Czechman 2025

To je úleva! Po třech hodinách na kole konečně stojím v toi toice. Nikdy bych nečekal že se sem budu těšit. Na hodinkách svítí 16:38 a vteřiny letí. Když za mnou zaklapnou dveře růžové toiky, vyrážím vstříc běžecké části závodu s vědomím, že pokud si nezaběhnu osobák, bude cílový čas začínat sedmičkou. A to nechceš.

 Na letošního Czechmana jsem se poprvé vydal bez svého tri dvojčete J. Ale zase jsem měl fantastický support v osobě mé manželky, která se mnou poctivě absolvovala celý tri víkend.

Předpověď počasí letos nebyla ideální. V pátek bylo nakonec počasí poměrně milosrdné. S M dorážíme do kempu před sedmou  večer. Ubytování v pohodě, majitel kempu si mě pamatuje z loňska, kdy jsme s J infiltrovali jeho rodinnou párty. Rychle vyřídit formality a už si hledáme místo na kempařské části ostrova. Letos je to tu všechno nějak předělané, navíc v kempu vyrostly nové budovy, evidentně tu do toho šlapou. Check-in do závodu stíhám s rezervou, nutí mě zaplatit 200kč za jednodenní členství v triatlonové asociaci. Vzhledem k výši startovného nechápu, ale co už. Po zaparkování vyrážíme na pivo. Zrovna se vyhlašují výsledky Czechman Swim závodu, tak po očku sledujeme, ve většině ženských kategorií byly jen dvě závodnice, tak hecuju M, že kdyby závodila mohla být na bedně 😊 Jako neřešitelný problém se jeví skutečnost, že Vilém 11 je prakticky nepitelný. Měníme tedy lokál a přesunujeme se směrem k Anbaru, kde ovšem očekávám zavřené dveře. Ale je otevřeno. Střízlivé nás tedy opět nedostanou! Já přeskakuji na Primátor 11, M si dává dvojku vína. Jsem rád, že nemusím porušit pravidlo „3 malá piva před závodem ještě nikoho nezabila“. Kolem desáté se zvedáme a jdeme k autu, které briskně přetvářím do lůžkové úpravy. V 11 se mi daří usnout, nakonec poměrně komfortní spánek.

V 7 ráno už zase koukám, M ještě spí, já už mám nerva ze závodu. Procházím si časový plán. Plavání i s depem za 55min, kolo s depem 3:25, běh 2:20, celkem 6:40 a tedy osobák. To je samozřejmě zcela nereálné vzhledem k objemu odtrénovaných kilometrů. Celkové tréninkové úhrny roku 2025 v číslech :

Plavání – 0km

Kolo – 250km

Běh – 530km

 Absence plavání už je takový můj kolorit. Ta nula nicméně není absolutní, v lednu jsem byl s dětmi v bazénu na jedenáctce a dal si 250m kraulem. V únoru jsem potom v aquaparku v Zakopaném několikrát sjel všechny tobogány a také ve vířivce se mi poměrně dařilo. Vztah k vodě tedy zůstává veskrze pozitivní. Navíc jsem si pořídil nový neopren Orca, který udělá plavce i z dlažební kostky.

Podstatně víc mě strašilo kolo. Najezdit 250km před závodem o délce 90km je tuze málo a již dopředu se dala očekávat obrovská tryzna. Navíc v těch 250km nebyla žádná výkonnostní cyklistika, ale primárně cesty do práce na horském kole. V týdnu závodu poprvé sedím na silničce a stíhám 63km výlet, průměr 24km/h. Přesto spoléhám na moc karbonu a věřím v přijatelný čas kolem 3:20h. Dobré je, že jsem si aspoň stihl otlačit zadek.

Na běh si po právu věřím. Běžel jsem přece maraton. Po něm jsem pro jistotu už moc neběhal, aby forma měla čas dobře se usadit. Obecně po maratonu byly tréninkové plány neustále atakovány květnovými akcemi, z těch zásadnějších jmenujme rozlučku se svobodou (která by si zasloužila samostatný článek 😊) a svatbu.

