Czechman 2019

2 - 200 - 1200. To nejsou parametry nového ultra závodu, ale moje roční tréninkové dávky triatlonových disciplín. Přihlásit se s tímto objemem na závod s parametry 1,9 - 90 - 21 vyžaduje být velmi odvážný, nezdravě sebevědomý, v hlavě mít vzduchoprázdno a mít rád bolest. Zřejmě žádný racionálně smýšlející jedinec by se s tímto objemem nepustil ani do Sprint verze a zkoušet půlku železňáka na základě vlastní zkušenosti nemohu nikomu doporučit.

Jako správný závoďák vím, že vše je třeba předem nacvičit v tréninku a nic se nesmí poprvé zkoušet až v závodě. Moje poprvé v rámci letošního Czechmana : Poprvé poplavu v neoprenu. Poprvé chci uplavat 2km v kuse kraulem. Poprvé ujedu na silničním kole víc než 50km. Poprvé pojedu s aero hrazdou. Poprvé se pokusím sníst víc než jeden energy gel a nepozvracet se. Koho zajímá co přinesla kombinace poctivého tréninku a všech poprvé, nechť čte dál a vše se dozví ...

---- organizační vložka -----

Na Czechmana jsem se dostal úplnou náhodou. K naší běžecké půlmaratonské skupince, která pravidelně ráno křižovala okolí Pankráce, se připojil nový kolega. Vypadlo z něj, že je triatlet a náhodou i jeden ze dvou hlavních organizátorů slavného triatlonu. Slovo dalo slovo, a během týdne jsem byl na VIP startovní listině. A ještě mi půjčil neopren. Tímto ještě jednou moc děkuji!

---------------------------------

Sobota 1.6.2019. Doma řádí rýmička, jediný zdravý člen domácnosti jsem já. Můžu vyrazit. Nejvíc se těším na plavání, dril s vodním pólistou mi dodal sebevědomí Michaela Phelpse. Nejvíc se děsím kola, nová silnička sice uhání sama, ale naježděno nemám a tuším že to bude trápení. Od běhu nečekám nic, maraton potvrdil že běhat neumím. Cestou směr Staré Ždanice vyzvednu triatleta J. a společně ve výborné náladě míříme východním směrem. Za hodinku parkujeme a jdeme se registrovat. Všechno šlape jak hodinky, za zmínku stojí úsměvná situace u registrace, která probíhá na základě startovních čísel. My ale žádné číslo neznáme a nemáme a tak už nyní budíme pozornost, když J. prohlásí "Dobrý den, my jsme VIP" :) Milá slečna nás s úsměvem vrací do reality a posílá nás k tabuli u vstupu, kde jsou čísla podle jmen ... 603 a 606, skutečně VIP :)

Zpět u auta ládujeme pytle na kolo a na běh, hlavně nic nezapomenout. Pak rychlý oběd, koktejl Mana + banán + vločky, během 5ti minut do sebe dostávám cca 2000 kalorií. Pro mě je to poslední normální jídlo na 8 hodin, žaludek dnes ještě bude hrát v této komedii svou roli ...

Ověšení jak vánoční stromečky jdeme do depa, ukládáme kolo a pytle s věcma. Pak už rozprava a v 11.30 se soukám do gumového oblečku. Před rozplaváním ještě šup zbytek věcí do šatny, čekání ve frontě v černém neoprenu na poledním slunci je intenzivní zážitek. U rozplavání srandičky, levitujeme v neoprenech v tureckém sedu na hladině. Pak představovačka hlavních favoritů, na VIP asi zapomněli. Blíží se poledne. S J. si plácneme na úspěch. Odteď se 6 hodin neuvidíme ...

A najednou je to tu. START. Jak tohle dopadne ...

