Dohráno.

Je to docela blbý. Člověk si plánuje běhy a další víkendové radosti a stačí jeden krok a všechno je jinak. Nevím, který přesně z těch 20000 sobotních kroků to byl, ale plány na říjen mi zhatil vydatně. V sobotu jsem šel spát s malou, sotva patrnou bolestí v koleni, v neděli už jsem nechodil. Moc nechápu co se přihodilo, ale prvopočátek asi bude ve víc než měsíc starém píchnutí v koleni během turnaje v beachi. Jak jsem starej tak jsem blbej, takže jsem koleno moc nešetřil, střídalo se období bolí / nebolí a teď to mám. V pondělí místo jabka meloun, výživná punkce, fixace ortézou a neurčitá diagnóza "nevím, ja dovnitř nevidím". Příští týden kontrola a možná magnetická rezonance. S největší pravděpodobností mám na pár týdnů doběháno a ruším desetiboj, City Trail i Klánovický 1/2M. O běhu blog teď chvíli nebude, chystám ale poutavé vyprávění na téma "jak ztratit stehenní sval za 3 týdny a 3 roky ho získávat zpět" :)

Příště snad bude pozitivnější blogpost, do té doby hlavně hodně zdraví!

Na závěr sonda do zdravotnictví :

Situace před poliklinikou v 6:45 ráno. 20lidí, věkový průměr 65. Zatím pouze hádky, nevraživost a věty "já tu byl dřív". Až nás v 7:00 pustí dovnitř, začne nevídaný sprint jednotlivců na 50 metrů a po schodech do prvního patra na ortopedii, kde začnou u okýnka sestry skuhrat, že je něco bolí a nemůžou se hýbat. Fakt nekecám! z této sestavy jde na ortopedii 90% a s mým nateklým kolenem jsem nepředběhl skoro nikoho - jen ty kteří netakticky zkusili pomalu jedoucí výtah a zrazeni technikou doběhli do ordinace po mě. Já šel nakonec stejně na chirurgii, kde nebyl nikdo ...

ICT Triatlon Račice

Tak jsem se konečně dočkal a poprvé zakusil kouzlo sportu jménem triatlon. Bylo to parádní. Ale hezky od začátku. 

Týden před triatlonem jsem řešil hlavní úkol doplnit výbavu. Na internetu jsem koupil SPD boty na kolo, v kamenných obchodech potom plavecké brýle do kterých neteče a plavací čepici. Plán byl všechno důkladně vyzkoušet, ale tělo mi vystavilo stopku. Lehká bolest v krku se rychle změnila v dosti nepříjemnou a tak jsem ve středu ráno klepal na dveře ordinace obvodní lékařky a prosil o konzultaci, zda-li je chytré v tomto stavu nastoupit v sobotu na závod. Tedy, spíš jsem to podal tak, že v sobotu prostě budu plavat / jezdit na kole / běhat a ať se mnou do té doby něco udělají. Moje doktorka by mi to asi zakázala, ale naštěstí byla na dovolené. Vnutil jsem se tedy k její kolegyni a ta měla pro mojí situaci pochopení, neb z ní vylezlo že její syn taky dělá triatlony, chodí beskydskou sedmičku a podobně. Vyfasoval jsem třídenní antibiotika a radu, ať poslouchám tělo a když mi bude zle, ať se na to vykašlu.

Antibiotika (cca moje třetí v životě) zabraly rychle. Bolest krku přešla během čtvrtka. Čím lepší byl krk, tím hůř na tom byla moje střevní mikroflóra :-) předzávodní stravu tak tentokrát tvořily výhradně piškoty a kuřecí vývar. V tomto stavu jsem na nějaké ladění formy neměl ani pomyšlení a tak bolavý krk + střevní nestabilita = žádný trénink celý týden. SPDčka jsem vyzkoušel narychlo před barákem a najezdil vyklepanej asi 500 metrů a brýle a čepice podstoupily zátěžový test ve vaně pod sprchou :-)

V sobotu brzy ráno se budím a reviduji stav těla jako uspokojivý ač lehce zesláblý. Přistupuju k orientačnímu testu zdravotního stavu pomocí klidové TF. Výsledek 54 tepů je trochu vyšší než v maratonske formě. Není čas o tom moc přemýšlet, letím směr WC. Vracím se do postele a během autosugesce plného zdraví ještě usínám. Starty ve dvě odpoledne mají něco do sebe. V devět se budím, snídám, chystám věci a zmatkuju. Narozdíl od běhání je potřeba milión věcí - v práci jsem si dokonce napsal seznam :-) Na hromadu tak letí tri kraťasy, cyklodres, helma, dvoje boty, ručník, láhev na kolo, sluneční brýle, čepice, plavací brýle, magneslife... 10x překontroluju že mám všechno a je čas nabrat směr Račice. Po 80km a lehkém bloudění parkuju před tribunou v areálu veslařského kanálu v Račicích. Rychlá registrace, v balíčku je pěkný tričko. Na levý lýtko a levý rameno mi milá slečna píše startovní číslo 116. Mám dost času, čekám na Jirku, sedím v kufru auta a pozoruju předzávodní přípravy ostatních. Dost mě baví kola některých účastníků, jsou to kosmické speciály za statisíce. Počkejte, až vyndám svůj cross bike s nosičem :-) byl jsem ráno línej ho sundávat, těch 500gramů mě zabije. Naštěstí vidím ale i lidi s klasickými horskými koly, jsou ale v menšině. V jednu doráží J. (na kole má část dětské sedačky ...:-)), jde se registrovat, tak si zatím balím dvě tašky do depa a naposledy kontroluju, že mám všechno.

V půl druhý už vcházíme do depa a ukládáme věci. Kolo zkušeně za sedlo na tyč, to jsem viděl i na videu z Havaje :-) mám dokonce i svůj plastový košík na věci, připadám si dost cool. Chvíli před druhou je rozprava, jeden z komentátorů je Standa Bartůšek. Povoleno je prý vše kromě neoprenů. Tedy i jízda v háku. Poplaveme 750m, pak 4x5km okruh kolem kanálu na kole a pak 2x2,5km běh. Všecko je jasný, hurá na start.

Jdeme proti směru plavecké trasy, i pěšky po břehu to trvá podezřele dlouho. K tomu začíná pršet. Docela dost. Rádi tak měníme venkovní teplotu 17stupňů za 20,4stupně celsia ve vodě. Rozplavání s J. moc nehrotíme, já jen s úlevou zjišťuju, že mi neteče do brejlí. Posledních pár vtípků  a Start! Voda se kolem mě začíná vařit. Nasazuju kraula, po třech tempech dostávám vlnu do xichtu a chutnám račickou perlivou. Přecházím na prsa, dokud se to trochu neroztrhá. J. mi dost rychle mizí. Občas mi někdo šáhne na nohu, nebo do mě nabourá ze strany, případně na někoho přede mnou šahám já. Je to ale docela v klidu, čekal jsem to horší. Kolem mě je najednou volněji, tak zase krauluju, občas ztratím směr a nabourám do plavce vedle, od něj se odrazím a křižuju zas na druhou stranu. V tomto stylu doplavávám J. Pozdravíme se a plaveme spolu. Když plaveme prsa, tak je Jiřina rychlejší, tak mixuju prsa / kraul, podle toho jak mi to plíce a okolí dovolí. Kraulem taky šetřím síly, škoda že kličkuju a plavu zbytečně víc. Vodící čára z bazénu chybí. Utíká to rychle a už vidím molo a konec plavání. Trochu se výlezu z vody obávám. Je tam plošina na hladině, ale člověk tam nestačí a je potřeba se vyšvihnout. Po X minutách usilovného plavání to ale není prdel. Výšvih se nedaří. Hmm, tak tady končí moje krátká triatlonová kariéra - DNF, nedokázal vylézt z vody, přece jen budu za kreténa. Zoufám, ale vidím záchranu - na plošině je spára, chytám se prstíčkem jak horolezec na pískovci a přitahuju se, drhnu osrstěným břichem po plošině a plazím se z vody. Nevypadá to úplně profi, ale co už, jsem na břehu!! Snažím se klusat, ale trochu se motám, tělo nepřehodilo na jiný druh pohybu a ještě plave. Musíme navíc přeběhnout cyklistickou trasu, nadbíhá se po lávce nahoru dolů. Jirka běží, tak to zkouším taky, ještě že je tam zábradlí, kterého se můžu přidržovat. Uvědomuju si, že během plavání přestalo pršet. Nemám vůbec přehled o čase, v depu jsem každopádně trochu pomalejší než J. Nejde mi nandat dres, bojuju i s ponožkama, číslo si nejdřív nandávám opačně ...no dvě minuty se tam plácám minimálně, možná i tři. Ofiko čas plavání 18:57, vítěz měl 10:33! Odhaduju, že se do toho počítá a i výlez z vody a přeběhnutí ke kolům ...

