasnými výhledy psali na internetech. Jasně.
5tého ledna Nového roku. Šok z návratu do práce po Vánocích umocňuji přihláškou na první díl letošní Běžecké série Berounka. V Novém roce jsem v režimu svatoušek, piv jsem měl pomálu, jím pouze brukev a piju svěcenou vodu. Ráno rozespale koukám na čísla na tonometru. Lepší se to. To asi ta isometrická cvičení.
První den v práci se líně převalí ke svému konci. Soukám se do zimního běžeckého mundúru a vyrážím směr Radotín. Půl hodiny před startem vstupuji do prostoru Beach arény Radotín. Je plná běžců. Dostávám číslo 12. Při čekání na start si krátím čas pozorováním okolí. Všichni jsou zjevně vyběhaný, soudě dle tělesných proporcí a běžecké výbavy. Venku je -5, tma a čeká nás 11km přes 3 kopce. Sem žádný alkoběžec mého formátu nezabloudí. Stoupnu si radši do temného kouta, ať nejsem moc vidět. Co tady zase proboha dělám? A koho tady budu porážet? To zase bude vostuda ...
V 18h se startuje. Na startu je kolem 40ti lidí. Hned po startu všichni vyrazí rychlostí vysoko nad 10km/h. Jsem okamžitě na chvostu. První km vede po rovině Radotínem. Motáme se ulicemi, za asistence MPČR přebíháme hlavní tah a nastupujeme první kopec. Předbíhám zde jednu běžkyni. Za mnou jsou v tuto chvíli 2 holky.
Celý druhý km vede do kopce. 136m převýšení na 1000m. Na otázku "je to hodně nebo málo?" mi dává rychlou odpověď můj celkový stav. Funím o 106, mrazivý vzduch stahuje plíce, nohy bolí. Sunu se kupředu, cestou necestou, lesem nelesem, za mnou i přede mnou několik čelovek. Cesta se pořád táhne nahoru, ale každý kopec jednou končí. Raději nekoukám na hodinky, informace o čase nebo nedejbože tepové frekvenci by mě mohla silně demotivovat. Zpětně ale vím, že kilometr mi trval těžko uvěřitelných 11 minut a 30 vteřin. Ale co, jsem nahoře, teď bude mírný seběh 2km, hurá na to.
Třetí a čtvrtý km jsou opravdu z kopce. Je to nádhera, pohybovat se zase normálním tempem. Já běžím. Z tří čelovek přede mnou najednou dvě mizí, po chvíli je vidím úplně mimo trasu někde v lese. Naháním tak jedno světýlko přede mnou. Kousek za mnou pádí také jedna čelovka. Oba km se beží krásně, nohy se trochu vzpamatovávají z laktátového šoku v kopci. Oba km pod 6 min, s tím dokážu existovat.
S úderem pátého kilometru opouštíme les a mírným konstatním stoupáním se vydáváme podél frekventované ulice K cementárně. Tempo se opět vrací vysoko nad 6 min / km, ale tomu navzdory, dobíhám zde jednu běžkyni. Chvílemi chodí, tak jí předbíhám a po centimetrech buduji náskok. Kromě tohoto posunu na předpředpředposlední místo to ale nebyl hezký kilometr, zakončený přebíháním hlavní silnice.
Šestý km je zase celý do kopce. Nejdříve jen takový piánko, dokonce se dá chvílemi i běžet, jen přes cestu je občas bludný kořen nebo spadlý kmen. Přede mnou nikdo, tak hledajíc navigační značku zvednu zrak a tu náhle vysoko, určitě desítky metrů nade mnou, tyčí se monument pražského okruhu. Z propozic vím, že budeme stoupat až na úroveň silnice. To jsem tedy zvědav kudy. Zvědavost se vyplatila. Po podběhnutí okruhu uhýbáme prudce vpravo, do kopce jako kráva. Nepamatuju si, že bych někdy v závodě stoupal takový svah, ani na B7 ne, ale možná je to umocněno tmou, zimou a mou špatnou formou. Už skoro nahoře vidím 3 čelovky, jsou ode mě tak 200 metrů, bohužel ale také 50 metrů výškových. Jdu na to. Bolest nohou se stupňuje s každým krokem, dech nestačí, srdce bije jako o závod ale jdu, nefňukám, nelituju se a za pár minut jsem nahoře. Přede mnou opět nikdo, za mnou stále 2 světla čelovek.
Chvíli mi trvá než se rozeběhnu. Než se stihnu definitivně vzpamatovat z výstupu, u cesty stojící organizátor mě zastavuje a vrací ze silnice zpět do terénu, na správnou cestu. Místo seběhu do Radotína ještě musíme udělat kolečko po místní náhorní plošině, směrem k výhledu na cementárnu, kilometr tam a kilák zpět. Motám se po cestě, soustředím se ukrutně na navigaci, nechci se ztratit, každý metr navíc by pro mě byl zničující. Na výhledu vidím samozřejmě hovno, jen páru od huby jak se rozpouští ve světle mojí čelovky. Nezabloudil jsem, heuréka. Při návratu na silnici už tu organizátor není, je tedy jasné že po mě už prakticky nebylo koho navigovat.
Začíná seběh až do cíle s jedním mini kopečkem kolem osmého km. Po silnici letím jak splašenej, bohužel mě šipky rychle posílají zpět do terénu a poměrně prudkou cestou sbíháme lesem. Na tohle nemám techniku ani sílu, moje žabí stehýnka zcela zdecimovaná předchozími výstupy se klepou a tak jen zvolna klopýtám dolů. Ještě jsem ani nezmínil že většina závodu se běží po zbytcích sněhu a ledu, takže mi to občas lehce klouzne ale naštěstí jsem předvídal a zvolil trailovou obuv, žádné větší bruslení se tak nekoná. Původně avizovaný mini kopeček už nemám ani sílu komentovat, je to zase brutálně prudký stoupání, ale není to zase tak dlouhý, nohám to každopádně do cílového seběhu opět sebralo značnou část síly a energie. Les končí, vracím se k ulici K cementárně a už jen pohodový běh městem. Na holky za mnou mám solidní náskok, přede mnou jsem občas zahlédl blikačku, ale tu nedoběhnu, takže klidný doběh bez závodění. Aspoň jsem si to myslel.
Všechno je jinak. Už v Radotíně, kousek za 9km je přechod, mě tam zrovna jede auto a autobus. Tak se soustředím aby mě nezajel, ubírám z navigačního soustředění a samozřejmě běžím rovně směrem doprdele. Po 150m je mi divné, že nikde žádná šipka ani cedulka. Otočím se a vidím že obě holky za mnou zahýbají na přechodu doleva. To mě poser. Takže budu úplně poslední. Svižně se vracím, napínám poslední zbytky sil a nepřekvapivě u pivovaru Horymír zázračně ožívám a postupně obě dobíhám. Běžíme pak chvíli spolu, ještě jedny schody na zpestření, oběhnout biotop a do cíle. Před cílovou rovinkou malinko děvčatům cuknu, to nic nemění na tom, že mezi chlapi jsem beznadějně poslední, s odstupem téměř pěti minut.
Bez ohledu na umístění to byl skvělý a zábavný závod a jsem moc rád, že jsem se přihlásil. Doufal jsem, že to zvládnu za 1:17, cílový čas byl 1:21, ty kopce holt byly nad mé současné možnosti. Za umístění na 38. místě jsem získal 4 body do boje o celkové pořadí. 4 body! To bude mít maminka radost.
A v únoru v Černošicích se pokusím někoho předběhnout.
No comments:
Post a Comment