Tentokrát mě v rámci BSB čekal výlet do osady Černošice - Mokropsy a 9,5km s převýšením 200m. V propozicích bylo napsáno, že se jedná o nejlehčí závod celého seriálu. Tomuto faktu jsem podřídil veškerou přípravu. V lednu jsem měl v plánu do tréninku zakomponovat 4 x 15km. To se povedlo pouze částečně, nakonec to bylo 1x 11km v rámci BSB, 1x tréninkový běh 15km, 1x rozložená 15ka na dva dny a 1x 31km na běžkách. Víkend před závodem jsem strávil s přáteli na horách a kromě zmíněného běžkování jsme se primárně věnovali konzumaci mnoha a mnoha piv. Naštěstí pod dohledem lékárníka, z hor jsem tedy odjížděl v poměrně dobrém stavu, s hladinou hořčíku, draslíku a dalších -íků v normálu. Pozitivní směrem k závodu také je, že můj zdravotní stav je lepší a lepší, všechny úpravy režimu zatím zabírají a průměrné hodnoty TK se pomalu blíží cílovým 120 / 80, po běhu se ze mě dokonce stává dočasný hypotonik. Ze startovacích hodnot docela pokrok a na závodě to tak můžu rozbalit na plno, aniž bych se musel bát, že mě kromě soupeřů doběhne výduť nebo příhoda.
Start závodu je u restaurace Jedličkovy lázně v Černošicích. Dorážím sem po celodenním sezení v kanclu zhruba 20 minut před startem. Venku je kolem nuly, já mám jen triko a běžeckou mikinu, takže když se nehýbu je mi zima, ale je mi jasný, že první kopec na trati mě velmi rychle rozehřeje. Dostávám číslo 27. Zdá se mi, že běžců je tu méně než minule a opět marně vyhlížím někoho, kdo by vypadal běžecky slabě. Cíl dne je ale pořád jasný – porazit aspoň jednoho chlapa. 20 minut uteče rychle a už se šikujeme na startovní čáře. Já postávám úplně vzadu a poslouchám popis trasy. Z hodnocení stavu cest na trati pořadatelem mi utkvělo v paměti – „prostě je to vo držku, tak opatrně“.
A už je odstartováno. Prvních 100m vede po asfaltce, běží se svižně, čelo vyrazilo čtyřkovým tempem kupředu. Asfalt záhy končí a skáčeme rovnou na velmi úzkou kamenitou cestu vedoucí mezi plotem a Berounkou. Pod nohama křupe sníh a praská led. Na úsecích kde to není úplně rovné je moudré se chytit plotu, sklouznout do ledové řeky se mi nechce. Přede mnou se trápí pár jedinců v botách bez vzorku, tak je při první možné příležitosti, když se cesta rozšíří, předbíhám. Pečlivě ve světle čelovky vybírám místo pro každý došlap, nechci si rozbít hubu na ledové plotně. Ač se mi zdá tempo zběsilé, kilometr mi trvá skoro 6 a půl minuty, holt led, smýkance a větší kumulace lidí kolem rychlejší pohyb znemožňuje.
Druhý km je celý po silnici a probíháme ulici vedoucí podél železniční trasy v Černošicích. Znám to tu velmi dobře jak běžmo tak kolmo, z dob tréninků na Czechmana. Je to pohodová rovinka, končící u nádraží Černošice. Přede mnou pár běžců, za mnou také slyším funění, jsem rád že to zatím není tradiční sólo závod. Nikoho ale nepředbíhám a ani mě nikdo nepředbíhá. Tento km trval 5:26 a během něj se nic zvláštního nestalo. Jediné co stojí za zmínku je, že to byl jediný km na trati bez ledového podloží pod nohama.
Třetí km nás vrací k řece, po lávce Berounku přebíháme a dále po žluté, chatovou osadou směr Kazínská skála. Už to není po asfaltu, led je zpět a tak je zase třeba dbát zvýšené opatrnosti neboli čum kam šlapeš. Není to ale žádný drama. Stále běžíme podél řeky, převýšení tedy nulové. Km byl podobně rychlý jako ten předchozí a předbíhám během něj jednoho chlapa! Toho musím udržet za zády až do cíle. Škoda, že hned po tomto skvělém počinu mě v krátkém sledu předbíhají tři muži v pořadí starý, velký a malý. Za mnou pár lidí určitě je, ale odhaduju že převážně holky a chlap pouze ten před chvílí předběhnutý. Bude to boj nebýt zase poslední.
Ze čtvrtého km si mnoho nepamatuju, snad jen, že to stále lehce klouže a míjíme sympatickou hospodu Tornádo, kde točí Kozla. Čas přes 6 minut značí, že mi buď docházely síly, nebo to klouzalo víc než by bylo zdrávo. Těžko říct. Čtvrtý kilometr končí rozcestníkem Kazín.