Konečně jsem na sebe navlíknul všechno, zapnul helmu (přísně kontrolováno organizátory) a probíhám s kolem depem. Nasedám za depem hezky rozvážně, žádný flying mount rovnou do treter se nekoná. Začíná cyklistická část. Držím se vpravo, vlevo lítají neskutečnou rychlostí vláčky kosmických kol. Může se jezdit v háku, to je príma, škoda že přede mnou nikdo není. J. za to nehorázně vzal a ani ho nevidím. Nechápu to, kde kurveš je? Držím rychlost přes 30km/h, ale už po kiláku mě bolej nohy a tepovka je pocitově závratná. Tak takhle ne chlapče, to by ses tu utavil. Před sebou vyhlížím oběť - chlapíka na treku. Ještě zvýším úsilí, dorážím ho a zbaběle se vezu, draftuju ho co to dá. Projedeme tak první kolo, pak už mi to přijde pomalý a ujíždím mu. Druhý kolo jsem skoro celý sám a je to na tempu hrozně moc znát. Občas foukne a už neudržím přes 30km/h. Silniček se chytit nemůžu, na kolo s nosičem mají neakceptovatelný tempo. Těsně před koncem druhého kola mě předjíždí osamocená silnička. Kousnu se za ním a opět si v poklidu hákuju, jedeme kolem 34km/h. A to bez větší námahy, hlavně když foukne tak je ten vzduchovej pytel k nezaplacení. Chlapec o mě ví, ale asi viděl nosič a tak po mě střídání a spolupráci snad ani nemůže vyžadovat. Předjíždí nás sanitka, která právě naložila nějakého nešťastníka co to zalomil do příkopu, tak snad to nebylo vážný. Proletíme ve dvou skoro celé třetí kolo. Pak k mému zklamání přijíždí další vlak, asi 5ti silnic, můj parťák se jich chytá, já jsem v loji :-) Jedou cca 37km/h, to nedám. Zůstávám sám a tak to zůstane až do cíle, na trati už není nikdo koho bych mohl zneužít :-) Zase přichází docela výživná přeháňka. I přes provazy deště se mi to ale nějak pěkně rozjelo a i osamocen držím třicítku, předjíždím asi 5 lidí, nikdo se mě nechytá. V poslední zatáčce už radši preventivně vycvaknu nášlapy, abych nepředvedl před depem nějakou veselou show. Slejzám z kola a běžím ke svýmu místu v depu, už je tu většina kol, přijde mi že už všichni musí být na běhu, ani Jirku nevidím, to je špatný. Najednou slyším obrovský ovace, tak se chystám zdravit s diváky, ale aha - právě dobíhá vítěz do cíle. Aspoň si můžu v klidu sednout a přezout se do běžeckých bot. Zase mi to docela trvá, odhaduju celý depo tak dvě minuty. Aspoň zase přestalo pršet. Čas kola 47:24 (vítěz 30:45). Je čas se jít proběhnout.

Běží se dva okruhy, nejdřív mírně do kopce a potom příjemný kolečko lesem. Na dohled mám pár běžců, asi tři chlapi a tři holky. Na běh si dost věřím a nepochybuju o tom, že je seběhnu a předběhnu. Je tu ale malý háček. Přechod z kola na běh je ukrutnej! Stehna se mi změnily v betonové sloupy a každý krok je značně nepříjemný a bolestivý. Běžím stylem "ťapyťap", který používám na 40km při maratonu.  Ještě že nemám Polary a nemusím se koukat na tempo začínající 7mičkou. Pachtím se a uklidňuju tím, že jsem přece po nemoci. Hlavně v klidu dokončit. To nevadí, že budeš poslední, je to první triatlon. Jirka Ti uteče o 15minut, tak mu koupíš 15 lahvových ... z těchto myšlenek mě vytrhne chlapík v tričku "Průvodce". Za ním je zrakově postižený závodník a jsou už v druhém kole, respekt! Průvodce hlásí tempo 5:40. To mi docela pomáhá, možná že neběžím tak hrozně, jen to hrozně bolí. Na obrátce do druhého kola mě definitivně nakopne informace, že J. je jen kousek přede mnou. Konečně mi to trochu běží, svaly povolily, předbíhám postupně 4 chlapi a 3 holky, J. ale před sebou nevidím. Jeden předbíhaný se mě chytne a před seběhem do cílové rovinky mě utíká. Už nemám síly na drtivý finiš, a navíc jsem po tý nemoci :-), tak mu nechávám 145té místo a dobíhám spokojen na 146 místě. Bartůšek hlásí moje jméno, někdo mi bere z nohy čip a mám to za sebou. Běh za 30:53, zřejmě i s přezouváním nebo to bylo víc než 5km nebo jsem fakt zoufalec :-)

Jen co popadnu dech, jdu na meloun a ionťák a vyzvídám u J. jak dopadl. Nakonec doběhl 27 vteřin přede mnou. V plavání mi dal 10 vteřin, na kole 2:09 min a v běhu jsem to už nestačil dohnat, stáhnul jsem 1:53min. Gratuluju Jirko, máš u mě malý lahvový! :-)

V cíli ještě potkávám spolužáka ze střední, dal to za 1:16hod, moc pěkný. Po sdělení bezprostředních dojmů jdeme společně na guláš a nealko pivo (v rámci startovného!) a tím zakončujeme ICT Triatlon 2015. Bylo to moc pěkný, jsem nadšen. Skončil jsem 146 ze 180 lidí, 7 nedokončilo. Čas 1:37:12.  Umístění teda velká slabota, nicméně prostor pro zlepšení je obrovský - naučít se plavat, mít silniční kolo (bez nosiče :-)), nebrat antibiotika, nehrabat se pět minut  v depu ... tohle vše můžu do příště zlepšit.