Lezu ze spacáku, stíhám všechny důležité činnosti. Kontroluju kolo, nastavuju sedlo, foukám 7 atm, míchám 4 gely do 750ml lahve, chystám věci na plavání, pytlíkuju věci do tašek BIKE a RUN. Dělal jsem to již několikrát, mám to zmáklý, za chvíli hotovo. M pobíhá po kempu s toastovačem a hledá zásuvku. Luxusní sýrové toasty putují do tašky BIKE, povezu je na zádech a budou kompenzovat sladké chutě iontových nápojů a gelů. V 9 otevírá depo, mezi prvními si ukládám věci a pak jdeme na pivo! Malý Vilém je stále stejně odporný, ale překonávám se a jednoho si dávám abych odboural startovní nervozitu. Celé dopoledne jsem se snažil konstantně jíst, toasty, vločky, banány, tyčinky … Po desáté začíná dost pršet, jdeme do auta a ještě na hodinu uléháme. Po 11té na rozpravu a už se to jako opravdu blíží.  V půl dvanáctý na sebe oblékám gumový krunýř, chytře jsem si koupil o číslo větší takže oblékání je komfortní a zvládnu ho sám. Poučka pro začínající – nikdy nevěřte triatlonovým velikostem! Tabulky vůbec nepočítají s tím, že máte počínající pivní břicho!

Chčije a chčije. V neoprenu mi to ale nevadí. Jdeme na start, mám 15 minut na rozplavání. Ve vodě zjišťuju že nová Orca luxusně nese. Prakticky v ní nelze plavat prsa, protože člověk má nohy nad vodou. Performuji asi 50 kraul temp a pln sebevědomí se vracím na břeh. Van den Hoogenband se vrátil. Rozptyluju nervozitu konverzací s manželkou a minutu před startem se řadím na chvost plavecké skupiny. Jistě se v průběhu propracuju dopředu jako elegantní sumýš. Ha ha.

 

SWIM

12:00. Start! Rozvážně a klidně počínám plovat. Než se vůbec dostanu ke startovní čáře, je potřeba asi 30 temp což mě relativně unavilo. To bude dlouhý. Každopádně teda plavu. Letos start poměrně bezkontaktní, zkušeně si hledám volnější místa a nenechávám se osahávat ani okopávat. K první bójce je to 800m. Plácám se stále na chvostu, občas si rychlým pohledem potvrdím že za mnou stále pár neplavců je. Utíká to pomalu, ale plave se mi dobře, neopren nese luxusně a vše jedu kraulem, prsa jen když potřebuju lépe navigovat či když se kolem mě zahustí prostor. Za 20 minut jsem u bójky. Mám pocit, že je to proti proudu, i když nejsme v řece ale v rybníce. Za bójkou otáčíme vlevo, k další otočce nyní 750m. Kolem mě už jen plavci mé úrovně, jen občas kolem proletí člen štafety, který na rozdíl ode mě umí plavat. Někde kolem 1000m mi začíná lehce téct do brýlí, je to ukrutně nepříjemný, pálí mě oko, musím to řešit, což jde ve vodě trochu blbě, první pokus nápravu nepřináší, druhý jen částečně a tak až do konce poplavu se zavřeným pravým okem. K tomu mě dost vysiluje navigace, ten pohled dopředu před tempem je pro můj plavecký styl zničující. Druhou bóji míjím po 40ti minutách. V hlavě si rovnám, že je to pomalý a jímá mě hrůza, že letos je plavání nějaký delší. Do cíle ofiko 350m, ještě 2 velký bóje po 150m a potom cílová rovinka 50m. Plácám se jak raněný lín a sunu se k cíli. Na úseku kde je míň vody a vidím na dno si uvědomuju, že to se mnou hází jak u moře ve vlnách. Svůj tragický plavecký výkon tak svádím na spodní proudy písníku Hrádek a s vědomím, že jsem zaplaval své tradiční maximum lezu z vody v čase 50:37. Nejhorší výkon mé historie. Pomalejší než já bylo pouze 25 lidí. Jsem ale rád, že to mám za sebou bez křeče i bez útoku larvy potápníka. První krok na souši je poměrně nejistý, ale chytám se zábrany a mířím se převlékat. Dávám si na čas, depo opouštím za 6 minut. Rychleji to určitě šlo, ale musel jsem si na záda vyrovnat hodně jídla.

Proti plánu na osobák ale ztrácím pouhou minutu, na kolo vyrážím po 56ti minutách od startu.

