Orlen Prague maraton 2025

4.5.2025 se Prahou prohnalo 10 000 maratonců. U toho jsem nemohl chybět. Bylo to opět poměrně výživné, zážitky se Vám pokusím nasdílet na následujících řádcích.

Příprava - plán

Na pražský maraton 2025 jsem se registroval s tím, že tentokrát už opravdu pokořím hranici 4 hodin. Historie mě naučila, že trénovat od ledna nestačí, proto jsem se rozhodl začít běhat už v říjnu. Před maratonem jsem chtěl mít zaběhnuto 10 x 30km a více, k tomu tempové běhy, intervaly. V neposlední řadě jsem také plánoval dodržet kvalitní životosprávu. Do závodu jsem chtěl jít s VO2Max vysoko nad hodnotou 50.

Příprava – realita

 V říjnu jsem na to, že bych měl začít trénovat, úplně zapomněl. V listopadu jsem si vzpomněl, ale běhat jsem nemohl, nechtělo se mi. V prosinci přišla rýmička a KO na tři týdny, přes Vánoce a Silvestra logicky nic. Tréninkové pachtění tak startuju opět v lednu, po půl roce nicnedělání s katastrofálním VO2Max na hodnotě 42. Tréninková morálka poměrně solidní, přesto naběháno pouhých 450 km. Na maraton absolutně nedostatečné. Přelom březen / duben přinesl místo dlouhých běhů lehké zranění, už jsem pomalu sháněl kupce na mou registraci. Na poslední chvíli zázračné uzdravení, stíhám alespoň 2 x 30km. Myšlenku běžet pod 4h opouštím a přesouvám na rok 2026, nový cíl je kolem 4:30. V maratonském týdnu jen jeden intervalový běh a pak už jen jím a doufám v efekt superkompenzace. Kapitolou sama pro sebe je životospráva – mé tréninky byly konstantně narušovány konzumací piva, nahodilými pitkami a mejdany všeho druhu. V maratonském týdnu mě moje M učí novou poučku – 3 malá piva před závodem ještě nikoho nezabila – pro jistotu si je dáváme prakticky denně, na start ale samozřejmě dorážím zcela střízlivý a bez kocoviny. Mojí největší výhodou pro letošní ročník je tak přístup no stress s cílovým časem. Jako úkoly si dávám se ctí dokončit a být bezpečně vzdálen od svého nejhoršího času (4:48).

Před startem – rutinérsky

Poslední noc před závodem už na mě trochu padá závodní nervozita, a tak nespím moc dobře, dost se převaluju a vstávám v 5:30. K snídani rohlík. Zalepit bradavky tejpem, to je jistota prověřená mnoha závody. Vazelína na citlivá místa (čti prdel), třísla, nohy. Opět 100% funčkní, žádné puchýře ani odřeniny se nekonaly. Do běžecké vesty na záda 5 gelů a banán. Předpověď počasí je chladná, pouhých 11 stupňů a déšť, beru ale krátké triko a kraťasy z Lidlu. Na hlavu čelenku, to aby mi netekl pot do očí, v kombinaci s kontaktními čočkami se jedná o pekelný mix. Hotovo, s časovou rezervou vyrážím směr Praha.

 Závod – plán

Jak už jsem zmínil, vzhledem k netréninku letos nehrotím čas, přesto si v hlavě alespoň rámcově stanovuju záchytné body. 10km za 1:03, 20km za 2:06, 30km za 3:10, 40km za 4:16, v cíli 4:30. To jsem zvědav, jaká bude realita.

Závod – realita

Kolem 8:30 stojím v koridoru H a čekám na start. Ta půlhodinka bude dlouhá, protože je zima jako prase, fouká studený vítr a můj outfit je spíše letní. Samozřejmě se mi začíná chtít na záchod, ale už není čas to řešit, dav lidí houstne a za chvíli už bude Vltava. Vepředu se ozve Start!, u nás vzadu se dlouhé minuty nic neděje, pak se pomalinku dáváme do pohybu, ale jdeme chůzí prakticky až na Staromák, teprve tam se rozbíháme. Letos mi trvalo dostat se ke startovní čáře nekonečných 11 minut, vymrznul jsem jak Adam Malysz na můstku a močový měchýř hlásí full tank. Ale už běžím, je to konečně tady. Ač startuji ve skupině s běžci s cílovým časem vysoko přes 4 hodiny, předbíhá mě pětkovými tempy už v Pařížské hromada lidí, tradiční přepálení z euforie. Já si to letos odpouštím a držím si svého šneka v tempu kolem 6:30, tepy do 140. Na přelomu prvního a druhého km musím řešit záchod, odskakuju do trávy a ve špalíru dalších běžců vykonávám dílo. Ztráta cca 45 vteřin, ale úleva k nezaplacení. Pak už běžíme směr Malostranské náměstí, Karlův most, to je fajn úsek. Vychází slunce a dělá se vedro, v tuto chvíli ještě netuším že to navzdory předpovědi vydrží celý den! Je mi líto lidí v bundách a mikinách, musí se vařit. První pětka za 32 minut přesně. Už zde mi Garmin u cedule 5km měří 5,3km, asi jsem dost šněroval.

