S obrovským časovým odstupem a primárně pro úplnost blogu doplňuji zápisky z Czechmana 2024. Většina zážitků se z paměti již vypařila, ale pokusím se sepsat aspoň to málo, co jsem si dokázal zapamatovat.
Letošní Czechman byl tradiční v kvalitě mojí přípravy. Neběžel jsem pražský maraton, takže běžecká příprava absolutní slabota, několik málo stovek kilometrů. Na kole celkem 2 delší výjezdy přes 80km, jinak přes zimu 1-2x týdně 30 minut na trenažeru, déle na něm prostě nevydržím. Na plavání jsem se jako vždy zcela záměrně vyprdnul, což je moje oblíbená tréninková metoda. Aby toho nebylo málo, 3 týdny před závodem přišlo při hodu raketkou na dětském atletickém dni zranění kolene. Týden zcela mimo, týden pouze lehce trenažer, prvni a poslední běh 3km 3 dny před závodem rozhodnul, že na Czechmana pojedu. Tréninkový deník byl tedy jako vždy pestrý a opět mě odkazoval někam na hranici posledního místa a velmi pravděpodobně DNF.
Jedinou změnou v tréninku byla nečekaná skutečnost, že jsem se měsíc před závodem na téměř stará kolena poměrně bezhlavě zamiloval. Plán na závod byl tedy jasný - nemyslet na utrpení, ale na NÍ. (dále jen M).
V pátek před závodem již tradičně vyrážíme s parťákem J. Tentokrát jeho mercedesem V, kde se v pohodě vyspíme i s koly za hlavou. Po příjezdu jdeme na pivo, stihneme jedno než nám zavřou stánek. Nejsem s takto malým přísunem alkoholu spokojen a jdeme ještě hledat další možnosti opíjení. U domu při vjezdu do kempu sedí na zahrádce dost lidí a pijou pivo. Zkusím se zeptat jestli je to hospoda. Není. Odkazuju na skutečnost že nutně potřebuju pivo na odbourání nervozity ze závodu. Slovo dá slovo a hodný pán, majitel kempu, nás hostí pivem ze svých zásob. Sedíme na rodinné akci, rychle si nás tam oblíbí a z jednoho piva jsou asi čtyři, majitel stále hlásí, že ten sud musíme dopít. po 4tém ale zbaběle utíkáme, chystáme si pelech ve Véčku a uléháme. Já si celý večer a do pozdních nočních hodin píšu s M. Spánku nakonec moc není, venku začíná pršet a ruší mě to. V 8 lezeme z auta do deště a procházíme obvyklý proces snídaně, kakání, příprava pytlů, příprava kola, příprava jídla, věci do depa, rozprava, nasoukat do neoprenu, hurá na start. Neprší. Tři, dva, jedna a START!
SWIM
Plavání je jako vždy na začátku absolutní masakr, pořád na mě někdo hrabe, kope, škrábe a kouše :) Propadám se na chvost skupiny, J mi zmizel hned za startu. K první bójce doplavávám mezi posledními, lidé za mnou už jsou skuteční plavečtí zoufalci. V půlce plavání si říkám, že je to ještě strašně daleko a že to letos vůbec neutíká a cítím se relativně blbě, ale podle hodinek to snad taková katastrofa nebude. Od druhé velké bójky se docela trápím, představa že je to už kousek se nenaplní, těch 300 metrů je ještě dost, bolí mě ruce a plavu kraula ukrutně pomalu. Ve vodě se mi chvíli zdálo že na mě někdo pokřikuje ze břehu, ale to je hovadina, zřejmě halucinace. Kolem mě pár podobných neplavců, za mnou 20 lidí plus mínus. Konečně výlez z vody, opět se mi motá hlava a tělo si chvíli zvyká na změnu pozice z horizontál na vertikál. Při výběhu z vody vidím J, jak stojí za zábranou, chytly ho křeče a lovili ho z vody. To jsou ovšem strašný rány do hlavy. Cestou do depa to pořád vstřebávám, částečně cítím vinu, neb jsem J obral o jeho neopren a on plaval v krátkém a exponován chladu v kombinaci se včerejšími pivy chytil křeč. No, musím se sebrat a nějak to dozávodit sám. Plavání za 48:33, poměrně daleko za osobákem, ale žádná tragédie, neplavalo mi to a většinu jsem urval hlavou s myšlenkami na M. V depu, rozhozen okolnostmi jsem 7 a půl minuty, to ovšem je regulérní tragédie. Holt sem byl rozhozen okolnostmi.
BIKE
Prší. Docela dost. Přesto vyrážím na kolo na lehko, jen dres a lehoučkou bundu. Z kola si letos pamatuju opravdu málo, splývá mi to do jednoho velkého pohodového výletu. Nijak to nedrtím, nový karbonový stroj mi ulehčuje život, když je potřeba tak jím, pravidelně piju, žádné dietní chyby nedělám. Po 50km mi přestává fungovat přesmykač a druhou půlku závodu tak jedu na malou placku, to není zrovna značka ideál ale upřímně to na cílový čas nemělo destruktivní vliv. Naháním se s pár lidmi, ale jinak primárně jako vždy sólo závod, v druhém kole už sem prakticky trosečník. Na kole se soustředím pouze na poměr ušetření maxima sil na běh vs akceptovatelný cílový čas. Jedu to celé na myšlenku na M, utíká to a z kola seskakuju za 3:25h, což je můj druhý nejlepší čas. Samozřejmě jsem dalek stavu svěžesti, nohy mě bolí pekelně a představa půlmaratonu se jeví jako šílenství. V depu jsem 4:20min, to je asi v pohodě, rychleji to samozřejmě jde, ale ani se mi nechce kvaltovat.
RUN
Na běhu mám kromě přežít ještě jeden cíl - minimalizovat chůzi. Začínám pomalu a šnečím tempem, nohy bolí. Do hlavy místo myšlenky na 21km do cíle nasazuji opět M a zkouším první km. Uběhnul jsem ho a rozhoduju se zkusit aspoň první pětku bez chůze. Tempem 6:50 se mi to daří. Rozhodnu se tedy nechodit až do 10km. Kolem je pořád spousta lidí, většina už půjde do cíle, mě čeká ještě dlouhé kroužení. Na 10km jsem pod 1:10h, to je sice kategorie chodec, pro mě však snový výkon. Rozhodnu se nechodit do 15km. Tempo už lehce olizuje sedmičku, ale běžím, nebo lépe řečeno parodují běh a sunu se dál, nohy rozmetané ale hlava silná a vztyčená. A už je tu poslední kolo! J má sice crocsy, ale běží se mnou, strašně mi to pomáhá, rozptyluje temné myšlenky na chůzi a sedmičkovým tempem jsem najednou na 20km. Poslední km už je za odměnu, vědomí že už bude konec je největší radost. Ani chvíli sem nechodil, mám radost. Krok sun krok a jsem na modrém koberci. Cíl! Čas na hodinách ukazuje 6:53, pouze 9 minut za osobákem, to je až neskutečný vzhledem k netréninku. Hlavou se dá urvat opravdu hodně. Děkuji M :-)
Dokončeno profesorsky, vzhledem k okolnostem, netrénovaní, zranění těsně před závodem a nespaní na víc rozhodně nebylo. Příště vysadím z tréninku kromě plavání i běh, v květnu se půjdu dvakrát projet na kole a uvidíme jak to dopadne :)