 

BIKE

Mávám M a už jedu! Zahřívací 8km okruh opět nastavuje pravidla dne. Tam po větru, zpět proti. Žádný uragán, ale citelný je. Vyrážím na první velký okruh. Není žádným překvapením, že mi to moc nejede. Měl si víc trénovat kámo. Rychlost skáče mezi 24 – 28km/h, podle sklonu a větru. Neřeším to, šlapu na co mám, s přihlédnutím k tomu, že to bude ještě moc dlouhý a po kole nejdu na gauč ale na půlmaraton. Projíždím Dolany, pak nehezký úsek do Křičeně, první kopec v lese směrem na Pravy, po hlavní mírně do kopce a kruháč v Dobřenicích. Střídá se několik variant deště. Lehký deštík, mrholení, bičující liják a tak pořád dokola. Silnice je kluzká a sjezdy pro mě nejsou výhrou, bojím se držkopádu. Co se mi daří excelentně je doplňování energie. Střídám toasty se sýrem, gely a gely rozpuštěné ve vodě. Šlapu a funím. Mírně do kopce kolem opuštěné továrny v obci Syrovátka, pak Osičky, Rohoznice, zpět do Dolan a už se blíží oblíbená vesnice Plch, kde je vždy nevídaná podpora místních, kteří zuřivě fandí a povzbuzují. Předtím ještě občerstvovací stanice, vyhazuju láhev se zbytkem vody a beru iontový nápoj. K jídlu kousek banánu. Při průjezdu Plchem se ani nedokážu radovat z fandících diváků, protože za sebou zaslechnu typický zvuk diskového kola v rychlosti 45 km/h. Během chvíle kolem mě proletí první 3 závodníci. Dojeli mě o kolo, na 21km. Obvykle mě předjíždí o kolo až někde kolem 45km nebo vůbec. Trochu mě to rozhodí. Přece nejsem až tak zoufalej. Asi jo. Ty vole, asi jo.

Za Plchem otáčím vlevo a čekají  mě Osice, horská prémie na trati. Nehraju si na hrdinu, házím na malou placku a v klidu vyjíždím až ke kostelu. Na místním hřišti jako každý rok mají nějakou vesnickou oslavu a počasí navzdory to tam docela žije. Jak já bych si tam dal pivo a párek. Místo toho se pachtím dál. Náladu mi zvedá skutečnost, že mě teď čeká úsek víc z kopce a víc po větru, snad doženu časové ztráty. Hubenice, Sedlice, Praskačka a už vyhlížím s obavami úsek podél hlavní silnice. Mělo by tam foukat proti, ale není to taková hrůza. Na tomto úseku mě doráží další početná skupina favoritů o kolo, tak se držím hodně u kraje ať jim nepřekážím. Těším se do druhého kola, tam už budu na trati sám a můžu si jezdit kde se mi zlíbí. Tento 1500m úsek, který se při protivětru umí změnit v peklo, končí 12% stoupáním, ale je kraťoučký, tak to nějak vyjedu. Z nadjezdu vidím cca kilometr za sebe, je tam minimálně 10 dalších co mě brzy předjedou o kolo. V Libišanech najíždím na hlavní silnici a po rovném úseku proti lehkému větru se sunu zpět ke Starým Ždánicím a cíli prvního kola. Edukační okénko - headwind – protivítr, tailwind – vítr v zádech. Po cestě mě předjíždí všech deset závodníků, o kolo mě tak letos předjel rekordní počet lidí. Ohledně mého výkonu – v prvním kole jsem předjel 5 lidí, kteří vypadali že jim kolo chutná ještě o něco méně než mě. Z těch co jsem předplaval mě určitě 10 na kole předhonilo (myšleno předjelo), takže v půlce kola určitě nejsem poslední, ale mnoho lidí za mnou určitě není, z dostupných informací odhaduju 15 lidí, ale přesný přehled samozřejmě v tu chvíli nemám.

