2 October 2020

Czechman 2020

 

Letošní září bylo krásné. Téměř každý den slunečno, letní dny jako malované. To ovšem neplatilo o sobotě 26.9.2020. Ta byla zatím nejhorším dnem roku, a to počítám i leden a únor. Zpětně to v oficiálním popisu závodu bylo uvedeno nějak takhle – 8 stupňů, pocitová nula, trvalý déšť a vichřice…

Czechman se původně měl konat 6.6., díky C19 se přesunul na konec září a stal se z něj arktický Iceman.

„To počasí se mi vůbec nelíbí, to je na chřipku“

„Nastydneš a budeš muset na testy na COVID“

Takové a podobné, dobře míněné rady jsme s parťákem J. slýchali doma před odjezdem na letošního Czechmana od našich drahých poloviček. Holky měly pravdu a myslí to dobře, ale bohužel je to tak, že chlapi kolem čtyřicítky si občas potřebují něco dokázat :-) A tak jsme se nenechali odradit ani okolím ani ledovou předpovědí a vyrazili s J. závodit na epický ročník středního triatlonu.

Oba už jsme zkušení triatleti, loni jsme úspěšně dokončili půlku a k tomu máme pár startů ve sprint verzích. I tak byla letošní logistika jiná, težší než obvykle. V pátek tak nejen dofukuju a ladím kolo a trávím hodinu balením X vrstev oblečení ale ještě na poslední chvíli kupuju v Decathlonu větruodolnou cyklobundu. Jsem sbalený jak na týdenní výlet. K tomu nějaké jídlo, letos žádné gely, jen Flapjacky, Raw energy a záložní Magneslife, kdyby bylo nejhůř.

Předpověď počasí už sleduju jen letmo. Je jasné, že to bude drsné. V noci skoro nespím, před očima obrazy cyklistů z Tour de France, jak na mokru padají jak hrušky. V 5:15 už mě nebaví se převalovat, vzdávám celonoční snahu o spánek a vstávám. Pohled z okna je tristní. Provazy vody padají k zemi, do toho vítr který cloumá tújema na zahradě. To bude den.

První disciplína je montáž držáku na kola na auto. Mám nepromokavou bundu, ale stejně mám pocit že voda je všude, prší zřejmě i zezdola. Naloženo, vyrážím pro spolubojovníka. Cesta jde hladce, před půl devátou parkujeme v dlouhé koloně vozidel u písníku Hrádek u Dolan. J. opět připravil kalorickou šmakuládu (Mana, vločky, banány) a tak do sebe ve třech hrnkách dostávám energetický ekvivalent 6 kuřat. Na kolo si po poradě míchám 4 gely do 700ml vody – s tím bych měl 90km vydržet. Počasí se nikterak nelepší. Cesta na registraci trvá deset minut, všude voda a bahno. Žádnou velkou časovou rezervu nemáme a tak pytlíkování věcí na běh a na kolo ve stísněných prostorách auta je poměrně hektické. Nakonec to nějak proběhne, asi něco nemám, ale co už. Zase cesta 10 minut, tentokrát do depa, s plnou polní. Při odevzdávání věcí do depa se mi oba pytle s věcma roztrhnou, takže je jasný, že tam nachčije, super. J. tu má kolegu z práce, ještě kontroluje radar a vypadá to že by po plavču mohlo přestat pršet, to by bylo fajné.

Oblékáme gumové krunýře, pod pivními stany, ale prší í tam. Je zima jako hovado.  Drkotám zubama a očumuju nějakou mladou triatletku. Hezká :-) (až zpětně zjišťuji že je to nastupujícíhvězda triatlonu, která si dává Ironmana k snídani). Ještě fronta na úschovnu věcí a už je 11, první vlna jde na to. Rychle rozplavat, já hlavně testuju vodotěsnost brýlí. Startuje se ve vlnách po 50, po dvou minutách. Jde to rychle, J. ve vlně 8 už jde do koridoru, moje desítka má ještě 4 minuty. Odteď už jsem v tom jen sám. Je mi ukrutná kosa, na boso poskakuju v mokré trávě a snažím se zahřát, k tomu roušku na hubě. Konečně 11.18, zahazuju roušku a pouští nás k vodě. Není nás ani 25, dost lidí zjevně ani nenastoupilo.

Start! Rozvážně si hledám místo na chvostu skupiny, formu Phelpse nečekám, neplaval jsem od 6.6.2019. Ano, od posledního Czechmana. Jak je nás málo tak se ani nekoná tradiční sado maso, nikdo na mě nešahá. Plavu si v klídku a kroutím hlavou nad tím, jak je ta první bójka daleko. Lidi kolem mizí, musím si navigovat sám. To mě stojí trochu víc sil. Nový neopren DHB mě nese spolehlivě, ale po 100m mě začínají bolet ramena, nějak mě to stahuje. Pod vodou tak chvíli splývám a vytahuju si rukávy co nejvíc nahoru. Pomůže to. Plavecký styl žalostný. Kraulem to celé nedám a tak když je potřeba, přecházím na prsa a sunu se vlnitou hladinou jako mořský had k první bójce (800m). Občas mě doplavou rychlíci z vln za mnou, ale kontakt s nimi nedržím ani dvě tempa. Po otočce vyhlížím druhou velkou bójku (1600m). Není vidět. Z vody jde pára a neustále jí čeří kapky deště. Nemám ze svého plaveckého představení dobrý pocit, loni mi to šlo líp. Přesto pořád na dohled pomalejším lidem z mojí vlny. Aspoň teda myslím, v gumákách jsou všichni stejní. Trvá to trvá, ale nakonec se v dáli objevuje druhá bóje a za chvíli jsem u ní. Stále střídám plavecké styly, snažím se nekopat moc divoce, nohy budu ještě dnes trochu potřebovat. Cílová rovinka 300m už je radost. Začíná ale brutálně pršet. Radar se asi spletl. Snažím se každopádně moc nekličkovat, jedu k cíli a za chvíli už mám pod nohama pevnou zem. Vylézám z vody, za hustého deště a volným krokem mířím do depa.

Plavání za 47minut. Úplně stejně jako loni. Docela dobrý na to že vodu znám jen z vany.