Krásný úsek centrem končí a nabíráme směr Holešovice a Libeňský most, to je taková bolístka pražského maratonu. Na 10tý km přibíhám zcela svěží a bez únavy, dle plánu za 1 hodinu, 3 minuty a 9 vteřin. Stále si ovšem držím 300m gap hodinky vs trať, takže trasovou desítku protnu o trochu později. Zatím je to super easy. Druhá pětka 31:09, nejrychlejší co dnes předvedu. V průběhu se kolem mě prohnali vodiči na 4h, absolutně nemám ambice je stíhat. 10km byl nejrychlejší dnešní, za 6 minut a 3 vteřiny.

Třetí pětka začíná nejtěžším převýšením na trati, asi 10 výškových metrů z Těšnovského tunelu. Poprvé to vyběhne každý, až tu budeme podruhé na 41km, bude to o něčem jiném a bude se zda loudat spousta zombies. Pak se znovu vracíme na Staromák a probíháme pod Prašnou branou a centrem po Národní, tam a zpátky přes Vltavu a směr Výtoň. V tomto úseku je všude spousta fanoušků, lidé pokřikují, nohy nebolí, stále se běží lehce, takže stále je to pozitivní, jeden by v těchto chvílích mohl propadnout dojmu, že to bude takhle příjemné až do cíle. Nebude. V této pětce mě předbíhají vodiči na 4:15, ani s nimi nemám v plánu běžet, i když je to lákavé a pár vteřin si s touto myšlenkou pohrávám, sil mám stále na rozdávání. Nakonec ale vítězí zdravý rozum a nechávám vodiče mizet v dáli. Pětka za 31:16.

Na Výtoni mám obrovskou (3) skupinu podporovatelů z řad rodiny, moc děkuji za podporu, vždy to potěší a rozptýlí chmurné myšlenky. V náběhu do Nuselské smyčky jsem stále plný optimismu a nejevím žádné známky únavy. Všichni ale víme, že TO přijde. Je to jen otázka času. Na 17km vdechnu gel dle plánu 8 – 17 – 25 – 32 – 39. K pití střídám vodu a iont, ale nepřeháním to, ať nemám v břiše žáby. Na výběhu z Nuslí je Beer stop, to si rozhodně nenechávám ujít a dávám si decku piva. Čtvrtá pětka na vteřinu stejně jako třetí – 31:16. 20km jsem uběhl za 2 hodiny, 5 minut a 41 vteřin, v souladu s plánem a hlavně zcela bez úsilí, kdyby se teď končilo tak ani nemusím do sprchy.

Na půlmaratonu se vyloupnu podle hodinek za 2:12, stále ovšem nesu 300m navíc, u cedule 21,097km jsem tak kolem 2:14h a je jasné, že pod 4:30 už je v kategorii sci-fi, výrazně pozitivní nebo i jen lehce negativní split nelze na maratonu v mém podání očekávat. Přesto stále s veselou náladou se blížím k otočce v Podolí. Nyní návrat do centra a pak neoblíbená smíchovská smyčka. Na posledním maratonu 2022 jsem chytil krizi již na 23tím km a tak nyní pokorně běžím a modlím se aby se historie neopakovala. Kupodivu je to dobrý a mile jsem překvapen když pátou pětku zvládnu za 31:54, běžím už 25km poměrně konzistentně a stále to bolí méně než jsem očekával. Zajímavostí je že 4 km v kuse držím naprosto strojově přesných 6:22 / km. V hlavě mám jediný otazník. Kdy letos narazím do maratonské zdi?