Vzhůru do druhého kola! Je to malinko na palici v tom, že už tenhle okruh znám jak svý boty a přesně vím, co mě čeká. Počasí se nikterak nelepší a pořád se střídají různé typy deště, myslím že úplně nepřestalo snad ani na vteřinu. Vítr se taky chová konstantně, takže vím že první půlku budu ztrácet a v druhé bych měl najíždět, otázka je, jestli bude po 70km z čeho brát? V kopcích už mě dost bolí nohy, ale jak jsem se celou jízdu hezky cpal, energie mám pořád dost a hlaďák nehrozí. Celé kolo jedu absolutní sólo závod vyjma jednoho mohutnějšího cyklisty, který mě předjíždí, při jeho čůrací pauze si ho mažu na chleba, aby mě v zápětí po pár km zase předjel a pak už jsem až do konce kola sám. Dávám si interní cíl dát tohoto borce na běhu, přece jen mám výhodu odhadem 30kg. Jinak zaměstnávám hlavu přepočítávám tempa a čím víc se blíží konec kola, tím víc je jasný že časová ztráta bude zdrcující. Tajně doufám že to třeba podle GPS bude o 2 km kratší jako loni, ale letos to nevypadá, 80km je přesně tam kde by měl být. V cílové rovince se žádné zmrtvýchvstání nekoná, takže to dojíždím v zoufalém tempu a spíš už se soustředím na to aby mi zbylo na běh. Doprdele, dyk já ještě poběžím půlmaraton! Tahle myšlenka mě lehce straší, ale nechávám všechny obavy svému budoucímu já a na občerstvení rozptyluju obavy ovocnou tyčinkou. Už jen kousek, jedu, šlapu, čas strašlivý ale je tu konečně cíl, sjíždím z hlavní silnice koridorem, zastavuju u BIKE finish lajny. Od mé krásné manželky dostávám v jedné větě kompletní zhodnocení mého cyklo výkonu – „Kde seeeeš?“. Pravda, nahlásil jsem příjezd z kola v 16:20 a teď je 16:35. Na kole nepřekvapivě patřím k nejhorším, horší čas mělo jen těch 5 lidí co jsem předjel, tedy opravdu katastrofa. Holt kolo je časově nejdůležitější část triatlonu a pokud nemá člověk naježděno, zde se to ukáže nejvíc a ztracené minuty pak nahánět v běhu je obtížné, ne-li nemožné. Není ale prostor plakat nad rozlitým mlékem. Ujel jsem to, prakticky tím zdvojnásobil svůj roční nájezd 😊 a pořád je o co bojovat. Medaile to nebude, ale nějaký pro mě přijatelný výsledek je stále ve hře. Kolo za 3:37h, průměr 25km/h, druhý nejhorší čas po arktickém ročníku, ztráta na původní plán 18 minut.

 RUN

Jak bylo psáno v poutavém úvodu, v depu musím ještě řešit záchod, který byl neodkladný. I tak mi depo zabralo pod 4 minuty. Vyrážím na běh. Je 16:39 a není potřeba žádná složitá matematika. Pokud chci pod 7 hodin, musím si na půlce zaběhnout osobák. Běh jako jedinou disciplínu jsem trénoval, teď je na čase to prodat.