V depu je docela dost lidí, dokonce ještě i J. Zabírám místo ve stanu, stahuju neopren a začínám nelehký proces odívání. Moira, cyklodres, bunda, kompresky (jen ty trvají asi 3 minuty), tricyklogatě, rukavice, druhé kavice do kapsy na záda, nákrčník, čepice, helma, boty. Pro kolo a na trať. Depo za 12minut :-)

Na kole to letos bude veselé. Silnice jsou úplně mokré, všude potoky vody a louže. K tomu nepříjemný nárazový vítr a teplota mrazivá. Na prvním 8km okruhu to jde dobře, jedu volně a rychlost 32kmh je slibná. Sledování Tour de France ze mě asi udělalo cyklistu. Na otočce o 180 po 4km pochopím o čem to dnes bude. Silný protivítr mi umožňuje jízdu max 20kmh při maximálním úsilí. Myslím že nemůže být hůř. Ha ha. Po nájezdu do prvního velkého (41km) kola přichází ten pravý požitek. Otevřený úsek, bičovaný lijákem a ledovým větrem. Jedu 14kmh po rovině, víc to nejde.  Poprvé mi v hlavě prolétne myšlenka že to vzdám. Proti mně jezdí houfy cyklistů kteří tuto myšlenku realizují. Já jí rychle zaplaším. Vzdávat nemám v povaze.

Asi na 15km končí pomalá tryzna, cesta se otáčí a najednou je to jiný sport. 35kmh volně, s větrem v zádech to jde samo. Průměr zase leze aspoň přes 25kmh a je to veselejší. Jen ve sjezdech na mokru se bojím a přibržďuju a taky nárazy větru se mnou občas hodí přes půlku silnice, což není nic moc vzhledem k tomu, že trať není 100% uzavřená a občas projede auto. Jízda v hrazdě se pak pro mě rovná extrémnímu riziku pádu a tak jí moc nevyužívám. Šlapu, civím na 25mm hladkou pneumatiku a přemýšlím kdy to asi uklouzne a já půjdu na hubu.

Před koncem prvního kola to není úplně ideální. Opět je to proti větru (18kmh když dřu jako kůň) a k tomu stav promrzlosti roste nad únosnou míru. Podruhé mi v hlavě skočí myšlenka, že to vzdám. Přede mnou jede chlapík, u parkoviště zastavuje, vycvakne tretry a končí. To mě nakopne. Tohle přece není můj styl. Představa rezignace je pryč. Vjíždím teda v tranzu do druhýho kola s odhodláním. To mi komplet odfoukne vítr na tom pekelném úvodním úseku. Zase se hrabu patnáctkou, vichřice, liják, nic nevidím a je mi zima jako prase. Chce se mi čůrat. Teda nejspíš, celá tato oblast je zamrzlá. Potřebuju se napít. Vytahuju láhev ale nemám žádný cit v prstech, láhev mi vyklouzne, chvíli s ní žongluju, držím jí loktem, krkem, pak kolenem a pak padá na zem … mám v ní gelový životabudič, potřebuju jí. Zastavuju a vracím se. Seberu láhev, obouruč, jednou rukou to nejde, nemám cit v prstech. Situace není dobrá. Sundávám úplně prochcané rukavice a koukám na zmrzlé pahýly, které kdysi bývaly prsty na rukou. Jdu na malou. To je taky pěkná epizodka, všichni účastníci tohoto procesu jsou zmrzlí, takže to úplně přesně nemám pod kontrolou, ale nakonec se to povede. Po vykonání potřeby přichází komediální vystoupení s názvem „Jak si nandat cyklo rukavice v deseti minutách“. Zmrzlýma rukama to teda nejde ani za mák. Když mám vyřešené zhruba 2 prsty, předjíždí mě balík několika cyklistů. A za chvíli další. A další. Je to zoufalství. Potřetí dnes přemýšlím o tom, že je konec. Ale zase není. Když už mám rukavice skoro na rukou, projíždí poslední 4 cyklisté a za nimi už je sběrný vůz. Staví u mě, řidič se zajímá o můj stav. Vysvětluju že už jenom oblíknu dva prsty a pokračuju. Usměje se a čeká. Ujistí mě, že jsem opravdu poslední.

Rukavice jsou na rukou! Z kapsy tahám flapjacka a vyrážím na stíhací jízdu! Vlk cítí kořist a vyrazil aby jí uštval. Odpočinek a tyčinka způsobily, že mám najednou dost sil, navíc jsem v úseku po větru, tedy se pohybuji opět normální rychlostí. Do cíle 35km, to ještě někoho dojedu. Celou dobu za mnou slyším sběrnou dodávku, zvlášť v kopci je to úsměvné, jak trápí motor na jedničku. Psychice to každopádně moc nepřidá. Trvá mi asi 15 splašených km, než se přiblížím skupince přede mnou (nedraftují, ale jedou spolu). Těsně pod kopcem v Osicích jsem od nich cca 100m. Bude to dobrý. Leda že by nebylo. Skupina vyletí kopec jak nic, já se trápím, jedu na nejlehčí převod 7kmh a v hlavě to je zase – chci vzdát. Už už zajíždím ke krajnici a těším se do dodávky a pak na suché oblečení. Doteď nevím proč, ale nakonec nezastavuju. Vyjedu nahoru, skupinka nikde. Hlava dostává hrozný rány, jsem poslední, zoufalý, trapný cyklista a budu se tu zřejmě trápit navždy. Takhle se ale myslet nedá. Stavím nový plán. Dojedu do cíle kola, zkusím pár KM běhu a třeba to půjde. Když ne, tak na to seru. S touto vizí se sám pachtím posledních 20km, s bublajícím dieselem sběrné dodávky v zádech. Úseky po větru fajn, proti větru docela utrpení. V hlavě zásadní otázka – dokážu si obout a zavázat běžecké boty? To bude trapas, DNF kvůli tkaničkám …

Posledních 10km je výhradně proti větru, hlavně úsek podél dálnice je extrémně odporný. Závěr je pak za provozu po hlavní silnici, soustředím se ať mě vítr nepošle pod kola aut. Tachometr ukazuje 90,01 a já vím že do cíle je to ještě kurva daleko. Na značce 92,35km konečně depo! Slézám, směju se že jsem to přežil a velmi volným krokem jdu uklidit kolo. Vím jedno. Končím (dnes už po páté).

Kolo nakonec za 3:57h. Tadej Pogačar opravdu nejsem. Když odečtu pauzu na rozmrznutí, podobný výkon jako loni, což vzhledem k podmínkám je de facto zlepšení.

Vykračuju si depem, ulevilo se mi, dyť přece končím. Na lavičce sedí chlapík a souká se do běžeckého. Nechápu, myslel jsem že už jsou všichni pomalu v cíli. Navazuju hovor.

„Když už jsem došel tak daleko, tak to nevzdám“ touto odpovědí mě vrací do hry. Tak jo. Jsem zpátky. Pokud si dokážu zavázat boty, zkusím půlmaraton. Třeba mi to poběží.