Start plavání ... jsem někde vzadu u té žluté bójky

Rozprava a zároveň jediná fotka kde jsem se našel :-)

Depo. č. 178 je kolo s držákem dětské sedačky

Vaše liga 10km

Běhání zase ukázalo pozitivní vliv na moje myšlení. Ve středu 27.5. jsem byl společně s Helčou a Kubou z práce přihlášen na závod na 10km v rámci seriálu Vaseliga.cz. Vůbec se mi na něj nechtělo. Ještě mě trochu bolely nohy ze Sněžky, měl jsem malou kocovinu po 5ti plzních, venku byla zima, foukal studený vítr, byl jsem vypruzenej z práce a celkově nálada na draka. Helča na tom s běžeckou chutí nebyla o moc líp, ale startovný už bylo zaplacený, tak jsme se neochotně vydali směr Hamr Bráník, hodili se do běžeckýho a šli mrznout k místu registrace. To už ale dorazil Kuba se svojí tradičně dobrou a rozvernou náladou a tak nás chmurné myšlenky pomalu přešly, začali jsme vtípkovat, primárně na téma moje běžecká (ne)schopnost a mé pravidelné umístění na posledních místech. Když jsem viděl výsledky předchozích běhů VŠ ligy, optimismus ani tentokrát nebyl na místě a opět to zavánělo jednou z posledních pozic. 

Čas letěl rychle a v 19:00 se ozval pokyn start! a 100 nadšenců se vydalo vstříc 10km vzdálenosti. Běželo se po mě notoricky známé trati, alejí od Hamru Bráník směr centrum, oběhnutí sportovního areálu, pak směr Zbraslav, kolem Portu 62 až ke kioskům v Komořanech, pak asi ještě 500m, otočka a zpátky. Hned od startu se držíme všichni tři ve třetí třetině startovního pole. Většina lidí vyrazila jak splašená, já taky letím a dozadu se radši neohlížím, jen doufám že tam někdo je a že to nebude opět jedno z posledních míst. První kilometr je na mě hrozně rychlej, ale běží tak Kuba i Helča, tak nebudu trhat partu, že jo. V průběhu druhého km se začíná odpojovat docela rychle Kuba a nenápadně mi utíká i Helča. Po 2km je čas kouknout na hodinky, ukazují 9:30. Zahlídnu i tepy 175, tak to je úplně v klidu říkám si, mám rezervy :-) Kubu už vidím jen v dálce, Helča je kousek ode mě. Tempo pořád pod 5min/km ale krásně si běžím, nic mě nebolí a je to vlastně pohoda. Na otočce 5,2km cítím nával síly, tak za to beru a předbíhám dva běžce přede mnou. Vydržím před nima na 6km, kdy mě předjíždí vláček hned tří běžců. Ty dva původní doplnilo jedno velký zelený triko. Na čas a tep nekoukám, až na 7km se dopočítávám k faktu, že by mohla padnout magická hranice 50min. Za mnou někdo strašně dupe a funí a na 8mém km mě předbíhá. Z otočky vím že je za mnou ještě několik lidí, tak poslední pozice nehrozí a nikoho za sebou neslyším. 1500m před cílem už se není na co šetřit, tak začínám stahovat náskok zeleného trika a před ním běžící dvojice kluk-holka. Kilometr před cílem jdu do finiše, tuhnoucí zelený triko si dávám k snídani a začínám sbíhat dvojici. Blížím se a 100m před cílem je předbíhám, holka ještě bojuje a sprintujeme společně do cíle. I bez cílové kamery jsem tam určitě první, ale ve výsledkové listině jsme zapsáni na sdíleném místě. Normálně bych podal protest a trval na opakování ceremoniálu, ale vzhledem k tomu, že to byl souboj o 80té místo (ano, slovy osmdesáté), nebudu to hrotit. Na umístění mi tolik nezáleží, hodinky se totiž zastavily na čase 48:42 !! o pět minut vylepšený osobáček na 10km. Hurá! Helík taky osobák a to fámozních 47:47, Kuba 45:37. Prvních 50 lidí bylo pod 45min a prvních 20 pod 40min, takže můžu být nakonec spokojen i s tím osmdesátým místem :) Po doběhu zjišťuju, že špatná nálada a negativismus jsou pryč, zbývá jen euforie z pěknýho závodu, posilněná radostí z osobáku. Kdo máte často blbou náladu, začněte běhat a závodit! :)

Abych nezanedbával další ironmanské disciplíny, vyjeli jsme s Helčou v neděli na 70km okruh z Jesenice na Karlštejn a zpět. Šlo to samo. Ani kopec na 60km ze Zbraslavi nahoru na Točnou (asi 3km) nám nedělal větší potíže. Tak ještě dopilovat plavání a můžu na HIM :-)

Jo a registroval jsem se na Klánovický půlmaraton v říjnu. Plánuju běžet i Brdský terénní 1/2, tak to vypadá na moc hezký podzim :-)

Kuba se nechtěl fotit tak kousek ustoupil... :-)

Boj o 80té místo a divná pravá ruka

Jarní výběh na Sněžku 2015

To zas byla akcička! Spousta zážitků, bolesti a radosti. Jak to probíhalo prozradí následující řádky. Z Prahy odjíždíme již v pátek v 16.30 a nabíráme směr Krkonoše a konkrétně záchytné parkoviště Strážné. Cesta je trochu delší, páteční dopravní situace nás zpomaluje, ale nakonec kolem sedmé parkujeme na určeném místě. Zatím je nás 8, ale celkově naše partička čítá 15 jedinců. Ostatní dorazí později, a tak nečekáme, skáčeme do shuttle transportéra a necháme se odvézt na chatu Matouš, do areálu Friesových bud. Všichni se těší na večeři a na pívo. Rychlé genderové rozdělení na pokoje, ještě si teda musíme povlíct postele, je chytrý udělat to hned a vyhnout se spánku zabalený pouze v povlaku na deku :-) Hotovo a rychle do hospody! V chatě Andula je minipivovar, takže trochu nebezpečí narušení předzávodní životosprávy. Moje menu je složeno z guláše se šesti + 4 piva Fries + 0,5l bezové limonády. Zábava je veselá, ale v půlnoci se zodpovědně odebíráme do hajan.

Ráno je pro nás běžce na 26km budíček ofiko v 6.45. Já ale celou noc spíš čumím než spím, asi 35x usínám a budím se, divná noc prostě a v 6.30 mě definitivně z postele vyhání střevní pohyby, 1:0 pro pivo Fries. Jdu kouknout ven, je asi 5 stupňů a fouká vichr jako kráva, tak na sebe beru dlouhý kalhoty a dvě funkční trika a do tašky, kterou si nechám poslat na Luční boudu, balím všechno ostatní, protože nahoře může asi i sněžit.

Jdeme na snídani a celé je to dost monotématické, mě a Kubu trápí bříško a pivo Fries, takže několikrát i odbíháme během snídaně :-) Po třech marných pokusech se smiřuju s tím, že to přijde až někde na trati :-)

Máme strašně moc času, odvoz na start jede až před devátou, tak krom střevních potíží řešíme i běhání obecně. 

Po devátý vystupujem na parkovišti ve Strážném, rychlá registrace, do modrýho pytle věci na převlečení, který pojedou na Luční boudu a procházka 2,5km na start. Na 26km je nás z naší party 5, jeden jede z Prahy až dnes a hrubě nestíhá, ostatní z party nahoru poběží kratší tratě nebo půjdou. Jdeme pomalinku k penzionu Kamenný mlýn, odkud se startuje. Se mnou běží : Dvě Zuzky - jedna maraton za 3:30, druhá běhá horský výzvy a podobný srandy. Pak Kuba - i bez tréninku skvělej běžec a teď dokonce i trochu trénoval! :-) Petr s desítkou kolem 42min. Na start s námi jde běžkyně a hlásí, že dala Perun skymarathon ... prostě se ukazuje, že sem už žádný hobík nezabloudí. Na startu se to hemží ambiciózními chrty, tak si pokorně stoupám na poslední místo a čekám na start. Malé vítězství je, že se mi klidní střeva a vypadá to, že problémy tohoto rázu na trase nepřijdou.