Jdeme na to. 4 kola po 5,25km. Z depa vyletím jako jelen v říji a tempíčko nasazuju někde kolem 6:15min / km. První km, druhý, otočka, třetí, čtvrtý … hele, ono to zatím jde docela lehce, de facto mě nic nebolí, jak jsem hodně jedl tak nejsem nijak extra zhuntovanej, to by pod těch 7 mohlo vyjít. Na první otočce po 5,25km jsem za 33 minut, to je půlka pod 2:15, to beru všema deseti. Můj krásný support mi nabízí pivo, ale zatím s díky odmítám. Vpálím si dnes poslední gel, aby mi nedošlo. Trochu začínám cítit žaludek, těch sladkých nechutností už dnes bylo poměrně dost. Běžím dál. Kolem je stále mraky lidí, nepoznám kdo je v jakém kole takže nelze predikovat kdo tu se mnou bude kroužit až do konce. Potkávám spolužáka ze střední. Daleko přede mnou, určitě o moc víc než 1 km běží mohutný běžec který mi ujel na kole. Jen počkej zajíci, říkám si a nevzdávám se naděje že ho ještě dám. On už začíná chodit. Já ne. Chvíli se taky naháním s nějakým chlapíkem v prsťákách. Chvíli si i povídáme a pak ho ještě dlouho vidím jak běží kousek přede mnou. Pořád běžím poměrně konstantní tempo, kolem otočného sloupku se prosmýknu jak kočkodan na liáně a valím zase zpět. Na otočku přibíhám za 1:07, půlka tedy stále na 2:15. Blbý je, že už mi začíná docházet. Nohy drží, nebolí, žádné křeče nebo tak, ale celková dynamika v těle se začíná vytrácet a do běhu se musím pořádně nutit. Snažím se v hlavě měnit rovnici z ještě 10km na už jenom 10km. Vzpomínám na maraton a stav na 30km, který byl určitě horší než je mi teď. A tak běžím, 11km, 12km, občerstvení, gel už nedám, to bych okamžitě blil, zkouším red bulla a vodu, docela to jde. V břiše mi občas projedou nepříjemný křeče, v jednu chvíli musím přejít do chůze a kroutím se jak ježek na diskotéce. Tempo lehce uvadá, ale žádný km není nad 7 minut, ač křečové chodecké vložky jsou častější a častější, snad se neposeru 😊 Na konci třetího kola jsem v 18:22, na poslední okruh tak mám 38 minut, to je hratelný, jen chodecký vložky je třeba minimalizovat, no úplně stoprocentně jistej že to stihnu si teda fakt nejsem. Naposledy se loučím s M, nabízí mi čokoládu ale musím odmítnout, už vůbec nevím jestli jsem schopen do sebe něco dostat. Na přelomu 16 a 17 km jsem chvíli šel aby se uklidnily křeče v břiše, časy obou km jsou hned nad 7 minut a pořád jsem nervní že to pod 7h celkově nedám. Podíval jsem se dobře na hodinky před tím posledním kolem? Kolik zbývá času? Stihnu to? A není to jedno? Tak to bude nad 7 no a coooo … ani hovno! Prostě to pod 7 stihneš kdybys tu měl zhebnout. Dělej! Nebuď línej! Urvi to! Přede mnou mohutný běžec. Rozbíhám se, předbíhám ho, mumlám něco o tom že už to dáme, on mi odvětí, jojo, pěšky už to je jen 40 minut 😊 Tolik času já nemám. Hledám v těle poslední zbytky energie, kterou jsem celý den vstřebával z gelů jak shánčlivý sysel a běžím. Na otočce se otočím jak žirafa na bruslích a drtím to zpátky. 2,5km a bude konec. Vlastně jen 1,5km, protože poslední km už se nepočítá. Přede mnou další běžec. Jde a vždy když jsem těsně za ním se rychleji rozeběhne a uteče mi a pak zas jde. To bude souboj. Na posledním km ho trvalým zrychlením nechávám daleko za sebou. Ani se neohlížím, jsem si jistý že na mé raketové zrychlení na 5:45min / km nemůže reagovat. Už zbývá jen kousek, já to stihnu! Už slyším hudbu a moderátora, letím vstříc cílové bráně. M mi mává a s úlevou slyším její větu „máš to pod sedm“. Vbíhám na modrý koberec, klopýtavě jako tučňák na rozpáleným asfaltu, na hodinách svítí 6:57 něco, poslední metry a jsem v cíli, 6 hodin a 58 minut od startu. Běh v osobním rekordu pod 2:20, tenhle vlastní závod jsem vyhrál. Můj pátý Czechman dokončen se ctí a radostí.

Občas se mě někdo zeptá proč to jako dělám. Stejně nemůžeš vyhrát, ani na bedně nebudeš, dřeš se jako kůň, ještě za to platíš a dost možná u toho umřeš.

Když už nic, minimálně mě to nutí udržet se v nějakém rozumném fyzickém stavu a lehkým tréninkem kompenzovat destruktivní účinky sedavého zaměstnání.

Každopádně - zkuste to a uvidíte.

Já za rok pojedu určitě.

Orlen Prague maraton 2025

4.5.2025 se Prahou prohnalo 10 000 maratonců. U toho jsem nemohl chybět. Bylo to opět poměrně výživné, zážitky se Vám pokusím nasdílet na následujících řádcích.

Příprava - plán

Na pražský maraton 2025 jsem se registroval s tím, že tentokrát už opravdu pokořím hranici 4 hodin. Historie mě naučila, že trénovat od ledna nestačí, proto jsem se rozhodl začít běhat už v říjnu. Před maratonem jsem chtěl mít zaběhnuto 10 x 30km a více, k tomu tempové běhy, intervaly. V neposlední řadě jsem také plánoval dodržet kvalitní životosprávu. Do závodu jsem chtěl jít s VO2Max vysoko nad hodnotou 50.

