Předně bych se měl stydět za neaktivitu na blogu. Kombinace práce, rodiny a občasného pobíhání jaksi potřebu psát upozadila. To si ale nestěžuju. Vše výše zmíněné mě baví. Dále bych se měl aspoň trochu stydět za svůj sobotní výkon na půlce. Čas 2:09 je to nejhorší, co jsem kdy na 21km trati předvedl. Dosud nehorší čas jsem měl 2:05 v rámci terénního půlmaratonu. Osobním maximem stále zůstává 1:59, čas dosažený v rámci maratonu celého. Okolí mě sice uklidňuje, že to taková hrůza není a navíc, že na výsledném čase pramálo záleží. Asi ano. Ale přesto si tu udělám takovou malou analýzu toho, co se v přípravě a závodě nepovedlo, proč to tak dopadlo a co dělat aby to příště nedopadlo takhle, ale dopadlo to třeba lépe.
Na závod jsem měl letos naběháno +/- 200km. To je zatraceně málo. Nebyl moc čas (ano, výmluva) a tak můj tréninkový plán vykrystalizoval do schématu : úterý ráno běh ve skupině + neděle dopo běh osamocen. Čím menší objem jsem letos stihl, tím větší intenzitu většina běhů měla. Tento přístup je prosím úplně na hovno. Vím to, přesto jsem to zkusil. Úterní běhy s parťáky na B7 ve vysokých tepech mě sice připravily, jen přesně ještě nevím na co :-) Nedělní výklusy už sice byly klidnější, ale zase jich bylo tuze málo na nabrání základní vytrvalosti. 25km na kole a jedno vyjetí kopce na Točnou situaci nezachránilo. Běh delší než 15km byl jen jeden a to krásný trail přes lesy a kopce, 25km z Onoho Světa do Milevska. To byl moc hezký den, zakončený v putyce U Brouka. Pak ještě jednou 14km v tempu a jeden intervalový trénink. A py\xvak se stalo, že jsem na půlce v sobotu shořel jak papír.
Na startu pln optimismu a sebevědomí, cíl pod 1.55 se zdá být formalitou. V koridoru předcházím skupinu kolem vodičů na dvě hodiny, přece nepoběžím se šneky. Vltava a už to běží. Tempo 5:30, podle plánu, vydržím to 10km a pak zrychlím. První část plánu bez problému. Na 10km jsem kolem 56min, občerstvení mě trochu zdrželo, ale to doženu. Někde vzadu v hlavě začíná hlodat červík, že jsem unavenější než by se v tomto tempu slušelo. Utápím červa v iontovém nápoji a běžím dál. Druhá část už podle plánu nejde ani trochu. 12km a pích. V pravé kyčli to nějak bolí. Ale co, takových bolístek už jsem přeběhal a v kategorii 35+ to už bez bolesti nejde. 13km a přidává se pravé koleno. Asi jak podvědomě šetřím nohu a nějak divně došlapuju. Musím na chvíli jít. Střídavě se rozbíhám a chodím. Bolest mizí. Na 14km mě dobíhá skupinka na 2 hodiny. Můžu běžet s nima. No jo, ale já jim nestačím. Ani trochu. Na občerstvení mi utíkají a pomalu mizí v dáli. To co se mi v tento moment začíná odehrávat v hlavě je vostudný. Hledání výmluv proč už neběžet, chvilinku přemýšlím (poprvé v životě), že bych vzdal. To naštěstí rychle zavrhuju. Vůbec ale nemám vůli se rvát. Od 15 do 19km prokládám běh chůzí a sunu se k cíli. Hlava zapíná až na poslední km, který zvládám rychleji jsa motivován časem pod 2:10. V cíli velká úleva že už nikam běžet nemusím. Taková ta správná euforie ale není :( velké zklamání, že jsem to neurval víc hlavou. Jsem aspoň rád že jsem nevzdal a dobojoval to.
Se spoluběžníky máme sraz u sochy za Rudolfinem. Tento nápad mělo jen dalších 2000 lidí, ale nakonec se v davu scházíme. Všichni hlásí časy 1:45 a podobně. To mi hodně pomáhá. Musím spěchat domů za rodinou, tak se loučím, balím si svých 129minut do Runczech průhledného baťohu a pádím domů. Příště to určitě bude lepší.
Po konzultaci se svým osobním trenérem v reakci na můj výkon a bolest nohy měsím tréninkový plán. Takže návrat k běhům s nízkou TF a skorodenně nějaká kompenzační a protahovací cvičení. Musím oprášit TRX a jogínskou podložku.
Tak ať nám to všem běhá a dělá nám to radost :-)