V depu trávím 7 minut. Jen sundám bundu a nacpu do kapes nějakou chemii. Zavázal jsem si tkaničky! Vivat! Vybíhám, už jen 21km a mám to za sebou. Motivační chlapík cca minutu přede mnou. Běžecký okruh na Czechmanovi nemám rád. 2x8km + 1x5km, vždy 2 tam a 2 zpátky na dvě strany, k tomu exhibiční průběh prostorem u cíle, který se pro dnešek změnil v bahenní lázeň. Je dobré že přestalo pršet a na běh je v podstatě ideální počasí. První pětka mi uteče krásně, dle GPS stále kolem 6:15 / km. Na limit jsem si dopočítal že mi stačí půlka za 2:30, což by se mohlo povést. Škoda že mi hodiny na hodinkách jdou špatně a v reálu mám zhruba o 5minut méně, to ale v tuhle chvíli nevím. Na 5km  na mě sedne mentální krize, dnes naposledy jsem okamžik od ukončení a DNF. 16km do cíle mi připadá nereálných na to v jakém jsem stavu. Naštěstí se objevuje spasitel v podobě běžce, který se mnou zapředá rozhovor. Běžíme spolu, řešíme vše možné a krásně nám to utíká. Už je teda o kolo přede mnou, ale tempově si vyhovujeme, asi ho i trochu táhnu, jeho návrhy na chůzi vždy zavrhuju :-) Běžíme spolu celých 6km, když trochu zakřečuje a nechává mě mému osudu. Já bojuju dál. Pořád běžím, úsek mezi 13 a 17 je pekelný, na trati už je minimum závodníků, běžím prakticky sám, je těsně před setměním a minutu přede mnou stále utíká motivační chlapík z depa, za mnou dvě holky, netuším kde se tam vzaly, když na kole jsem byl dle všeho poslední. Mám trochu povolenou levou botu, ale nechci zastavovat a zavazovat, aby mě to nerozhodilo parádní tempo 7min / km :-) Cca na 16km zjišťuju na občerstvení časovou situaci s ohledem na limit. Nějaký (ne)milý pán mi sděluje, že to asi nestihnu, že se bude končit a že teda nejspíš nemá cenu běžet ten poslední okruh. To mě teda jako fakt nasral! Jak von může vědět co stihnu a nestihnu? Vymámím z něj Redbulla, kopnu ho do sebe a v extrémně bojovné náladě se vrhám na poslední pětku. Proběhnu kolem depa a v náběhu na poslední 4km potkávám spolubojovníka J. Vyjadřuji své obavy o limit, dostává se mi „uklidnění“ že prý mám 25minut. To je za normálních okolností příjemný výklus, ne tak po 7mi hodinách výkonu v arktických podmínkách. Musím chvíli jít. Nevím proč. Najednou mi vyplo a už to nejde. Během chvíle mi proletí před očima celý den. Teď už to přece neposeru. Dětem doma jsem slíbil medaili. Když jsem se dostal až sem, zkusím to dát. Ne zkusím, MUSÍM! Stanovuji novou, zničující taktiku. Osvědčené patníky z loňska po 50m. Jeden úsek rychle jdu (8:30min/km), druhý sprintuju (pod 5min/km). S překvapením zjišťuju že to v pohodě jde. Tímto stylem se dostávám na otočku (19km), kde poděkuju že tam na mě organizátoři počkali. Poslední 2km! Redbull v kombinaci s endorfiny vyplavenými radostí z toho že už bude konec mi v hlavě míchají silný chemický koktejl. Teď už mě nic nezastaví. Od 20km už běžím imrvére, chodecké vložky vynechávám. Sbíhám do cílovýho prostoru, letím koridorem, kolem houfně chodí lidi už směr domov, docela sympaticky mi fandí.

Na modrém koberci, v cílové rovince. J. s kolegou na mě čekají a křičí že to stihnu. Jsem v cíli! Já to dal! Poloviční arktický Ironman dokončen za 7:29:38,9. Pouhých 21s před limitem. Jsem poslední, čas katastrofa, ale vzhledem k průběhu si i posledního místa poměrně cením. Běh nakonec za 2:25, o 20 minut lepší než chodecký pokus loni.

Je konec. Bylo to epické a těžké, nejtežší co jsem dosud absolvoval, včetně zmoklé B7. Všechno jde, hlavně to nevzdávat.

Ze 700 lidí se na start postavilo asi 450, dokončilo 288, většina vzdala na kole.

Tak zase za rok. Čas přemýšlet o číslech 3,9 – 180 – 42.

 

14 June 2019

Czechman 2019

2 - 200 - 1200. To nejsou parametry nového ultra závodu, ale moje roční tréninkové dávky triatlonových disciplín. Přihlásit se s tímto objemem na závod s parametry 1,9 - 90 - 21 vyžaduje být velmi odvážný, nezdravě sebevědomý, v hlavě mít vzduchoprázdno a mít rád bolest. Zřejmě žádný racionálně smýšlející jedinec by se s tímto objemem nepustil ani do Sprint verze a zkoušet půlku železňáka na základě vlastní zkušenosti nemohu nikomu doporučit.
Jako správný závoďák vím, že vše je třeba předem nacvičit v tréninku a nic se nesmí poprvé zkoušet až v závodě. Moje poprvé v rámci letošního Czechmana : Poprvé poplavu v neoprenu. Poprvé chci uplavat 2km v kuse kraulem. Poprvé ujedu na silničním kole víc než 50km. Poprvé pojedu s aero hrazdou. Poprvé se pokusím sníst víc než jeden energy gel a nepozvracet se. Koho zajímá co přinesla kombinace poctivého tréninku a všech poprvé, nechť čte dál a vše se dozví ...