Příprava – realita

 V říjnu jsem na to, že bych měl začít trénovat, úplně zapomněl. V listopadu jsem si vzpomněl, ale běhat jsem nemohl, nechtělo se mi. V prosinci přišla rýmička a KO na tři týdny, přes Vánoce a Silvestra logicky nic. Tréninkové pachtění tak startuju opět v lednu, po půl roce nicnedělání s katastrofálním VO2Max na hodnotě 42. Tréninková morálka poměrně solidní, přesto naběháno pouhých 450 km. Na maraton absolutně nedostatečné. Přelom březen / duben přinesl místo dlouhých běhů lehké zranění, už jsem pomalu sháněl kupce na mou registraci. Na poslední chvíli zázračné uzdravení, stíhám alespoň 2 x 30km. Myšlenku běžet pod 4h opouštím a přesouvám na rok 2026, nový cíl je kolem 4:30. V maratonském týdnu jen jeden intervalový běh a pak už jen jím a doufám v efekt superkompenzace. Kapitolou sama pro sebe je životospráva – mé tréninky byly konstantně narušovány konzumací piva, nahodilými pitkami a mejdany všeho druhu. V maratonském týdnu mě moje M učí novou poučku – 3 malá piva před závodem ještě nikoho nezabila – pro jistotu si je dáváme prakticky denně, na start ale samozřejmě dorážím zcela střízlivý a bez kocoviny. Mojí největší výhodou pro letošní ročník je tak přístup no stress s cílovým časem. Jako úkoly si dávám se ctí dokončit a být bezpečně vzdálen od svého nejhoršího času (4:48).

Před startem – rutinérsky

Poslední noc před závodem už na mě trochu padá závodní nervozita, a tak nespím moc dobře, dost se převaluju a vstávám v 5:30. K snídani rohlík. Zalepit bradavky tejpem, to je jistota prověřená mnoha závody. Vazelína na citlivá místa (čti prdel), třísla, nohy. Opět 100% funčkní, žádné puchýře ani odřeniny se nekonaly. Do běžecké vesty na záda 5 gelů a banán. Předpověď počasí je chladná, pouhých 11 stupňů a déšť, beru ale krátké triko a kraťasy z Lidlu. Na hlavu čelenku, to aby mi netekl pot do očí, v kombinaci s kontaktními čočkami se jedná o pekelný mix. Hotovo, s časovou rezervou vyrážím směr Praha.

 Závod – plán

Jak už jsem zmínil, vzhledem k netréninku letos nehrotím čas, přesto si v hlavě alespoň rámcově stanovuju záchytné body. 10km za 1:03, 20km za 2:06, 30km za 3:10, 40km za 4:16, v cíli 4:30. To jsem zvědav, jaká bude realita.

Závod – realita

Kolem 8:30 stojím v koridoru H a čekám na start. Ta půlhodinka bude dlouhá, protože je zima jako prase, fouká studený vítr a můj outfit je spíše letní. Samozřejmě se mi začíná chtít na záchod, ale už není čas to řešit, dav lidí houstne a za chvíli už bude Vltava. Vepředu se ozve Start!, u nás vzadu se dlouhé minuty nic neděje, pak se pomalinku dáváme do pohybu, ale jdeme chůzí prakticky až na Staromák, teprve tam se rozbíháme. Letos mi trvalo dostat se ke startovní čáře nekonečných 11 minut, vymrznul jsem jak Adam Malysz na můstku a močový měchýř hlásí full tank. Ale už běžím, je to konečně tady. Ač startuji ve skupině s běžci s cílovým časem vysoko přes 4 hodiny, předbíhá mě pětkovými tempy už v Pařížské hromada lidí, tradiční přepálení z euforie. Já si to letos odpouštím a držím si svého šneka v tempu kolem 6:30, tepy do 140. Na přelomu prvního a druhého km musím řešit záchod, odskakuju do trávy a ve špalíru dalších běžců vykonávám dílo. Ztráta cca 45 vteřin, ale úleva k nezaplacení. Pak už běžíme směr Malostranské náměstí, Karlův most, to je fajn úsek. Vychází slunce a dělá se vedro, v tuto chvíli ještě netuším že to navzdory předpovědi vydrží celý den! Je mi líto lidí v bundách a mikinách, musí se vařit. První pětka za 32 minut přesně. Už zde mi Garmin u cedule 5km měří 5,3km, asi jsem dost šněroval.