10:15 - Start!! tak to odbouchli a už to letí. Všichni vyrazili jak splašený, jsem okamžitě poslední! To si snad dělaj srandu?!? co to je za lidi? Nechci zase běžet 3 hodiny úplně sám! Akceptuju teda tempo, přidávám a dobíhám skupinu kde je i Kuba se Zuzkou, tempo mi pocitově přijde dost rychlý, ale GPS signál se mi nechytil a tepovkou se stresovat nehodlám, takže si na Polary dávám jen čas od startu a běžím hlava nehlava, nějak to dopadne.

2,5km - chytla se GPSka! potvrzeno - opravdu běžíme pod 6min / km kopec nekopec. V porovnání s tím co přijde je mírnej, ale pořád je to kopec. Odhadem tak 150 výškových metrů na 2,5km. Držím se ve skupině asi 6ti běžců, za mnou je chlapík s baťohem, pak zelený podkolenky, nařachaný chlapák v červenobílým dresu, dvě běžkyně středního věku a jeden Polák bílý bavlněný triko. Možná i někdo další, ale tyhle si pamatuju a budu si podle nich monitorovat, jestli jsem poslední nebo ne.

3km - profil trati se mění. Kopec se mění na krpál jako hovado. Trať si pamatuju z loňska a vím, že až do občerstvení na 7km to nebude lepší. V jedné pasáži měním běh za rychlou chůzi, je to zhruba stejně rychlý - 9min / km. Kubovo tempo už nedávám, tak běžím/jdu se Zuzkou a jednou běžkyní, říkejme jí sympatická mamina. Předbíhaj mě zelený podkolenky, takže za mnou zbývá jistojistě ještě 5 bežců. Podle toho jestli jdu nebo běžím se předháním se Zuzkou a maminou.

7km - občerstvení je stejně jako loni, na konci  prudkýho výběhu, výška asi 1100mnm, od startu jsme tak nabrali necelých 500 výškových metrů. Trochu zabírám a přibíhám před oběma holkama. Cpu do sebe banán, dva kelínky vody, dva ionťáku. Mamina hned valí dál, tak se moc nezdržuju a pokračuju v úsilí. Akorát na občerstvení dobíhá Polák a blíží se pan nařachaný a pán s baťohem. Naše 26km trasa tu odbočuje mimo asfaltku, a dál se běží po zpevněné cestě a traverzem kolem Liščí hory. Nejdřív prudce nahoru a dolů a potom cca 5 km mírně dolů, přes Černý potok k Lesní boudě. 

8km až 13km - Naše skupinka se trhá, mamina v čele, já se Zuzkou za ní. Pak za to ale beru a v mírném seběhu peláším 4:30min/km. Po kilometru dobíhám maminu a běžíme spolu, kecáme hlavně o běhu. Má dvě děti a je 8 měsíců po porodu! tak to je slušnej výkon, smekám pomyslný klobouk. Cesta krásně utíká, vůbec se nešetřím, je to jediný úsek kde se dá běžet, pak už to je jen nahoru. Dobíháme společně až k Lesní boudě, kde loni bylo občerstvení. Letos nic :-( to je blbý, docela bych se napil.

14km - začíná stoupání na Liščí horu. asi 300m nahoru na 3km. loučím se s maminou, ona kopce běhá, to já už nemůžu. snažím se aspoň rychle jít. Když kopec aspoň trochu povolí, snažím se rozběhnout, ale levé lýtko hned vysílá důrazný signál, že pokud toho hned nenechám, odmění mě křečí.

15km - signály z lýtka nabírají zcela jiných rozměrů. při každém větším záběru z levé nohy se mi sval stáhne do stavu "těsně před obrovskou křečí" a hned zase povolí. Aspoň že počasí je zatím vlídné, je docela teplo a neprší.

16km - za mnou nikdo, přede mnou nikdo. Sám ale nejsem. Křeč do levého lýtka a levého zadního stehenní svalu je tu se mnou. Pořád nekousla naplno, ale "natahuje" téměř každý krok. Jestli kousne, jsem v prdeli :-)  Společně zdoláváme vrchol Liščí hory.

17km - začíná seběh z Lišky dolů k chatě Na Rozcestí. V mém případě je to ale pajdavý pohyb retarda. Našel jsem způsob jak běžet a minimalizovat riziko křeče. Tak "běžím". Tempo tak 6:30. Asi jsem magor, ale i když už dvě hodiny dřu na hraně svých možností, jsem v křečích a svaly se koupou v kyselině mléčné, zažívám tu zvláštní mix pocitů spokojenosti, svobody a štěstí. Asi pověstná běžecká euforie.

18km - 12:20 - Dobíhá a předbíhá mě Zuzka. Už ale vidím občerstvení! Mává mi Helča, která tu čeká na start 8,5km varianty výběhu, který je v 12.30. Jsou tu i ostatní z party, celkem od nás 5 běžců. Už z dálky křičím na hodné lidi na občerstvovačce, že potřebuju magnésko. Mají poslední. Rvu ho do sebe, piju všechno, jím všechno. Přibíhá Polák. Zuzka na mě čeká a společně vyrážíme.

20km - začínáme se míchat s běžci na 19km variantu, Na Rozcestí se všechny trasy spojily. Klopýtám za Zuzkou, křeče jsou na chvíli zažehnány. Dostáváme se na Výrovku, kde Zuzce říkám ať běží sama, že její tempo nedávám. Čeká mě kolmá stěna od Výrovky k Památníku obětem hor. Jdu svižně, obyčejné turisty předcházím, čučí a nechápou, proč to děláme. Já jim to vysvětlovat nebudu :-) Funím, skučím, občas poskočím, to když se křeč připomene. V půlce kopce mě předchází nejlepší z 8,5km závodu. Když vidím Sněžku na obzoru hlavou mi letí jediná otázka "jak se tam mám ku*va dostat, když mě dělá potíže každý krok?" Čas strašně letí, pod tři už je dávno mimo hru, pod 3:15 nejspíš taky. Vzhledem k stavu chci ale hlavně dokončit a dokázat si, že to dokážu :-) A osobák by to měl být stopro. Ad počasí -  kolem je spousta sněhu a občas dost nepříjemně foukne, dvě propocené vrstvy nehřejou ideálně.

21km - seběh k Luční boudě. Předbíhá mě Helík a hned za ní Káďa. Běžej rychle jak vítr, závidím jim schopnost normálně se pohybovat. Jsem na Helenku pyšnej, jak jí to krásně běhá. Zapnu svůj postižený motor na vyšší obrátky a ... dobíhá mě Polák. Chvíli se bavíme anglicky, přejeme si hodně štěstí, plácneme rukou a utíká mi. Za chvíli jsem už na Luční. Z tašky si beru jen bundu proti větru, piju další Magneslife a zase jím banány a piju. Poslední 4km.

22 až 24km -  letos změna, z Luční se běží polským chodníkem. Je to sice delší, ale o to horší cesta. Cesta je z kamenů, každý je jinak vysoký a má jiný sklon, moje nohy tohle fakt už nedávaj. Při každým škobrtnutí mě navíc zachvátí náznak křeče, ve svalech mi permanetně škube. Je to dlouhý, náročný, asi nejhorší úsek na trati. Všude překážej turisti, nemají pochopení pro můj stav. Občas do někoho i lehce strčím, to když mi zaberou hladkou písečnou část cesty. Zpětně se omlouvám, ale už nemám sílu uhýbat :-) Kousek od polský boudy se musím chytit zábradlí a zastavit, do zadního stehna mě chytá lehká křeč. Najednou někdo zezadu křičí "nevzdávej to!", je to běžkyně co jde taky 26km trasu. Tak jí poslechnu. Chvíli je to po rovině, tak se rozbíhám a už je mi všechno jedno, jsem odhodlán se jí nepustit a vyplazit se nahoru i v křečích.