---- organizační vložka -----
Na Czechmana jsem se dostal úplnou náhodou. K naší běžecké půlmaratonské skupince, která pravidelně ráno křižovala okolí Pankráce, se připojil nový kolega. Vypadlo z něj, že je triatlet a náhodou i jeden ze dvou hlavních organizátorů slavného triatlonu. Slovo dalo slovo, a během týdne jsem byl na VIP startovní listině. A ještě mi půjčil neopren. Tímto ještě jednou moc děkuji!
---------------------------------

Sobota 1.6.2019. Doma řádí rýmička, jediný zdravý člen domácnosti jsem já. Můžu vyrazit. Nejvíc se těším na plavání, dril s vodním pólistou mi dodal sebevědomí Michaela Phelpse. Nejvíc se děsím kola, nová silnička sice uhání sama, ale naježděno nemám a tuším že to bude trápení. Od běhu nečekám nic, maraton potvrdil že běhat neumím. Cestou směr Staré Ždanice vyzvednu triatleta J. a společně ve výborné náladě míříme východním směrem. Za hodinku parkujeme a jdeme se registrovat. Všechno šlape jak hodinky, za zmínku stojí úsměvná situace u registrace, která probíhá na základě startovních čísel. My ale žádné číslo neznáme a nemáme a tak už nyní budíme pozornost, když J. prohlásí "Dobrý den, my jsme VIP" :) Milá slečna nás s úsměvem vrací do reality a posílá nás k tabuli u vstupu, kde jsou čísla podle jmen ... 603 a 606, skutečně VIP :)
Zpět u auta ládujeme pytle na kolo a na běh, hlavně nic nezapomenout. Pak rychlý oběd, koktejl Mana + banán + vločky, během 5ti minut do sebe dostávám cca 2000 kalorií. Pro mě je to poslední normální jídlo na 8 hodin, žaludek dnes ještě bude hrát v této komedii svou roli ...
Ověšení jak vánoční stromečky jdeme do depa, ukládáme kolo a pytle s věcma. Pak už rozprava a v 11.30 se soukám do gumového oblečku. Před rozplaváním ještě šup zbytek věcí do šatny, čekání ve frontě v černém neoprenu na poledním slunci je intenzivní zážitek. U rozplavání srandičky, levitujeme v neoprenech v tureckém sedu na hladině. Pak představovačka hlavních favoritů, na VIP asi zapomněli. Blíží se poledne. S J. si plácneme na úspěch. Odteď se 6 hodin neuvidíme ...
A najednou je to tu. START. Jak tohle dopadne ...

SWIM
Lezu do vody mezi posledními, tradiční okopávanou si letos chci ušetřit. Plavu na pohodu kraulem, občas když se to kolem moc zahustí tak hodím pár prsou a hledám si vhodné místo. První bójka je 750m daleko, na otevřené vodě to vypadá ukrutně daleko. Když se pole víc roztrhá, nacházím svůj rytmus a jedu vpřed jak Titanic, neopren krásně pomáhá a brýle se mi nemlží, takže i vidím co se děje kolem. Nejtežší je navigace, občas trochu zakličkuju. Vedle mě plave chlapík v oranžovém neoprenu, tak se držím jeho nohy (obrazně). Plave rovně a tak se můžu soustředit jen na styl. U bójky otočka, k další je to 850m. Děsně mě to baví, dokonce i sem tam předplavávám. Celé to jedu kraulem, nechápu to ale jde to pohodově, dýchám každou pravou a cítím se skvěle, pocitově s minimálním úsilím. Za druhou bojkou už je jen 300m do cíle, je mi líto že už to bude končit. Přidávám, nechávám za sebou oranžáka i spoustu dalších. Z vody lezu příjemně rozhýbán, čas kolem 47 minut, za mnou skoro 100 lidí, vzhledem k tréninku naprostá spokojenost. Dnes naposled ...

DEPO 1
Po výlezu z vody mě čeká další disciplína, vyprostit se z gumového krunýře. Běžím z vody, rozepínám zips na zádech a do půl těla klušu na své místo v depu. Sedám a stahuju neopren, natahuju levou nohu a ÁÁÁÁ křeč do levého lýtka je tu. Bolí to jak sviňa. Docela rychle to povolí, chodit můžu, bolest zůstává. Super, to před 90km na kole chceš. Házím na sebe cyklo věci a trhaným pohybem se přesunuju pro kolo. 6 minut mrcasení v depu není málo.

BIKE
Jede se jeden zahřívací okruh 8km a pak 2x41km. Drtím střídavě v hrazdě a standardním držení a pozoruju cvrkot kolem. Davy cyklistů kolem postupně mizí (rozuměj všichni mi ujeli) a když vjíždím na první delší kolo, celkem se to trhá a chvilkama jsem i sám. Prvních 10km velkého okruhu je mírně nahoru a lehce proti větru, nijak extra mi to nejede, trápím se trápím a předjíždí mě všichni kterým sem uplaval. Pak se to zase obrátí a jedeme z kopce po větru, v hrazdě 37kmh bez šlapání. Na 30km je docela kopeček, ale vydrtím to ze sedla na velký tác. Zbytek okruhu pohoda, mírně dolů. Mám plán jíst cca každých 20-30 minut. První gel je OK, pak tyčinka z DMka. Pak ovocná kapsička Kubík. Hřebíček do rakve je další gel. Dělá se mi z něj pomalu a plíživě blbě a to poměrně dost. Od této chvíle nemůžu nic sladkého ani vidět, piju jen vodu a snažím se nemyslet na jídlo. Těsně před koncem prvním kola mě předjíždí čelo závodu, poznávám Vabrouška a jsem rád, že jsem se s touto tri legendou mohl potkat na trati. Oni už jdou na běh, já už zcela sám vjíždím do druhého cyklo kola. První desítka okruhu je opět útrpná. Jsem sám, všichni už mě předjeli, nejede mi to, mám hlad a je mi blbě z gelů. K tomu mi lehce cvrnkají křeče v levém stehnu. 40km jen na vodu bude bolavých.
Kopec na 70km jedu na 1-2, jakákoliv snaha o větší záběr je odměněna náznakem křeče. V kopci mrknu na tachometr kde na mě svítí číslovka 8km/h. Vostudaaaaaa. Když se to zase rozjede, děkuju si za zakoupení hrazdy na poslední chvíli,  jede se v ní pohodlně a chytají mě v ní míň křeče do stehen, na druhou stranu po 80km už mě celkem výživně bolí za krkem. Na poslední desítce předjíždím nějakou zbloudilou členku štafety a ještě někoho víc zoufalého než jsem já, ale možná to ani nebyl závodník ale jen místní výletník. Do cíle kola dorážím s radostným pocitem že už to mám za sebou, ale žaludek na vodě, slaboučkej a bez možnosti jíst a nohy solidně prošitý. Dle očekávání jsem se vytrápil moc, no ujel jsem to a vlastnoručně stavěná silnička odvedla dobrou službu, jen ten jezdec byl bohužel slabý. Na kole mám 4tý nejhorší čas ze všech chlapů a jsem za vokurku. 3:37 mě vrací do boje o poslední místo (jak jinak u mě) a čeká mě boj o stihnutí limitu. 