Krásný úsek centrem končí a nabíráme směr Holešovice a Libeňský most, to je taková bolístka pražského maratonu. Na 10tý km přibíhám zcela svěží a bez únavy, dle plánu za 1 hodinu, 3 minuty a 9 vteřin. Stále si ovšem držím 300m gap hodinky vs trať, takže trasovou desítku protnu o trochu později. Zatím je to super easy. Druhá pětka 31:09, nejrychlejší co dnes předvedu. V průběhu se kolem mě prohnali vodiči na 4h, absolutně nemám ambice je stíhat. 10km byl nejrychlejší dnešní, za 6 minut a 3 vteřiny.

Třetí pětka začíná nejtěžším převýšením na trati, asi 10 výškových metrů z Těšnovského tunelu. Poprvé to vyběhne každý, až tu budeme podruhé na 41km, bude to o něčem jiném a bude se zda loudat spousta zombies. Pak se znovu vracíme na Staromák a probíháme pod Prašnou branou a centrem po Národní, tam a zpátky přes Vltavu a směr Výtoň. V tomto úseku je všude spousta fanoušků, lidé pokřikují, nohy nebolí, stále se běží lehce, takže stále je to pozitivní, jeden by v těchto chvílích mohl propadnout dojmu, že to bude takhle příjemné až do cíle. Nebude. V této pětce mě předbíhají vodiči na 4:15, ani s nimi nemám v plánu běžet, i když je to lákavé a pár vteřin si s touto myšlenkou pohrávám, sil mám stále na rozdávání. Nakonec ale vítězí zdravý rozum a nechávám vodiče mizet v dáli. Pětka za 31:16.

Na Výtoni mám obrovskou (3) skupinu podporovatelů z řad rodiny, moc děkuji za podporu, vždy to potěší a rozptýlí chmurné myšlenky. V náběhu do Nuselské smyčky jsem stále plný optimismu a nejevím žádné známky únavy. Všichni ale víme, že TO přijde. Je to jen otázka času. Na 17km vdechnu gel dle plánu 8 – 17 – 25 – 32 – 39. K pití střídám vodu a iont, ale nepřeháním to, ať nemám v břiše žáby. Na výběhu z Nuslí je Beer stop, to si rozhodně nenechávám ujít a dávám si decku piva. Čtvrtá pětka na vteřinu stejně jako třetí – 31:16. 20km jsem uběhl za 2 hodiny, 5 minut a 41 vteřin, v souladu s plánem a hlavně zcela bez úsilí, kdyby se teď končilo tak ani nemusím do sprchy.

Na půlmaratonu se vyloupnu podle hodinek za 2:12, stále ovšem nesu 300m navíc, u cedule 21,097km jsem tak kolem 2:14h a je jasné, že pod 4:30 už je v kategorii sci-fi, výrazně pozitivní nebo i jen lehce negativní split nelze na maratonu v mém podání očekávat. Přesto stále s veselou náladou se blížím k otočce v Podolí. Nyní návrat do centra a pak neoblíbená smíchovská smyčka. Na posledním maratonu 2022 jsem chytil krizi již na 23tím km a tak nyní pokorně běžím a modlím se aby se historie neopakovala. Kupodivu je to dobrý a mile jsem překvapen když pátou pětku zvládnu za 31:54, běžím už 25km poměrně konzistentně a stále to bolí méně než jsem očekával. Zajímavostí je že 4 km v kuse držím naprosto strojově přesných 6:22 / km. V hlavě mám jediný otazník. Kdy letos narazím do maratonské zdi?

Pain is temporary, pride is forever. Touhle cedulí mi mává neznámá fanynka a hlavně tu první část se snažím si neustále opakovat. Běžíme po Strakonické, proti nám nekončící proud lidí, kteří už se vracejí z otočky na 27,5km. Už tam chci taky být! Začíná se mi do hlavy pomalu vkrádat myšlenka, že je to slušnej voser. Z černých myšlenek mě na chvíli vytrhne kolega T, který je asi 1500m přede mnou, plácáme si a pokračujeme každý svým směrem. Kousek od ústí Zlíchovského tunelu je konečně otočka, tak hybaj holomku vstříc 30tému km. Díky oboustrannému provozu si monitoruju vodiče na 4:30, jsou za mnou cca 1km, tedy 6 minut, vybíhal jsem ale neznámo dřív než oni, tedy informace o odstupu je jako taková zcela k ničemu. Stále se ale snažím zaměstnávat hlavu nějakými přepočty tempa, abych nezačal myslet na to, že se blíží konec komfortní zóny. Smíchovská nuda přináší zpomalení, pětka je za 32:28, zatím žádná časová katastrofa. 30km za 3:10,13 – zcela v souladu s plánem.