24 až 25,9km - poslední část, výstup delší "vrcholovkou" na Sněžku. změna mindsetu pomohla, náznaky křečí jsou pryč. Spoluběžkyně přechází do chůze, já taky. Po 100 metrech mi to přijde pomalý, tak jí předcházím, na Polarech přepínám na zobrazení nadmořský výšky, kde svítí 1422m. Takže 180 vertikálních metrů. Jdu jak stroj, nekoukám vlevo vpravo, jen se soustředím na cestu abych nezakopnul. Předcházíme spousty lidí, pořád slyším jak se mě spoluzávodnice drží a táhnu jí nahoru. Už jen 100 výškových metrů, trochu se mi motá hlava ale jdu pořád, 80metrů potkávám Kubu a Zuzky, jak už jdou dolů. 40metrů, poslední zatáčka, poryv větru, který mě málem srazí do Obřího dolu, 20metrů ... 10 ... 

26km - Cíl!! Snažím se rozběhnout ale křeč opět ukazuje kdo je tu pánem, tak pokorně docupitám do cíle osvědčeným stylem. Jsem tam! Za tři hodiny a 25 minut jsem po roce opět zdolal Sněžku! (pořadí nevím, výsledky ještě nejsou, ale poslední jsem nebyl - časem doplním)*

Sestup - nahoře je zima, fučí, Helča na mě čeká a zrovna když přicházím tak loví kešku :-) Dostávám pusu, pomáhá mi do pláštěnky a jdeme hned dolů. Po cestě dolů se konečně taky můžu rozhlídnout. Při sightseeingu nešikovně zakopávám a je to konečně tady, křeč, ta mrcha, která se celý den snažila a vyčkávala, se dočkala! Chytá mě do levýho lýtka a bolí to jak čert, okamžitě padám na krovky a prosím Helču o první pomoc. Bolí to dlouho, sval se nedaří protáhnout. Kolem chodí lidi a mají docela vyděšené pohledy :-) Po 5ti minutách je bolest konečně pryč. Opatrně s Helčou scházíme dolů a jdeme až na Luční, kde si dáme zasloužený borůvkový koláč a Paroháče.

Závěr - Bylo to skvělý! Po sportovní i společenské stránce. Samotný závod je neporovnatelně zábavnější než třeba PIM, už nechci nikdy běhat po rovině na silnici :-) Gratuluju Helence k druhému místu v kategorii žen v závodě na 8,5km, nahoru se dostala za 59minut, je prostě nejlepší. Děkuju organizátorům za tenhle nápad a možnost zkusit si vyběhnout na Sněžku. Děkuju partičce prima lidí co se do tohohle dobrodružství pustila s námi a za rok se uvidíme při výběhu na Sněžku!

Předstartovní nervozitu zaháníme s Kubou pozorováním okolí ... :-)

START! ta modrá čepice vzadu, co zaspala start a loví GPS, jsem já ...

Hned po startu na chvostu .. za mnou ještě ruka a kšilt :)

Klopýtám za Zuzkou na 18km ..

Helenka se chystá ke startu 8,5km ... v popředí polák co mě za chvíli seběhne

Tady jí máme ...

Ale je tady krásně ...jojo, tady jo!

* podle oficiálních výsledků jsem dokončil na 25tém místě z 28mi chlapů v čase 3:24:49. jednoho ale nepočítám, vybíhal se zpožděním 45ti minut. Takže loni předposlední, letos předpředposlední! meziroční zlepšení o 10 minut, trať byla letos navíc delší o 400m.

PRD 2015

Týden po maratonu mě čekal hned další závod a to neméně prestižní - Pražská relativní desítka! Těšil jsem se jak malej kluk, konečně závod na pohodu, žádný stresy s časem, žádný x kilometrový utrpení. Pro ty kdo neví, jedná se o běh na 10km s možností vypít každé 2,5km jedno pivo. Měří se čas absolutní a relativní, kdy do hry vstupují časové bonusy za pivo, váha a věk. Letošní ročník přilákal početnou skupinu mých přátel. Hlavním tahákem pro diváky měl být souboj David vs Jirka, kteří se vsadili o sud piva za každých pět minut rozdílu mezi nimi. Dál běžela moje Helča, maratonec Luťák, střevními problémy zasažený Tom a v pyžamu oděný Křéňa. Na místo jsme vyrazili s dostatečným předstihem a tak parkování u Hvězdy proběhlo hladce a při registraci mi bylo přiděleno číslo 23. Hned potom zjišťuju, že pivem závodu jsou letos Svijany, což mi tedy rozhodně nevadí :-) Následně mezi závodníky objevujeme Petra Pechka, takže o vítězi je asi rozhodnuto předem. Pak už jde všechno rychle, nejdřív závody pro děti na jedno resp. dvě kola před letohrádkem Hvězda, strhující show mažoretek :-) a už je tu start hlavního závodu!!

Šikujeme se spíš do zadních řad. Hned po vyběhnutí zjišťuju, že tempo je na pivní závod dost rychlý, favoriti mizí tempem 3 min na km, naše skupina běží kolem 5min / km. Běžím podle plánu s Helčou, celý kolo se ujišťujeme v tom, že je to přepálený, ale nezpomalujeme. Tempo cca 5:10min / km. Trať má výhodu v tom, že po 1km je otočka a člověk pak vidí všechny závodníky za/před sebou. Luťáka tak po 1km vidíme už s velkým náskokem, navíc i v pití je to silný jedinec, tak je jasný že toho nedoběhneme. Jirka je kousek za námi, David volí klidnější start a kontroluje pozice ze zadních řad :-) o TOMovi s Křéňou nějak nemám přehled, jsou asi kousek před námi.

První kolo pomalu končí a mě čeká první pivní zastávka. Helča se odpojuje, loučím se s ní s tím, že má rozběhnuto na 10km kolem 50ti minut. Plán že bych jí po vypití piva doběhnul sice mám, ale je nesmyslný. Zastavuju, beru první Svijany a tradičně se trápím. Z plného běhu se mi nepije nejlíp, trávím u piva víc než dvě minuty. Za chvíli přibíhá Jirka a pije narozdíl ode mě dost schopně, takže pivní zastávku opouštíme spolu. Běžíme chvíli spolu, pak nasazuju zas trochu rychlejší tempo a jdu sám. Helča je daleko, to nemám šanci seběhnout. V tomto kole se nic neděje, běží se zatím parádně, na otočce vidím, že Jirka je kousek za mnou. David stále hlídá pozice na chvostu a chystá se k útoku v druhé půli závodu :) Před druhým pivem dobíhám Křénu a jdeme spolu do pitstopu. Zase se strašně trápím, piva jsou poctivě natočený, a je tu stejný scénář, piju víc než dvě minuty, přibíhá Jirka, kope do sebe půlitr a vybíháme společně :) Vykrkat na rovince před Hvězdou a zase upaluju dál. Čas po 2hém pivu je 29:25, takže luxusní náskok na desítku pod hodinu i s pivama. Zase trochu cukám Jirkovi, předbíhám i Toma, který se děsí, že už ho beru o kolo :) běžím dál, vidím Luťku už daleko vepředu a taky Davida už daleko vzadu. Kolem 6,5km mě předbíhá Petr Pechek o kolo. Letí jak vítr. Za ním další běžci, s jednou dvojicí zkouším běžet ale nedá se to udržet ani 100 metrů :)