DEPO 2
V depu je poměrně jednoduché najít své místo, žádné jiné volné už tu není. Klušu pro věci na běh, přezouvám boty, beru oblíbené triko "Lepší mejdan by tu nebyl?", magneslife na křeče, šlehu na závěrečnou krizi a jdu se proběhnout. 5 minut je zase docela dost.

RUN
Z magneslife se překvapivě nepozvracím a z vesela běžím. První km za 6:05 mi dává falešnou naději na dobrý výkon a čas hluboko pod 7. Po prvním km křeče do stehen. Musím jít, nevím jak dlouho ale snad kilometr než to odezní. Na občerstvení zas jen vodu a bez jídla, sladké stále nemůžu. (chuť jíst se mi postupně trochu obnoví  a za celý půlmaraton nakonec zmáknu celý banán a i kelímek koly :-))
Na 3km uvědomění - tohle bude hodně dlouhý a je reálný, že to taky nemusím dokončit vzhledem ke stavu mysli i těla. Je na čase mobilizovat síly a hlavně nakopnout hlavu. 1/2m na lačno jsem v tréninku běžel už mockrát, tak to přece zvládnu i teď! Běží se po silnici kde jsou poměrně pravidelně rozmístěné patníky. Stanovuju naprosto striktní strategii 2 patníky (100m) běh, 1 patník (50m) chůze. Přes to vlak nejede. Víceméně jsem schopen to dodržovat. Kolem sedmého kilometru se dám do řeči s nějakým chlapíkem a vydržíme spolu běžet celý kilák, pro mě úspěch. Pak už mě zas chytá křeč, tak ho nechávám a zase se vracím ke své 2-1 taktice. O běhu už se moc hovořit nedá. Konečně se potkáváme s J. na trati, má 7km náskok, jsem fakt za kreténa. Začíná mě ta moje nevýkonnost trochu štvát. Rozhoduju se to dorvat pod limit i kdybych se měl poblinkat a doplazit to v křečích po 4ech. Sním půlku banánu a trpělivě a bez velkého přemýšlení pokračuju v indiánském běhu. Kilometry naskakují zatraceně pomalu, ale mám to pod kontrolu a na limit rezerva deset minut. Po trati už jezdí auto a ptá se nás zbylých zombie triatletů, jestli už jsme v posledním kole, kdo by nebyl asi ho stáhnou ale neviděl jsem to. 12km, 14, 16 .... závodníci na trati ubývají a už je nás fakt jen několik posledních, za mnou pár chlapů a nějaké holky, jedna mě předbíhá na 18km. Vidím před sebou zavalitějšího chlapa a rozhoduju se že ho dám, už jen jde. Nutím se do běhu a před značkou 19km ho předbíhám, dám si patník běhu navíc, aby neměl tendence se mnou závodit :) Poslední dva kilometry už se nijak nepřepínám, limit vím že stihnu pokud nepřijde kolaps nebo záchvat křečí. Na seběhu do cílové rovinky, která má 500m, mám problém uvěřit, že už fakt bude konec! Lidé kteří se trousí z cílového prostoru se na mě smějí nebo se mi smějí? Těžko říct. Do cíle dorážím běžmo v čase běhu 2:45, reálně jsem asi 8km šel. Celkový čas 7:21. Mám limit, dostávám krásnou medaili a ještě hezčí triko a ve stanu pro závodníky od milé slečny nealko pivoooo! V kombinaci s rizotem naprostý balzám na žaludek, duši i tělo. Potkáváme se s J. (6:25 - luxusní výkon), naházíme do sebe ještě pár set kalorií, uděláme nějaké fotky a vyklízíme pole. Bylo to skvělý. Druhý den značná únava, ale v nohách téměř žádná bolest.
A suma na závěr? Organizačně je Czechman absolutní špička. Nemám co vytknout. Vedle B7 asi nejlepší závodní zážitek co zatím mám, našel jsem ve středním triatlonu vše co jsem hledal. Co mě ale přestává bavit jsou boje o poslední místa, sice je možná vtipné o tom číst, ale příště bych se rád vrátil silnější a připravenější. Takže na příští závod se přihlásím až s pořádnou přípravou. Je tedy pravděpodobné, že toto je poslední příspěvek na blogu :-)