A pak to z čista jasna přišlo. Během chvíle je tu utrpení. A to hned od 31km. Je to blbý v tom, že do cíle je to pořád ukrutně daleko, člověk má před sebou Holešovice, síly ubývají a jedinou myšlenkou v hlavě je – už nikam neběhej. Zastav a dojdi to. Představa uběhnutí 12km do cíle se jeví reálně jako protáhnout horolezecké lano uchem jehly. Je potřeba se zmobilizovat, přemoct nicotu a rvát to dál. Jakmile člověk povolí a začne chodit, jde to do háje. Asi milionkrát si říkám zmíněné pain is temporary … běž Kajmane, běž, nevzdávej to, uběhneš to, nesmíš chodit. Přesto sedmá pětka pro mě znamenala drastické zpomalení. Dosud jsem měl nejpomalejší druhý km za 6:44 (including WC), hned 31km je za 7:04. Je to tím že občerstvovačky už poctivě využívám a procházím, v klidu piju a začínám zobat pomeranče. Úsek 31 – 35 je nejhorším osobním peklíčkem závodu, zpětně vůbec nevím jak jsem se donutil pořád běžet. Pětka za 34:42, dost hrůza, nicméně stále pod chodeckým tempem 7min / km. Začínají mě nepříjemně řezat lýtka a okolí achilovek, střídavě levá a pravá noha, nakonec se bolest usídlí jen v levé. Modlím se, aby to kompresní návleky udržely a nedošlo na nějakou neplechu.

Po protnutí mety 35km jsem stručně řečeno poměrně dost v hajzlu. Záchrana na sebe naštěstí nenechá dlouho čekat. Dobíhají mě vodiči na 4:30, někde kolem 36km. Rozhoduju se během vteřiny. Doběhnu to s nima. Sám se tu jinak utrápím. Vypínám mozek, vypínám senzory bolesti a běžím těsně za třepetající se zelenou vlajkou s nápisem 4:30. Držím se zuby nehty, na seběhu z Libeňáku se ukrutně zrychluje, tepy 186, o moc víc už neumím a směju se rovnici HR max = 220 – věk 😊 38km za 6:13, pátý nejrychlejší kilometr dnes. Za toto zrychlení jsem odměněn nikoliv fibrilací ale tím, že mě přestává bolet levá noha, jak jsem přestal šmajdat v pomalém tempu, bolest mizí. Držím s pacery ještě necelý 39km, pak mi začínají cukat, ale nijak mi to nevadí, běžím konzistentně a hlavně musím trochu uklidnit tepy, aby to se mnou nešvihlo a nevezlo mě domů houkavý auto. Konečně 40km. Poslední pětka za 33:09, nečekané zmrtvýchvstání oproti tryzně kolem 35km. Pro statistiky dodávám že  na 40km jsem potřeboval 4hodiny a 18 minut, jsem tedy lehce za plánem, k tomu stále gap 300m, ale přežil jsem a stále běžím.

Blíží se konec, poslední malá zápletka. Zpomalení opět přináší nepříjemné stavy levé nohy, raději se proto přidávám k zombies a kopeček z Těšnovského tunelu jdu, dnes poprvé a naposled. Nahoře se rozběhnu a hurá vstříc modrému koberci! 42km na maratonu značeno není, vyhlížím mou oblíbenou cedulku 700m to go. Dočkávám se jí na začátku Pařížské. Odteď už je to maximální radost, proženu se ulicí plnou kabelek a cílovou čáru probíhám v čase 4:35:53. Jsem spokojen. 😊

Pátý maraton dokončen, v poměru trénink / výkon opět končím v TOP10 😊 Následky – solidní únava, horší mobilita ze schodů. Poškození těla veškeré žádné. Za rok znovu. Nebo možná i dřív. Tenhle maraton byl jen začátek.