Výzva splněna aneb příběh o vůli a bolesti

První závod sezony mám za sebou a bylo to opět velmi výživné. A jak to probíhalo? Noc před půlmaratonem nespím vůbec dobře. Řeším nějaké nepříjemnosti v práci a tak ještě v půlnoci s Helčou debatujeme a usínám někdy kolem jedné. V šest ráno jsem už zase vzhůru a přemýšlím konečně o závodní taktice, chytá mě předstartovní nervozita. Rozhoduju se běžet nakonec trochu rychleji než jsem plánoval a zkusit tlačit čas k 1:50. K snídani vločky, pak připravuju věci a kontroluju předpověď počasí. Pršet nemá, ale je zima a fouká tak nakonec oblíkám triko, mikinu a další triko se startovním číslem. V 10.30 už mě Helča vyhazuje na Pankráci a ťapu na metro. Tradičně potkávám spoluběžce Šábu, ač nejsme dohodnutý tak na sebe dycky před během natrefíme. Po jedenáctý se potkáváme se zbytkem běžců kousek od startu a jdeme uložit věci do šaten. Je pořád hrozná zima, fouká a klepu kosu i v bundě. V technickém zázemí závodu je bambilion lidí, ale u šatny to jde rychle. Pak vystojíme 10ti minutovou frontu na toi toiky a jdeme do startovního koridoru. Organizátoři to letos docela kontrolujou, tak proplujeme do našeho koridoru  K a mezi lidma se následně proplejtáme dopředu. Předcházíme asi tisíc lidí, až nacházíme vhodné startovací místo. Do startu zbývá deset minut, nemůžu chytit signál GPS, nakonec se to daří chvilku před startem. Otáčím se a vidím těsně za sebou vodiče na 1.50, to jsme popošli dál než jsem čekal. Nad hlavou nám lítá vrtulník a najednou začíná hrát Vltava, tak usuzuju že černoši už to asi rozbalili. Chvíli se nic neděje, pak se dav dává do pohybu volnou chůzí, pak se zastavuje, pak zase rozchází. Přejeme si se Šábou hodně štěstí a definitivně se rozbíhám asi 50m od startovní brány. Zapínám běhátko a je to tu, vyrážím vstříc dvěma hodinám intenzivních zážitků. Po startu je dost hustý provoz, ale běžet se dá a jen občas mi někdo zkříží cestu a musím zkrátit krok. Už na prvním kilometru mám tep 170 a víc, někde jsem četl že je to na závodě normální mít proti tréninku vyšší TF, tak to moc neřeším, přepínám hodinky na jiné zobrazení, kdo by se stresoval vysokou tepovkou? :-) Dopouštím se tak poměrně zásadní chyby a zpětně hodnoceno jednoznačně přepaluju start, za což budu po zásluze odměněm utrpením o nějakou dobu později. Hned po startu vychází slunce a dělá se ukrutný vedro, už na 3km se potím jak prase a hodnotím, že nic nejde ideálně, špatnej spánek, špatný oblečení, přepálenej start. Pořád jsem ale v kontaktu s vodičem na 1.50, běží hned vedle mě. Občas se tempo zpomalí v užších ulicích a následně to vodič dohání tempem pod 5min/km. Na 4km mi fandí Helča, tak mi to jde hned líp. Přesto se mi pomalu a plíživě vodiči (najednou jsou dva, ze zadu přiběhl druhý) začínají vzdalovat, definitivně mě utrhnou na občerstvení na 5km, kde piju vodu a ionťák a celou občerstvovačku procházím. Máme za sebou nuselskou smyčku a přebíháme Vltavu směr Smíchov. Seberu odvahu a kouknu na TF, vidím 181 a je mi jasný že dneska to opravdu nebude procházka. Na 7km je otočka na Smíchově, kde naposledy vidím vlajku 1.50. Měřím si odstup a jsem za ním minutu a půl, což by bylo výborný, kdybych už ovšem nezačínal lehce tuhnout. 40 minut v tepovce 180+ není zadarmo. Na 10km jsem za 54:30, což je opět osobní rekord, ovšem představa že si to musím zopakovat ještě jednou ve stejném tempu mi nijak lákavá nepřijde. Začíná to bolet, trochu mě táhnou lýtka a hlavně jsem dost vyždímanej. Nad vodou mě drží štafetáři, kteří vždy vystřelí po předávce a po 500metrech vytuhnou a jdou. Vidím jich takhle několik. 11km lehce přes hodinu a hurá do Holešovic! Tuhle část upřímně nesnáším, je to daleko, síly ubývajíci geometrickou řadu. Při podbíhání magistrály mi zblbne GPS a hází najednou o kilometr a půl víc, nevadí budu se řídit cedulema, Nevím jak, ale dostávám se na 15km, nic si z tohohle úseku nepamatuju protože už to bolí a každý krok je utrpení. Mám pohled zarytej do silnice a střídám nohy, snažím se držet tempo ale je to těžší a těžší. Chvíli mě baví obrazovka s nahranými vzkazy pro běžce, jsou většinou vtipný. Občerstvení po 15km procházím, piju, jím, banány, cukr, sůl, všechno co mají. Rychle kouknu na TF a je dokonce pod 170, ale jakmile se rozběhnu tak letí zpátky ke 180, tak na ní dál radši už nekoukám. 16km a čas 1:29, zbývá 5km a třicet minut - za normálních okolností pohoda, ovšem tentokrát to ještě bude výzva. Konečně přebíhám Libeňskej most a směřuju zpátky, je mi zle, už nemám kde brát, bolej jen lýtka ale docela fest. Jdu na morál, začíná mě předbíhat spousta lidí, kteří jsou narozdíl ode mě chytrý a nepřepálili. Děsím se kdy za sebou uslyším povyk vodičů na 2 hodiny, to by mě asi zlomilo. Na 18 km je osvěžení a pití, rozhoduju se nezastavit a zpětně se to ukazuje jako velmi důležitý krok. Zbývá 18 minut. Probíhám Těšnovský tunel, to je taky úsek za všechny prachy, na konci se z něj vybíhá do kopce, přijde mi to jak Sněžka, ale ve skutečnosti to bude tak 10metrů nahoru. Potom začínaj kostky na nábřeží, pro unavený nohy taky paráda. Ceduli 19km nevidím a na 20km jsem za 1:53,28. Šest a půl minuty na 1100 metrů. Zatnu zuby, rvu to co to dá, míjím zkolabovanýho běžce, 600 metrů do cíle, mělo by to pod dvě vyjít. Ještě mírně nahoru na most, 400metrů, ždímu ze sebe všechno, 200metrů, finiš a cíl! Konečně! 1:59,44. Vyšlo to tak tak, ještě že jsem vynechal poslední občerstvení :-) Je to neskutečná úleva zastavit, dostavuje se veliká euforie a radost že se to povedlo. Zážitek to byl vskutku velmi intenzivní a jsem mile překvapen jak moc se umím kousnout, průměrná TF 178 mluví za vše :) Dneska jsem mírně přejetej ale žádný velký bolesti, jen celková únava. Suma sumárum, krásný závod, výzva pod 2h splněna, objevení vlastních limitů a uvědomění, že maraton pod 4 hodiny je vysoce sci-fi.