20 May 2019

Volkswagen Maraton Praha - 42,195 km

Absolutní fail. Jiné označení pro mojí performance na PIMu mě nenapadá. Vrchol sezóny, zodpovědně chaotický trénink, 700km v nohách, občas i nějaké intervaly, dlouhé běhy, no prostě všechno co má v maratónské přípravě být. V dubnu jsem se do toho opřel asi až moc a naběhal přes 220km za měsíc, běžně můj kvartální úhrn. Na odpočinek už nebyl čas, přitom v něm jsem v průběhu běžeckého roku nejsilnější, umím odpočívat i měsíce v kuse bez náznaku sportovní aktivity.
A jak se to tedy onu květnovou neděli odehrálo?
Po posledním rozklusu den před startem jsem pln optimismu, na 10x100m úseku mám potíže se brzdit na požadované tempo 5:40min / km. Klidová tepovka na úrovni životního minima, nohy zocelené a žádné bolístky, letos už to pod 4 vyjde. Před startem téměř bez nervů, my co máme natrénováno nemáme důvod k obavám. Počasí víc než chladné, ráno 2 stupně, beru triko s dlouhým a běžeckou bundu. Vedro mi asi fakt nebude. Sice mi ujelo metro ale před startem vše v poklidu, setkání se spoluběžcem J., věci do šaten, pochod na start, stíhám i vystát frontu na malou. V 9.00, ukryti kdesi v hloubi startovního pole, nastupujeme naší maratónskou pouť. Vodiči na 4 daleko před námi, bez šance se k nim přiblížit. 4:15ky těsně za námi, ale ti mě nezajímají, nehodlám se přece plazit.
První desítka je zahřívací, běžíme bok po boku s J. a občas se musíme vzájemně brzdit, tempo občas vyskočí až moc, holt natěšení je velké. Malostranská, Karlův most a první klička v Holešovicích. Metu 10km protneme za 56:30. Předbíhá nás člověk s jednou nohou. 
Druhá desítka je jako dělaná pro zrychlení. Tempo už není tak komfortní, funím a už nemluvíme, na 15km cca za 1:25, hodně na hraně času pod 4h. Od J. se někde tady dozvídám, že už se mu úplně lehce neběží. No, to mě taky ne! Ale nikdo nesliboval, že to bude lehký. Na 17km se ohlédnu a J. tam není. Dál už budu bojovat sám. Až do 20km a času 1:54 plápolá choulostivý plamínek naděje pod 4h. Na nábřeží po výběhu z nuselské smyčky ho sfoukne ledový uragán od Vltavy. Hodinky mi zase přidávají a půlmaratonek mám standardně o 500m delší. To není výmluva, jen další faktor který negativně působí na hlavu. Půlka za 2:01, je jasný že druhou za 1:59 nedám ani ve snu. Během 100m vypínám odhodlání, vůli a chuť bojovat a trpět a přecházím do módu "to bude vostuda". Na otočce v Podolí, kolem 22km, mám support na trati, je to má drahá mamka, máváme si a stíhám jí říct jak moc hezky se mi běží.
Návrat zpět do centra (úsek 22 - 25km) je z kategorie zlých snů. Všechny plány v kelu, nohy dřevění, v hlavě černé myšlenky. Mávám si s J. který se teprv blíží k otočce, je za mnou pár minut, ale nijak mi to nepomáhá k rychlejšímu pohybu.
Na druhé straně řeky, pasáž Smíchov 27 - 29km, bojuju s obrovskou touhou se na to vykašlat. Snažím se myslet na něco pozitivního, ale nic mě nenapadá, připadám si jak po útoku mozkomora. Na 30km jsou dva pozitivní momenty. Jsem tam těsně pod 3h, což snad značí že nejsem úplný zoufalec a nemusel by to bejt takovej propadák. Taky další support na trati, manželka od J., úsměv a pár vlídných slov vždy potěší.
Horší je že gel připravený na tuto vzdálenost do sebe nejsem schopen dostat, jen při představě té chuti a konzistence se mi otáčí žaludek dokolečka dokola. Jedu teda na banánech. Odteď už procházím všechny občerstvení a také jakýkoliv náznak kopce je pro mě signálem přejít do chůze.
Poběží se znova do Holešovic. Na to je potřeba se nějak mentálně připravit. Mě výrazně pomáhá rychlost jakou mě na 32km předfrčeli vodiči na 4:15. Držím se jich. Přesně 8 metrů. S praporkem 4:15 mizí v dáli i naděje na osobák a nějaký společensky akceptovatelný výsledek. Není mi dobře. Psychicky jsem na úrovni zraněného lumíka.
Na 35km, po více než 3 a půl hodinách snažení, už je mi tak nějak všechno jedno. Nohy akcepotvaly fakt, že je dnes hodlám podrobit destruktivní zátěži a hlava se přepnula do módu "nějak se dostanu do cíle a půjdu na pivo". V krátkém sledu dvě podpory u trati, nejdřív kamarád a potom dvě kolegyně z práce, děkuji za pozitivní vlny.
V kapse šmátrám po Turbo effectu, což je takový kardio stimulátor od nutrendu. Po vypití se mi výrazně lepší nálada a myslím že snad i trochu zrychluju. Odteď už je to do cíle vyloženě příjemný výlet. V hlavě no stress s cílovým časem, bez tohoto balvanu se běží lehce. 39, 40, 41km ... zatáčím do Pařížské a v příjemné euforii se proženu cílem. Proti předchozím maratonům nejsem úplně zdevastovaný, vlastně je mi docela fajn. To se potvrdí v pondělí ráno, kdy mě ani nebolí nohy. Až mám trochu černé svědomí, že jsem přece jen mohl bojovat trochu víc. 
Cílový čas 4:26, kategorie rychlých chodců. Letos mě předběhl Freddie Mercury, liliput a člověk bez nohy. Těsně jsem zdolal obřího tučňáka a japonce v obleku s notebookem. I přes časové zklamání to byl celkově parádní zážitek.
 A ted už musím končit. Za dva týdny mě čeká Czechman a já pořád neumím plavat a na kole mám letos ujeto jen o málo víc než mě čeká v závodě. Dnes je na řadě zkouška neoprenu, nerad bych zjistil až tam že z něj neumím vylézt a jet v něm na kole 90km a běžet půlku si rád odpustím. Zítra delší kolo, pak plavání bazén, pak open water, zase kolo, možná ještě jeden delší běh a hurá na Vabrouška.... a když to celé přežiju, za rok se na pražský maraton vrátím a roztrhám 4 hodinovou hranici na kusy!





17 April 2019

Sportisimo Prague 1/2 maraton

Blog je polomrtvý, ale já na své poměry až nezvykle aktivní. Dokonce by se dalo říct, že i trochu trénuju. Hlavní běžecký cíl sezóny přijde až 5.5.2019, ale proč si nesnížit sebevědomí už o měsíc dříve? Startovné platí zaměstnavatel, takže neběžet by znamenalo okrádat rodinu. Proto byla sobota 6.4.2019 po delší době zase závodní den.
Jak už jsem předeslal, k tréninku jsem přistoupil zodpovědně a na půlku šel s náběhem kolem 500km za 3 měsíce. V hlavě pár čísel - nerealistické 1:50, optimum 1:55, pesimistické cokoliv pod dvě.
Už na startu se mi vůbec nedařilo. Byl jsem moc oblečenej, všude milion lidí, jen cesta k šatně a zpět mi sebrala většinu časové rezervy. Ale co, obětuju abecedu a rozklusání (nakonec jako vždy). 8 minut před startem se mi chtělo čůrat, ale už jaksi nebylo reálné stihnout vystát frontu na toi-toi. Ale nějak to dopadne, hurá mezi dav lidí tlačících se ke startu. Jen co jsem se uvolnil ze zajetí poblíž železné bariéry a proklouznul do běžeckého koridoru, začala hrát Vltava a zřejmě se tedy vepředu pohnuly ledy. Po 7mi minutách jsem na startu i já. Nasazuju 5:30 dle plánu, v tomhle tempu bych měl být v cíli prakticky neunaven a bez propoceného trika. Plánovaný oční kontakt s vodičem na 1:50 se nekoná, toho jsem nezahlédnul ani jednou. Vodiče na 2h vidím ještě z fronty u toitoiky, pak na dlouhých rovinkách, odhadem vyrazili tak 3 min přede mnou. Doběhnout je znamená předbíhat cca 2500 lidí. Není to moc praktické a někde to ani nejde. Nemyslím ale že by to na cílový čas mělo nějak zásadní vliv. Na 7km jsem konečně u skupinky dvouhodinářů a nemilosrdně, tempem o 3 vteřiny na km rychlejším, je nechávám za sebou. Prvních 10km je pohodinda, nezdržuju se ani jídlem ani pitím, nakonec jsem na sprinterské trati. První náznak nechuti dál běžet přichází s 15tým kilometrem, ale těším se na gel co si nesu v kapse a jsem zvědav, jestli se z něj pobliju nebo ne, nemám ho podle zásad maratonce vyzkoušen. V cíli mi to vychází na 1:54 a s tím jsem spokojen. Teď slupnu ten gel, napiju se a pořádně to rozbalím. Leda hovno! Gel sice v klídku udržím, ale to je poslední úspěch závodu. Nohy mi tuhnou a od 18km je to tradiční utrpení, žádná velká krize, ale kdybych si mohl vybrat, už bych nikam dál běžet nemusel. Nakonec to zmáknu na metu půlmaratonu za plánovaných 1:55, to je parádní, škoda že do cíle stále zbývá 500m, buď jsem kličkoval nebo mi Polárky proměřují. V cíli teda nakonec 1:57:28. Radost z osobáčku mi kazí jediná otázka - uběhnu to za měsíc ještě jednou ve stejném tempu? Odpověď ze 6.4. - ani omylem. Dnes, 17.4. - možná. Realita 5.5. - uvidíme. V dubnu odběhám poprvé v životě více než 200km, třeba to pomůže.
V průběhu května tedy očekávejte další zápisek plný bolesti :) a v červnu přijde velké finále závodní sezóny. Poloviční ironman. Čas naučit se plavat ....