Třetí pivo je tu a je to jak jinak - trápení. Jen minutu mi trvá než se rozdejchám a zklidním tak, abych se mohl poprvé napít. Přibíhá Jirka, to mě motivuje a leju to do sebe hlava nehlava, možná nejrychlejší pivo ale stejně přes dvě minuty. Krkám a je mi všelijak, nějaká slečna co běží bez piv se dost vyděsí když slyší zvuky co vydávám. Hlásím Jirkovi že máme pohodlný náskok na 10km pod hodinu a že teď už se není na co šetřit, ať to napálí. Předbíhám dost lidí a po otočce poslední km tlačím tempo až k 4min/km. Asi 500m před pivem dobíhám Křéňu, chytne se mě a k poslednímu pivu tak dobíháme spolu. Tohle pivo je nejhorší, tělo už viditelně odmítá další půlitr. Nakonec se nějak rozpíjím a - jak jinak - už je tu Jirka. I on se tady začíná trápit, evidentně ani jemu už čtvrté nechutná. Nakonec to tak nějak dopíjíme a čeká nás posledních 200metrů do cíle. Vidím v cílové rovince dva běžce, tak jdu do finiše a ještě je oba předbíhám. V cíli jsem za 57:55, běžecky výborný a bez piv by to asi pod 50 dalo. O rekordech tenhle závod ale není :) V cíli mi Helča hlásí že šla někde kolem 52 minut, nakonec ofiko 51:21, krásnej výkon. Luťák v relativu 24tej, taky super. Po vydýchání vyhlížíme Davida a dobíháme s ním zbytek závodu, bereme si další pivo a tak to pokračuje celý den, kdy jich v rámci oslav tohoto závodu a krásného dne vypijeme ještě několik. Nakonec jsme vyhráli všichni, protože se to povedlo a byl to parádní den! Díky všem za účast, divákům za perfektní fandění a za rok zase na PRDu! :-)

PIM 2015

A je to za mnou! Maratónská vzdálenost zdolána, pod 4 hodiny se to nepovedlo a výzva tedy nesplněna, přesto převládá nadšení a velká spokojenost. Zkusím sepsat celý den reportážním způsobem.

Neděle 3.5.2015

4.30 ráno, 4 a půl hodiny do startu - budím se po 6ti hodinách spánku, zcela svěží a je jasný, že spát už se nebude. v hlavě si ještě jednou probírám taktiku, zkusím to uviset s vodiči na 4 ale kdo ví jak to bude, 1/2 maraton mi ukázal že nejsem závodní typ :)

6:00 - vstávám, vařím vločky s banánem a čumím na nějakou hudební stanici. během snídaně dvakrát odbíhám na WC a plním tak jednu ze základních předzávodních povinností :)

7:00 - lepím bradavky, bílou vazelínou nešetřím a mažu všechny problémové partie.

7:30 - řídím vozítko směr Pankrác, kde mám sraz se spoluběžcem. na rádiu 1 hrají posílají song pro všechny maratonce "Hey boy, hey girl", dostávám se do běžecké nahecované nálady

8:00 - dorážíme MHD na Václavák, ukládáme věci do šaten, stojíme fronty na toi toi a šup směr Staromák

8:45 - fronty na toi toi poblíž startu jsou brutální. zkoušíme jestli to stihneme vystát, ale bez šance a v 8:55 jdeme do koridoru. Potkávám Zuzanku, má sice koridor K ale reálně má na 3.30 (nakonec 3.34) a tak jde hodně dopředu, Šába se taky odpojuje, tak jsem v tom sám, stoupám si k vodičům na 4:00.

9:00 - Start! hraje Vltava, je to zase moc pěkná chvíle. zatím se pomalu jde, nechávám vodiče trochu napřed a rozbíhám se až kousek od ofiko startovní brány, v čase 7:30.

1km - fakt nejsem závodní typ - TF mi zas letí hned ke 150, přitom běžím na pohodu. asi startovní nervy. Daří se mi to ale korigovat a nad 160 zatím nelezu. Hned na prvním km vidím v protisměru čelo závodu - keňani už jsou fuč a směřují do Holešovic, ale vidím českou elitu - Pechek, Orálek a další. Běží neskutečně. 

2km - Malostranké náměstí, Karlův most, krásný počasí, běžecká idyla. TF mi poskakuje nad 160, ale co se dá dělat, dlažba mi nedělá dobře. Rozhoduju se držet TF do 170 a cokoliv pod neřešit. Řídím se dechem a mám pocit že bych mohl zvesela konverzovat.

3km - Chce se mi nehorázně na malou!! plný močák strašně ruší běh a tuším že tohle nevydržím. Vodič 4:00 je na dohled, nechci ztrácet čas močením, taky už bych ho nemusel doběhnout ...

4km - Musím na záchod, sakra! zastavuju, skáču do křoví, zřejmě jsem překročil biologickou kapacitu močového měchýře, protože tam stojím snad minutu a půl. vracím se na silnici, vodiči jsou v trapu.

5km - čas 29:29, pomalý. čůrpauza je znát. Jeden vodič na 4 (jsou celkem tři) naštěstí běží pomaleji a tak ho občas záhlednu. Je ale daleko. Rozhoduju se, že ho před 15km dorazím.

8km - Libeňák je za mnou a běží se mi parádně. vodiče určitě sbíhám. TF lítá nad 170 ale stále neřeším, pokud pacemakery nedoženu teď tak už nikdy. Jinak spíš předbíhám, a kolem klasika z 1/2 maratonu - většina pochodujících jsou štafetáři.

10km - 57:06, super. Vodič má na mě asi 45 vteřin. Na občerstvení vidím jak se vlajka třepe kousek ode mě a blížím se ale přecházím taky do chůze, lupnu jeden carbonex a piju vodu a iont. Než to spořádám, vodič mizí.

12km - prolítnul jsem Těšnovský tunel a nábřeží je za mnou. není to tak hroznej úsek, jen zase ty proklatý kočičí hlavy! mám ale sílu a obrazně řečeno letím, TF stabilní v rozmezí 170-175.

13km - jsem zpátky na Staromáku, slyším komentátora Daniela Stacha jak hodnotí že hranice 4 hodiny je bájná, psychologická a kdesi cosi. dav mě vyplivne u pravého kraje a najednou si s Danem plácám rukou, no tak to je slavná chvilka s celebritou.

15km - dobíhám vodiče na 4:00! bylo na čase, poslední km jsem šel tempem kolem 5min/km a poslední pětka byla v průměru za 5:27min / km. zpomaluju na 5:41 který vodič celkem drží, srážím TF pod 170 a běžím v klidu hned vedle polského vodiče.

19km - Nuselská smyčka, docela nehezký úsek, zvládám to ale parádně. odpočívám v okoli vodičů a začínám si věřit na čas pod 4. plán je jasný. poběžím s nima do 21km, pak jim uteču.

20km - velké občerstvení, carbonex, voda, iont, houbičky s vodou na hlavu a jednu za krk.dál už to nebudu psát, ale všechny občerstvovačky / osvěžovny procházím a všude poctivě piju, někde víc, někde míň. Na 20km se setkávají dva vodiči na 4:00 a já vybíhám před nimi!!! vypadá to dobře, plánuje že na 25km dorazím toho nejrychlejšího a dám to! pojď! čas 1:52.

21km - půlmaraton za 1:59:13. osobní rekord v rámci maratonu, proč ne!?! Otáčíme v Podolí a vracíme se do centra a čeká nás Smíchov.