SWIM

Lezu do vody mezi posledními, tradiční okopávanou si letos chci ušetřit. Plavu na pohodu kraulem, občas když se to kolem moc zahustí tak hodím pár prsou a hledám si vhodné místo. První bójka je 750m daleko, na otevřené vodě to vypadá ukrutně daleko. Když se pole víc roztrhá, nacházím svůj rytmus a jedu vpřed jak Titanic, neopren krásně pomáhá a brýle se mi nemlží, takže i vidím co se děje kolem. Nejtežší je navigace, občas trochu zakličkuju. Vedle mě plave chlapík v oranžovém neoprenu, tak se držím jeho nohy (obrazně). Plave rovně a tak se můžu soustředit jen na styl. U bójky otočka, k další je to 850m. Děsně mě to baví, dokonce i sem tam předplavávám. Celé to jedu kraulem, nechápu to ale jde to pohodově, dýchám každou pravou a cítím se skvěle, pocitově s minimálním úsilím. Za druhou bojkou už je jen 300m do cíle, je mi líto že už to bude končit. Přidávám, nechávám za sebou oranžáka i spoustu dalších. Z vody lezu příjemně rozhýbán, čas kolem 47 minut, za mnou skoro 100 lidí, vzhledem k tréninku naprostá spokojenost. Dnes naposled ...

DEPO 1

Po výlezu z vody mě čeká další disciplína, vyprostit se z gumového krunýře. Běžím z vody, rozepínám zips na zádech a do půl těla klušu na své místo v depu. Sedám a stahuju neopren, natahuju levou nohu a ÁÁÁÁ křeč do levého lýtka je tu. Bolí to jak sviňa. Docela rychle to povolí, chodit můžu, bolest zůstává. Super, to před 90km na kole chceš. Házím na sebe cyklo věci a trhaným pohybem se přesunuju pro kolo. 6 minut mrcasení v depu není málo.

BIKE

Jede se jeden zahřívací okruh 8km a pak 2x41km. Drtím střídavě v hrazdě a standardním držení a pozoruju cvrkot kolem. Davy cyklistů kolem postupně mizí (rozuměj všichni mi ujeli) a když vjíždím na první delší kolo, celkem se to trhá a chvilkama jsem i sám. Prvních 10km velkého okruhu je mírně nahoru a lehce proti větru, nijak extra mi to nejede, trápím se trápím a předjíždí mě všichni kterým sem uplaval. Pak se to zase obrátí a jedeme z kopce po větru, v hrazdě 37kmh bez šlapání. Na 30km je docela kopeček, ale vydrtím to ze sedla na velký tác. Zbytek okruhu pohoda, mírně dolů. Mám plán jíst cca každých 20-30 minut. První gel je OK, pak tyčinka z DMka. Pak ovocná kapsička Kubík. Hřebíček do rakve je další gel. Dělá se mi z něj pomalu a plíživě blbě a to poměrně dost. Od této chvíle nemůžu nic sladkého ani vidět, piju jen vodu a snažím se nemyslet na jídlo. Těsně před koncem prvním kola mě předjíždí čelo závodu, poznávám Vabrouška a jsem rád, že jsem se s touto tri legendou mohl potkat na trati. Oni už jdou na běh, já už zcela sám vjíždím do druhého cyklo kola. První desítka okruhu je opět útrpná. Jsem sám, všichni už mě předjeli, nejede mi to, mám hlad a je mi blbě z gelů. K tomu mi lehce cvrnkají křeče v levém stehnu. 40km jen na vodu bude bolavých.

Kopec na 70km jedu na 1-2, jakákoliv snaha o větší záběr je odměněna náznakem křeče. V kopci mrknu na tachometr kde na mě svítí číslovka 8km/h. Vostudaaaaaa. Když se to zase rozjede, děkuju si za zakoupení hrazdy na poslední chvíli,  jede se v ní pohodlně a chytají mě v ní míň křeče do stehen, na druhou stranu po 80km už mě celkem výživně bolí za krkem. Na poslední desítce předjíždím nějakou zbloudilou členku štafety a ještě někoho víc zoufalého než jsem já, ale možná to ani nebyl závodník ale jen místní výletník. Do cíle kola dorážím s radostným pocitem že už to mám za sebou, ale žaludek na vodě, slaboučkej a bez možnosti jíst a nohy solidně prošitý. Dle očekávání jsem se vytrápil moc, no ujel jsem to a vlastnoručně stavěná silnička odvedla dobrou službu, jen ten jezdec byl bohužel slabý. Na kole mám 4tý nejhorší čas ze všech chlapů a jsem za vokurku. 3:37 mě vrací do boje o poslední místo (jak jinak u mě) a čeká mě boj o stihnutí limitu. 