Pain is temporary, pride is forever. Touhle cedulí mi mává neznámá fanynka a hlavně tu první část se snažím si neustále opakovat. Běžíme po Strakonické, proti nám nekončící proud lidí, kteří už se vracejí z otočky na 27,5km. Už tam chci taky být! Začíná se mi do hlavy pomalu vkrádat myšlenka, že je to slušnej voser. Z černých myšlenek mě na chvíli vytrhne kolega T, který je asi 1500m přede mnou, plácáme si a pokračujeme každý svým směrem. Kousek od ústí Zlíchovského tunelu je konečně otočka, tak hybaj holomku vstříc 30tému km. Díky oboustrannému provozu si monitoruju vodiče na 4:30, jsou za mnou cca 1km, tedy 6 minut, vybíhal jsem ale neznámo dřív než oni, tedy informace o odstupu je jako taková zcela k ničemu. Stále se ale snažím zaměstnávat hlavu nějakými přepočty tempa, abych nezačal myslet na to, že se blíží konec komfortní zóny. Smíchovská nuda přináší zpomalení, pětka je za 32:28, zatím žádná časová katastrofa. 30km za 3:10,13 – zcela v souladu s plánem.

A pak to z čista jasna přišlo. Během chvíle je tu utrpení. A to hned od 31km. Je to blbý v tom, že do cíle je to pořád ukrutně daleko, člověk má před sebou Holešovice, síly ubývají a jedinou myšlenkou v hlavě je – už nikam neběhej. Zastav a dojdi to. Představa uběhnutí 12km do cíle se jeví reálně jako protáhnout horolezecké lano uchem jehly. Je potřeba se zmobilizovat, přemoct nicotu a rvát to dál. Jakmile člověk povolí a začne chodit, jde to do háje. Asi milionkrát si říkám zmíněné pain is temporary … běž Kajmane, běž, nevzdávej to, uběhneš to, nesmíš chodit. Přesto sedmá pětka pro mě znamenala drastické zpomalení. Dosud jsem měl nejpomalejší druhý km za 6:44 (including WC), hned 31km je za 7:04. Je to tím že občerstvovačky už poctivě využívám a procházím, v klidu piju a začínám zobat pomeranče. Úsek 31 – 35 je nejhorším osobním peklíčkem závodu, zpětně vůbec nevím jak jsem se donutil pořád běžet. Pětka za 34:42, dost hrůza, nicméně stále pod chodeckým tempem 7min / km. Začínají mě nepříjemně řezat lýtka a okolí achilovek, střídavě levá a pravá noha, nakonec se bolest usídlí jen v levé. Modlím se, aby to kompresní návleky udržely a nedošlo na nějakou neplechu.

Po protnutí mety 35km jsem stručně řečeno poměrně dost v hajzlu. Záchrana na sebe naštěstí nenechá dlouho čekat. Dobíhají mě vodiči na 4:30, někde kolem 36km. Rozhoduju se během vteřiny. Doběhnu to s nima. Sám se tu jinak utrápím. Vypínám mozek, vypínám senzory bolesti a běžím těsně za třepetající se zelenou vlajkou s nápisem 4:30. Držím se zuby nehty, na seběhu z Libeňáku se ukrutně zrychluje, tepy 186, o moc víc už neumím a směju se rovnici HR max = 220 – věk 😊 38km za 6:13, pátý nejrychlejší kilometr dnes. Za toto zrychlení jsem odměněn nikoliv fibrilací ale tím, že mě přestává bolet levá noha, jak jsem přestal šmajdat v pomalém tempu, bolest mizí. Držím s pacery ještě necelý 39km, pak mi začínají cukat, ale nijak mi to nevadí, běžím konzistentně a hlavně musím trochu uklidnit tepy, aby to se mnou nešvihlo a nevezlo mě domů houkavý auto. Konečně 40km. Poslední pětka za 33:09, nečekané zmrtvýchvstání oproti tryzně kolem 35km. Pro statistiky dodávám že  na 40km jsem potřeboval 4hodiny a 18 minut, jsem tedy lehce za plánem, k tomu stále gap 300m, ale přežil jsem a stále běžím.

Blíží se konec, poslední malá zápletka. Zpomalení opět přináší nepříjemné stavy levé nohy, raději se proto přidávám k zombies a kopeček z Těšnovského tunelu jdu, dnes poprvé a naposled. Nahoře se rozběhnu a hurá vstříc modrému koberci! 42km na maratonu značeno není, vyhlížím mou oblíbenou cedulku 700m to go. Dočkávám se jí na začátku Pařížské. Odteď už je to maximální radost, proženu se ulicí plnou kabelek a cílovou čáru probíhám v čase 4:35:53. Jsem spokojen. 😊

Pátý maraton dokončen, v poměru trénink / výkon opět končím v TOP10 😊 Následky – solidní únava, horší mobilita ze schodů. Poškození těla veškeré žádné. Za rok znovu. Nebo možná i dřív. Tenhle maraton byl jen začátek.