23km - vodič hlásí náskok 35 vteřin! další osvěžení tak jen prochází a já mu dost mizím.

25km - jsme na druhé straně řeky, čeká mě neoblíbený úsek. Čas 2:21. doteď jsem ani jednou nemyslel na to, kolik už jsem odběhnul a kolik zbývá. teď poprvé. začíná to malilinko bolet.

26km - už je za mnou jen jeden vodič na 4:00. druhý se kolem mě mihnul a mizí. pomalu, ale jistě. pořád ale mám 50vteřin náskok! 

28km - otáčíme zase zpět do centra a Holešovic. mám první krizi. vyhlížím 30km, kde chci zasadit magneslife. táhne mě vnitřní stehenní sval a křeče si dovolit nemůžu.

29km - kurvadrát, krize je to pořádná! doráží mě 4kový vodič a bere mi všechny iluze. hlásí ztrátu 5 vteřin na Maraton za 4 hodiny a zrychluje. Nemám šanci! zdrhá mi rychlostí metr na 5ti metrech. 

30km - Magneslife! banány, pomeranč, voda, iont a běžím dál. čas 2:50. pořád dobrý.

32km - po přeběhu Mostu Legií už pacemakery nevidím a je jasné, že pod 4 to nebude. Je mi to ale jedno. Během chvíle se mi priority přerovnaly a chci hlavně přežít.

33km - to byl km který měřil snad 2 míle. jsem v pořádném pekle, tempo leze nad 6min / km, TF naopak klesá pod 165. nohy už nejdou. ZAKAZUJU si zastavit až do cíle! prostě musím.

35km - zase ty Holešovice! já tam nechci! jak sem ze začátku kilometry neřešil, teď vyhlížím každou ceduli po cestě k cíli. je to hrozný. kolem už lidi houfně chodí, to já nesmím! nepovolím! chci pod 4:10!

37km - tady končí veškerá legrace! do cíle daleko. svaly zas tak nebolí, ale tělo už prostě nechce! chci se někam schovat, přeskočit Vltavu, už být v cíli. přepočítávám tempo a nutím se do běhu, pořád běžím, pořád spíš předbíhám.

38 a 39km - očistec. přecházím na totálně úsporný styl běhu, šoupu nohy 1cm nad zemí v pekelné frekvenci. Tempo je lehce pod 7min / km.

40km - Au! do pravého trapézového svalu a ramene se zakusuje úporná bolest. nevím proč. má to ale výhodu, soustředím se jen na bolest ramene a ostatní utrpení tak nějak mizí. čas 3:57.

41km - moje Helenka mi fandí u trati. mávám na ní, mám z toho pékné bežecké video. O běhu se ale už mluvit nedá. Fandění mi ale dodalo sílu a vyběhl jsem kopec z Těšnovského tunelu! teď už nezastavím! já to doběhnu. cíl měním pod 4:12 a tedy tempo rychlejší než 6min/km, které jsem v lednu neudržel ani 10km.

700m do cíle - dobíhám Šábu! trápí se, běžel pod 4, ale křeče od 35km mu závod neulehčují. běžíme chvíli spolu, ale zase má křeč a tak jdu do finiše sám.

Pařížská, 42,195km, CÍL: Je to tady! já to dokázal, překonal jsem sám sebe, uběhl jsem to a nechodil! Letím k cíli, najednou se běží krásně, poslední km je kolem 6ti minut, čas v cíli 4:11:41!! pod 4 to není, ale zlepšení 34 minut proti loňsku je pro mě dostatečnou satisfakcí.

Zůstaly mi všechny nehty, vážné následky žádné, akorát dost toporně chodím :-)

A to je vše. Na závěr děkuji Helence, že se mnou v přípravném období měla trpělivost! a taky dík všem kdo to tu četli a fandili mi. Další plány rozepíšu příště.

Výzva splněna aneb příběh o vůli a bolesti

První závod sezony mám za sebou a bylo to opět velmi výživné. A jak to probíhalo? Noc před půlmaratonem nespím vůbec dobře. Řeším nějaké nepříjemnosti v práci a tak ještě v půlnoci s Helčou debatujeme a usínám někdy kolem jedné. V šest ráno jsem už zase vzhůru a přemýšlím konečně o závodní taktice, chytá mě předstartovní nervozita. Rozhoduju se běžet nakonec trochu rychleji než jsem plánoval a zkusit tlačit čas k 1:50. K snídani vločky, pak připravuju věci a kontroluju předpověď počasí. Pršet nemá, ale je zima a fouká tak nakonec oblíkám triko, mikinu a další triko se startovním číslem. V 10.30 už mě Helča vyhazuje na Pankráci a ťapu na metro. Tradičně potkávám spoluběžce Šábu, ač nejsme dohodnutý tak na sebe dycky před během natrefíme. Po jedenáctý se potkáváme se zbytkem běžců kousek od startu a jdeme uložit věci do šaten. Je pořád hrozná zima, fouká a klepu kosu i v bundě. V technickém zázemí závodu je bambilion lidí, ale u šatny to jde rychle. Pak vystojíme 10ti minutovou frontu na toi toiky a jdeme do startovního koridoru. Organizátoři to letos docela kontrolujou, tak proplujeme do našeho koridoru  K a mezi lidma se následně proplejtáme dopředu. Předcházíme asi tisíc lidí, až nacházíme vhodné startovací místo. Do startu zbývá deset minut, nemůžu chytit signál GPS, nakonec se to daří chvilku před startem. Otáčím se a vidím těsně za sebou vodiče na 1.50, to jsme popošli dál než jsem čekal. Nad hlavou nám lítá vrtulník a najednou začíná hrát Vltava, tak usuzuju že černoši už to asi rozbalili. Chvíli se nic neděje, pak se dav dává do pohybu volnou chůzí, pak se zastavuje, pak zase rozchází. Přejeme si se Šábou hodně štěstí a definitivně se rozbíhám asi 50m od startovní brány. Zapínám běhátko a je to tu, vyrážím vstříc dvěma hodinám intenzivních zážitků. Po startu je dost hustý provoz, ale běžet se dá a jen občas mi někdo zkříží cestu a musím zkrátit krok. Už na prvním kilometru mám tep 170 a víc, někde jsem četl že je to na závodě normální mít proti tréninku vyšší TF, tak to moc neřeším, přepínám hodinky na jiné zobrazení, kdo by se stresoval vysokou tepovkou? :-) Dopouštím se tak poměrně zásadní chyby a zpětně hodnoceno jednoznačně přepaluju start, za což budu po zásluze odměněm utrpením o nějakou dobu později. Hned po startu vychází slunce a dělá se ukrutný vedro, už na 3km se potím jak prase a hodnotím, že nic nejde ideálně, špatnej spánek, špatný oblečení, přepálenej start. Pořád jsem ale v kontaktu s vodičem na 1.50, běží hned vedle mě. Občas se tempo zpomalí v užších ulicích a následně to vodič dohání tempem pod 5min/km. Na 4km mi fandí Helča, tak mi to jde hned líp. Přesto se mi pomalu a plíživě vodiči (najednou jsou dva, ze zadu přiběhl druhý) začínají vzdalovat, definitivně mě utrhnou na občerstvení na 5km, kde piju vodu a ionťák a celou občerstvovačku procházím. Máme za sebou nuselskou smyčku a přebíháme Vltavu směr Smíchov. Seberu odvahu a kouknu na TF, vidím 181 a je mi jasný že dneska to opravdu nebude procházka. Na 7km je otočka na Smíchově, kde naposledy vidím vlajku 1.50. Měřím si odstup a jsem za ním minutu a půl, což by bylo výborný, kdybych už ovšem nezačínal lehce tuhnout. 40 minut v tepovce 180+ není zadarmo. Na 10km jsem za 54:30, což je opět osobní rekord, ovšem představa že si to musím zopakovat ještě jednou ve stejném tempu mi nijak lákavá nepřijde. Začíná to bolet, trochu mě táhnou lýtka a hlavně jsem dost vyždímanej. Nad vodou mě drží štafetáři, kteří vždy vystřelí po předávce a po 500metrech vytuhnou a jdou. Vidím jich takhle několik. 11km lehce přes hodinu a hurá do Holešovic! Tuhle část upřímně nesnáším, je to daleko, síly ubývajíci geometrickou řadu. Při podbíhání magistrály mi zblbne GPS a hází najednou o kilometr a půl víc, nevadí budu se řídit cedulema, Nevím jak, ale dostávám se na 15km, nic si z tohohle úseku nepamatuju protože už to bolí a každý krok je utrpení. Mám pohled zarytej do silnice a střídám nohy, snažím se držet tempo ale je to těžší a těžší. Chvíli mě baví obrazovka s nahranými vzkazy pro běžce, jsou většinou vtipný. Občerstvení po 15km procházím, piju, jím, banány, cukr, sůl, všechno co mají. Rychle kouknu na TF a je dokonce pod 170, ale jakmile se rozběhnu tak letí zpátky ke 180, tak na ní dál radši už nekoukám. 16km a čas 1:29, zbývá 5km a třicet minut - za normálních okolností pohoda, ovšem tentokrát to ještě bude výzva. Konečně přebíhám Libeňskej most a směřuju zpátky, je mi zle, už nemám kde brát, bolej jen lýtka ale docela fest. Jdu na morál, začíná mě předbíhat spousta lidí, kteří jsou narozdíl ode mě chytrý a nepřepálili. Děsím se kdy za sebou uslyším povyk vodičů na 2 hodiny, to by mě asi zlomilo. Na 18 km je osvěžení a pití, rozhoduju se nezastavit a zpětně se to ukazuje jako velmi důležitý krok. Zbývá 18 minut. Probíhám Těšnovský tunel, to je taky úsek za všechny prachy, na konci se z něj vybíhá do kopce, přijde mi to jak Sněžka, ale ve skutečnosti to bude tak 10metrů nahoru. Potom začínaj kostky na nábřeží, pro unavený nohy taky paráda. Ceduli 19km nevidím a na 20km jsem za 1:53,28. Šest a půl minuty na 1100 metrů. Zatnu zuby, rvu to co to dá, míjím zkolabovanýho běžce, 600 metrů do cíle, mělo by to pod dvě vyjít. Ještě mírně nahoru na most, 400metrů, ždímu ze sebe všechno, 200metrů, finiš a cíl! Konečně! 1:59,44. Vyšlo to tak tak, ještě že jsem vynechal poslední občerstvení :-) Je to neskutečná úleva zastavit, dostavuje se veliká euforie a radost že se to povedlo. Zážitek to byl vskutku velmi intenzivní a jsem mile překvapen jak moc se umím kousnout, průměrná TF 178 mluví za vše :) Dneska jsem mírně přejetej ale žádný velký bolesti, jen celková únava. Suma sumárum, krásný závod, výzva pod 2h splněna, objevení vlastních limitů a uvědomění, že maraton pod 4 hodiny je vysoce sci-fi.