DEPO 2

V depu je poměrně jednoduché najít své místo, žádné jiné volné už tu není. Klušu pro věci na běh, přezouvám boty, beru oblíbené triko "Lepší mejdan by tu nebyl?", magneslife na křeče, šlehu na závěrečnou krizi a jdu se proběhnout. 5 minut je zase docela dost.

RUN

Z magneslife se překvapivě nepozvracím a z vesela běžím. První km za 6:05 mi dává falešnou naději na dobrý výkon a čas hluboko pod 7. Po prvním km křeče do stehen. Musím jít, nevím jak dlouho ale snad kilometr než to odezní. Na občerstvení zas jen vodu a bez jídla, sladké stále nemůžu. (chuť jíst se mi postupně trochu obnoví  a za celý půlmaraton nakonec zmáknu celý banán a i kelímek koly :-))

Na 3km uvědomění - tohle bude hodně dlouhý a je reálný, že to taky nemusím dokončit vzhledem ke stavu mysli i těla. Je na čase mobilizovat síly a hlavně nakopnout hlavu. 1/2m na lačno jsem v tréninku běžel už mockrát, tak to přece zvládnu i teď! Běží se po silnici kde jsou poměrně pravidelně rozmístěné patníky. Stanovuju naprosto striktní strategii 2 patníky (100m) běh, 1 patník (50m) chůze. Přes to vlak nejede. Víceméně jsem schopen to dodržovat. Kolem sedmého kilometru se dám do řeči s nějakým chlapíkem a vydržíme spolu běžet celý kilák, pro mě úspěch. Pak už mě zas chytá křeč, tak ho nechávám a zase se vracím ke své 2-1 taktice. O běhu už se moc hovořit nedá. Konečně se potkáváme s J. na trati, má 7km náskok, jsem fakt za kreténa. Začíná mě ta moje nevýkonnost trochu štvát. Rozhoduju se to dorvat pod limit i kdybych se měl poblinkat a doplazit to v křečích po 4ech. Sním půlku banánu a trpělivě a bez velkého přemýšlení pokračuju v indiánském běhu. Kilometry naskakují zatraceně pomalu, ale mám to pod kontrolu a na limit rezerva deset minut. Po trati už jezdí auto a ptá se nás zbylých zombie triatletů, jestli už jsme v posledním kole, kdo by nebyl asi ho stáhnou ale neviděl jsem to. 12km, 14, 16 .... závodníci na trati ubývají a už je nás fakt jen několik posledních, za mnou pár chlapů a nějaké holky, jedna mě předbíhá na 18km. Vidím před sebou zavalitějšího chlapa a rozhoduju se že ho dám, už jen jde. Nutím se do běhu a před značkou 19km ho předbíhám, dám si patník běhu navíc, aby neměl tendence se mnou závodit :) Poslední dva kilometry už se nijak nepřepínám, limit vím že stihnu pokud nepřijde kolaps nebo záchvat křečí. Na seběhu do cílové rovinky, která má 500m, mám problém uvěřit, že už fakt bude konec! Lidé kteří se trousí z cílového prostoru se na mě smějí nebo se mi smějí? Těžko říct. Do cíle dorážím běžmo v čase běhu 2:45, reálně jsem asi 8km šel. Celkový čas 7:21. Mám limit, dostávám krásnou medaili a ještě hezčí triko a ve stanu pro závodníky od milé slečny nealko pivoooo! V kombinaci s rizotem naprostý balzám na žaludek, duši i tělo. Potkáváme se s J. (6:25 - luxusní výkon), naházíme do sebe ještě pár set kalorií, uděláme nějaké fotky a vyklízíme pole. Bylo to skvělý. Druhý den značná únava, ale v nohách téměř žádná bolest.

A suma na závěr? Organizačně je Czechman absolutní špička. Nemám co vytknout. Vedle B7 asi nejlepší závodní zážitek co zatím mám, našel jsem ve středním triatlonu vše co jsem hledal. Co mě ale přestává bavit jsou boje o poslední místa, sice je možná vtipné o tom číst, ale příště bych se rád vrátil silnější a připravenější. Takže na příští závod se přihlásím až s pořádnou přípravou. Je tedy pravděpodobné, že toto je poslední příspěvek na blogu :-)