25 July 2018

H Triatlon Horní Počernice

Po dlouhé době resuscituju blog, měním název a rovnou přidávám zápisky z dalšího závodu. Tentokrát jsem si střihnul trochu delší triatlon, dle propozic 750m - 40km - 8km, ideální prodloužení již vyzkoušené a zvládnuté Sprint varianty. Trénink jsem v roce 2018 pojal velmi zlehka, řečí čísel asi takto : plavání 0km (2 roky jsem neplaval), kolo 30km (sotva jsem si stačil otlačit zadek výjezdy na dětské hřiště), běh 350km (každoroční slabota). Závodů jsem absolvoval celkem jeden a to pražskou relativní desítku, kam jsem si přinesl docela formu a zaběhl si osobák 56:30 včetně konzumace 4 piv, za mě povedená desítka. S těmito objemy se přihlásit na triatlon této délky není ten nejlepší nápad ale nedostatek tréninku kompenzuji vírou ve vlastní schopnosti a jak víme - je to v hlavě a tělo se podvolí. Navíc motto závodu "tělo je třeba překvapit" se mi moc líbilo a tak jsem neváhal, bez větších obav uhradil startovné a v neděli 23.7. stojím u stánku s registrací na H triatlon. Nejsem v tom sám, využil jsem slabší chvilky kolegy J. z našeho klubu Nezlomných běžců , který se nechal ukecat a také se zapsal na delší variantu SPORT.
Už na startu z nás musí jít strach. Majitelů horských a trekových kol je tu pomálu. Oproti minule už jsme ale oba sundali nosiče a držák dětské sedačky. Začínáme to holt brát vážně. Oděv máme ale profi - tri kombinéza High performance z Lidlu nás řadí mezi černé koně závodu (je černá).
Organizace závodu je dobrá a na vše je dost času, v klidu si dávám věci do depa, připravuju hromádky na kolo a na běh a pak pomalu na start. Je docela vedro, ale slunce se zatím schovává za mraky, kéž by to vydrželo. Rychle do sebe narvat dost vody a energy tyčinku, poslechnout si opět výborného Standu Bartůška a už se bude startovat. My "SPORT"ovci máme modré čepičky na plavání, dodává mi to sebevědomí a opovržlivě sleduji lidi v bílých, které čeká jen poloviční porce kilometrů. Slaboši :-) Řadím se na stranu plaveckého pole, jako vždy na chvost. Zatím marně vyhlížím někoho, koho bych dnes mohl porazit. Všichni jsou vyšvihaní a osvalení a tak zatahuju břicho, aby nebylo poznat, že si občas dám pívo. V hlavě si rovnám plán (20min + 1h30min + 55min = 2:45 v cíli) A start!
Plavou se dva okruhy v rybníku, k jedné bojce, k druhé, s výlezem z vody. Nořím se do příjemně studené vody, nasazuju kraul a pádluju k první bóji. Dostal jsem teoretické rady od jednoho závodního plavce, ale nedaří se mi je moc aplikovat, jedu svůj osvědčený styl plácej rukama a posunuj se vpřed. Aspoň umím plavat rovně a nešněruju. Jinak tradiční ošahávačka ve vodě, bohužel povětšinou všude kolem chlapi. U první bóje docela masakr. Asi po 150m už kraul nemůžu a tak měním na rovnážná prsa a v poklidu doplavávám první kolo. Na výlezu z vody kontroluju situaci, J. už dost přede mnou, za mnou tak 15 lidí. Druhé kolo opět klidná koupačka, před koncem mě doplavává nejrychlejší ze SPRINT varianty, nechápu tempo, jede jak parník. Plavání mě baví a po 20ti minutách vylézám na břeh a klušu pro kolo. První depo je slabé, dle čipu za 2:17. Na vině jsou blbý ponožky. I tak stále pod 3h s prstem v nose. Čas na projížďku!
Jedou se 4 kola, na triatlon vcelku kopcovitý profil a hlavně nepříjemný vítr. Hned po startu kopec, jedu pomalu a hledám oběť kterou udraftuju. Za chvíli mě předjíždí Michaela (měla dres se jménem) na silničce. Nestydím se, chytám se jejího zadního kola a už se vezu. Na rovinkách a z kopce musím trochu brzdit, ve výjezdech mi ujiždí ale hned jak se silnice narovná si to v klidu sjedu. Vítr rozděluje celou trať na dvě odlišné disciplíny - z kopce a po větru (45kmh bez šlapání) a do kopce proti větru (17kmh a extrémní úsilí). Mám málo vody (750ml) a tvořím si hydratační plán, piju každých 5km, voda ale ubývá rychle. J. potkávám v protisměru a ukrutně to drtí, v prvním kole má náskok 5 minut, v druhém už 9! Po 20km se moje vodička odpojuje, jela pouze kratší trať. Začíná ta těžší část, už není s kým jet a  hlavně pasáže proti větru se mění v peklíčko, rychlost v kopci klesá k 10kmh. Kolo mě trestá za nečinnost, nemám naježděno a je to fest znát. Nejede to. V posledním kole už má J. náskok víc než 10min, to už nedoběhnu i kdybych letěl. Monitoruju si lidi za mnou, jsou tam už jen 4 chlapy a jedna holčina. Takže zase boj o poslední místo :) Do depa sjíždím po 1h39min, výrazně nad plán, kopce a vítr mě srazily. Nohy mám pěkně prošitý. V depu se necrcám, rychle se přezouvám a za 1min vyrážím na běžeckou část. V běhu bude jistě silný. Běží se 4 okruhy lesem po 2km. Realita bude tedy trochu jiná, ale to zatím nevím a vybíhám ...
No, vybíhám .... hned po startu je kopec, tak jdu. Nahoře se nějak donutím k běhu a těším se na občerstvení po prvním kole, jsem suchej jak cesta a zobnul bych nějaký banán. Trochu mě bere křeč do svalu nad kolenem, ale běžet se s tím dá, celý zbytek běhu pak jsem v napětí jestli se křeč dostaví v plné síle nebo ne. Okruh je celý v lese, vesměs rovinka nebo malé kopečky, závěrečný seběh je let střemhlav. Konečně konec prvního kola, piju jak dán, jím a jdu.  Je mi trochu divné, že mám na hodinkách skoro 1,9km, a to se mi GPS chytla po několika minutách. To přece nemůže bejt 2km okruh! Další tři kola mi trochu splývají, časově podle kopíráku za 20min jedno, během kterých střídavě zažívám: zoufalství ze zjištění, že to je výrazně delší než 8km; odhodlání to dorvat za každou cenu; zmar v kopcích; euforie v seběhu; přemlouvání že ještě můžu; výmluvy že už nemůžu. A nakonec dochází i na ten boj o poslední místo. Na kole za mnou byli 4 chlapi - jeden mě předběhl už v první kole. Ostatní držím až do posledního kola za sebou. Když mě pak dobíhá zelené triko, nemám sílu se ho udržet (to mě zpětně štve nejvíc, že jsem to s ním neurval, byl kousek přede mnou, ale hlava slabá). Pak už se radši neohlížím a sunu se k cíli, běh za 1:19, bylo to ve finále 11km. Finišuju 76 ze 78 v čase 3:22. J. krásně na 60tém místě za 3:03, dal mi 20minut. Moje umístění i čas ostuda, radost mi dělá jen fakt, že mě nebolelo ani pravé koleno ani levé lýtko, moje achilovy paty posledních měsíců.
Pro příště bude fajn o trochu víc potrénovat, nezanedbat vodu/jídlo a zvážit pořízení silničky.
1/2 Ironman už mi bez tréninku plavání a kola asi neprojde.