Úvodní úvodník

Na úvod stručně zavzpomínám, jak sem se k běhu vůbec dostal. Asi začnu přiznáním, že jsem běh vždycky neměl rád. Běhat za mičudou na fotbale to jo, na tenise taky, ale běžet jen tak se mi vůbec nezamlouvalo. Za změnu tohoto postoje vděčím pivu :-) a partičce lidí, která organizuje závod Pražská relativní desítka. Pro neznalé - závod na 10km, kde je možnost po každých 2,5km vypít jedno pivo, za které se odečítají 3 minuty z cílového času. Zohledňuje se rovnež váha běžce. Na tento závod jsem prvně vyrazil v roce 2009 bez jakéhokoliv tréninku, v prošoupaných botách Adidas, které byli vším jen né běžecké boty :) se 4mi pivy jsem dal desítku pod 70 minut, což zpětně hodnoceno není špatný výkon :) pití piva na rychlost mi totiž vůbec nejde a většinou na 4 piva během závodu potřebuju minimálně deset minut. Nejlepší výkon jsem si na P.R.D.u zaběhnul v roce 2013, kde jsem našlápnutý po 1/2 maratonu doběhl v čase 63 minut, po odečtení deseti minut za pití a s přihlédnutím k tomu, že jsem po 3tím pivu chvíli šel abych ho nevrátil zpátky, činí z tohoto výkonu můj osobák na 10km :) S PRDem jsem si vystačil až do roku 2012, až pak jsem začal koketovat s myšlenkou účastnit se dalších závodů. Po 10 km na Nike Runu jsem tak v březnu stál na startu pražského 1/2 maratonu, kde jsem sice těsně nesplnil cíl pod dvě hodiny, a od 17tého kilometru poprvé prožíval běžeckou krizi, bolest, překonávání sebe sama a následně nepopsatelnou radost a euforii v cíli. Závod to byl skvělý, a také zlomový v tom, že jsem hned v cíli věděl, že chci běžet maraton celý. V rámci přípravy jsem si dal první Terénní 1/2 maraton v Brdech a v květnu 2014 jsem tak za tónů Vltavy vybíhal na trať maratonu nevěda, co mě čeká. Trénoval jsem docela poctivě, trochu mě brzdilo lehké zranění, i tak jsem 4x zdolal v tréninku 30 a více kilometrů, ale maraton je maraton a 42km je prostě daleko. Prošel jsem si na trati vším co tam má být : startovní nadšení z atmosféry, euforie na 15km jak to krásně jde, nevídané bolesti na 28km v kyčli, které jsem prostě přeběhal, strašlivá krize kolem 33km při směru zpět do Holešovic, neustálé počítání v hlavě jaké je tempo a kolik bude výsledný čas, slézající nehet na 40km, finiš Pařížskou a cílová euforie. Kdo nezažil, nepochopí. Za zmínku stojí i fakt, že jsem byl asi jediný účastník který doběhl do cíle přejedený. Strach z hlaďáku a vytuhnutí byl velký, tak jsem se celý závod poctivě cpal :-) Díky maratonu jsem získal pověst běžce a tak i pozvání na skvělou akci a to charitativní Výběh na Sněžku. 26km s převýšením 1500metrů. Chytře jsem se připravil 2 dny před závodem 8mi pivními speciály na pivním festivalu, večer před závodem pak 4mi dalšími kousky. Na Sněžku už bohužel nevybíhají žádní zoufalci, tak jsem byl od prvních metrů na chvostu a byl smířen s posledním místem. Na 12km jsem před sebou zahlédl člověka podobného tempa jako jsem držel já a trvalo mi neskutečných 9km, než jsem ho seběhnul / došel. Chvíli jsme běželi spolu, povídali, až pod Sněžkou začal závodit a myslel že mi uteče. U polské boudy jsem mu nastoupil a neuvěřitelně bojovným a odhodlaným výkonem jsem ho na 2km a 200 výškových metrech trhnul o 3 minuty. Dokončil jsem předposlední! :-)

To byl zatím poslední velký závod. A další cíle??Letos bych rád běžel 1/2 maraton, maraton a zase Sněžku. Chtěl bych taky zkusit první kratší triatlon abych se zase o trochu přiblížil zatím vzdálenému cíli - 226km Ironmanovi.