Na pátem kilometru to konečně začíná být opravdová zábava. Podbíháme kazínskou skálu, nejdřív pár kamenných schodů nahoru a potom po kluzké ledové stezce pod skalou dál do tmy. Chce to trochu opatrnosti, případná chyba a podklouznutí může mít 2 pravděpodobné výsledky – držkou o skálu vlevo nebo po hlavě do řeky vpravo. Nezamlouvá se mi ani jedna možnost, pohybuji se tedy s maximální obezřetností, přesto však relativně svižně. Tato kamzíkova stezka končí úzkou lávkou přes potok jehož jméno není na mapě a podél něj počínám stoupat takovým lesním úvozem. Dost mi to klouže. Jakože dost. Chlapík, kterého jsem předběhl a chtěl mu pomyslně předat štafetu posledního místa má nesmeky a lehce mě na tomto úseku předbíhá. Ach jo. Takže zase poslední, leda by za mnou ještě nějaký chlap byl? Moc to ale neřeším, soustředím se na výstup. Vzpomenu si na propozice, kde se psalo o velmi prudkém stoupání. Ano, to mohu potvrdit. Je to do kopce jak sviňa. Pálí mě stehna a lýtka a v plicích pálí ledový vzduch. Když zvednu zrak, před sebou vidím několik čelovek. Vzdušnou čarou nejsou daleko, ale časově docela ano, přece jen pohyb v tomto terénu a sklonu není nejrychlejší. Však mi také tento km trval přes deset minut!
Během šestého kilometru převážně zaříkávám čelovku z Decathlonu aby si nevybrala slabou chvilku a nepřestala svítit. To by byl solidní malér a po tmě bych se tu opravdu nerad potuloval. Z těchto myšlenek mě vytrhnou panoramata, která se po pravé straně otevírají z vyhlídky Hladká skála. Je to krása, kdesi hluboko pode mnou svítí milion světýlek a teče řeka, tam jsme před chvílí startovali. Obětuji pár vteřin a dělám foto machen. Poprvé a naposledy se dnes ohlížím. Vidím za sebou několik čelovek, ale vím že jsou časově daleko, čeká je pořád ta prudká část výstupu. Nabývám jistoty, že mě už dnes nedoběhnou. Ještě chvíli mírně stoupáme k Dřevěnému kříži. O mém stavu svědčí fakt, že jsem si ho v zápalu závodění nevšimnul, o jeho existenci vím jen z mapy a propozic 😊 Od kříže už není kam stoupat, chvíli po rovince a po zabočení vpravo zahajuji seběh.
Celý sedmý kilometr je dolů, místy poměrně dost prudkým sešupem. Povrch tvoří primárně uklouzaný sníh a pod ním staré listí a klacky. Listí je rozryto páry nohou běžců přede mnou a rychlým pohledem v kuželu světla čelovky vyhodnocuju, že by to nemuselo moc klouzat. Zcela překvapivě mám dost síly v nohách a tak sbíhám poměrně hbitě. Seběhy nikdy nepatřily k mé top disciplíně, ale tentokrát je to jinak. Mastím to dolů hlava nehlava, občas lehce podklouznu na listí nebo zakopnu přes klacek, ale bez pádu a odvážně jako někdo, kdo tvrdí, že to má pod kontrolu, sbíhám 150 výškových metrů. Za odvahu a rychlost jsem odměněn. Dobíhám 3 běžce přede mnou! Poprvé v životě v seběhu. Když se sklon trochu narovná a jsme opět na rozumnějším povrchu, letí celá skupina tempem začínajícím čtyřkou, to pro mě opravdu není standard. Nechci je ale nechat běžet. A hlavně – v té skupině je chlap. Mám tedy zase o co bojovat.
Osmý kilometr nás zase vrací k řece, tu překonáme po železničním mostě. Náběh na most je do kopce, dva běží, dva jdeme, tak se skupina trochu trhá. Běžíme od sebe ale jednotky metrů. Tempo je pro mě už značně nekomfortní. Šilhnu na tepy, kolem 170. Jsme na mokropeské pláži. Vzpomínám na léto, jak nám tu s manželkou a pivem v kelímku bylo krásně. Posledních 1500m do cíle, po rovině, po proudu řeky.
Skupina běží stále velice svižně, já vlaju cca 5 metrů za nimi. Povrch se střídá a z asfaltu je zase uklouzaná cestička, ale už jdu do rizika a občasná podklouznutí neřeším. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, před námi v dálce běžec. Chlap. Ten s nesmekama! Běží výrazně pomaleji než my. Toho dám! Motivace držet se skupiny se posiluje. Trvá nám nějakých 300 metrů než ho dotáhneme. Při předbíhání malinko přidám, nechci aby si udržel kontakt. Neotáčím se, to dělají jen Ti co si nevěří 😊. Během pár set metrů kolem sebe nevidím světlo jeho čelovky. Teď už ho před sebe nepustím. Pípne devátý kilometr a do cíle už je to fakt jen kousek. Snažím se ještě přidat a dorazit skupinu přede mnou, ale taky zrychlují a odstup mám na ně konstantní i při maximálním úsilí. Tyhle holt předběhnu příště 😊 Cílovou páskou se proženu pár vteřin za skupinkou. Jsem spokojen.
Byl to nevídaně zábavný závod, super trasa. Cílový čas 1:04,17 je pro mě úspěch, cílil jsem na 1:05. Porazil jsem nakonec 3 chlapi, ve výsledkové listině se ukázalo, že kromě chlapíka co jsem předběhl kus před cílem za mnou ještě byli další 2. Celkově 32 z 39. A získal jsem 8 bodů do celkového pořadí! 😊 Příště mě čeká již třetí díl série – Všenory, trasa s největším převýšením. Cíl teď nevím – třeba nepít před závodem pivo a atakovat TOP25. K tomu mi nyní chyběly necelé 4 minuty …