7 September 2017

Beskydská sedmička 2017

Tento zážitek byl natolik intenzivní, že si blogpost rozhodně zaslouží. Pohodlně se usaďte a slyšte příběh, kterak se pár bláznu rozhodlo přejít napříč Beskydy zasažené hurikánem Harvey.

PŘÍPRAVA
Rok lehkého běhání (celkem asi 1000km), rok otužování (hodilo se velmi), 5 měsícu hathajógy, teoretická příprava v podobě nasávání zkušeností od pravidelných účastníku, 14 dní před závodem zodpovědná životospráva. Den před závodem fyzioterapie a rozmasírování bolavého lýtka (zcela zásadní). Nic víc, nic míň.

VÝBAVA
Toto se velmi povedlo a výrazně ulehčilo postup v závodě. Boty od Inov8 drželi jak přibitý, za celou dobu jsem ani jednou nepodklouzl. Nepromokavá bunda z Decathlonu za 199Kč se ukázala jako klíčový prvek k dokončení a vydržela nápor deště celý závod. Batoh Kalenji taky z Decathlonu (9-14l), k tomu běžecké kraťasy, funkční triko s dlouhým rukávem, čepice a kompresní ponožky. Hole Fizan (dost problémové, furt se povolovaly a věčně mokrejma rukama nešly utáhnout). Dále dvě obyčejné čelovky, náhradní mikina (nevyužitá), 100gr vazelíny (zcela zásadní), náplasti, brufeny ...

PŘED STARTEM
V týdnu těsně před startem mi největší starost dělá počasí. Každá kontrola radaru přináší horší a horší vyhlídky, den před závodem už je pak jasné že dešti se nevyhneme. Paradoxně tak před odjezdem vůbec nemám obavy z trasy, ale primárně se obávám rozmarů počasí. Držím se svého pravidla, že vždycky je to nakonec lepší než to vypadá, ale zpětně můžu říct, že tentokrát to bylo výrazně horší. Noc před závodem tradičně spím úplně na hovno. Usínám v 22.30, budím se ve dvě a už nemůžu zabrat. Ve 4 zas upadám do polospánku, v 6 vstává Veru. V 10 vyhodnocuji že jsem na pokraji sil a snažím se ještě rychle dospat, je z toho půlhodina po které se budím jak zmlácený kladivem. Od této chvíle budu na nohou 41 hodin ... V jednu nabírám týmovou parťačku Jani a vyjíždíme směr Beskydy. Ano, jsme pouze dva - náš tým je oslaben o nemocí skoleného Kubíka. V rádiu hlásí nehodu na D1, tak volíme delší trasu před Hradec. Úsek bez dálnice vůbec neutíká, v každém městě je dopravní zácpa a pomalinku ztrácíme časovou rezervu. Ujíždíme dešti, ale těsně před Frenštátem nás dohání. Někdo nahoře pustil sprchu naplno a chčije tak že se v autě ani neslyšíme. Ještě poslední pocuchání nervů z dopravní uzavírky těsně před Frenem :) a chvíli před šestou parkujeme v nějaké boční ulici kousek od náměstí. Prší. Máme cca 20 minut na převlečení a sbalení věcí. Náš plán mít na všechno klid a čas úplně nevyšel. Házím na sebe věci, mažu vše důležité vazelínou (komplet chodidla, třísla, řiť :)), na rychlo balíme batohy, není čas přemýšlet co si vzít a co není potřeba. Z nebe se valí přívalový déšť a po ulicích tečou potoky. Vyrážíme k registraci. 10 metrů od auta už mám mokro v botech. Hurá. Aspoň si rychle zvykám, toto se dalších 24 hodin nezmění.
Registrace je rychlá a tak můžeme stále v ukrutném lijáku vyrazit na vlak do Třince. Stíháme s rezervou, mohli jsme i trochu dýl balit. Závod ale ukázal že jsme nic důležitého nezapomněli. Ve vlaku chytáme místa k sezení, hned za námi sedí kolega z práce. Cesta do Třince na start trvá dvě hodiny. Hodně lidí ještě pospává, mě se to nedaří a tak čumím kolem, sleduju ostatní závodníky a jejich výbavu, koukám do mapy a občas debatujeme o závodní taktice. Po deváté se vysypeme z vlaku a neprší! Na dlouho dobu naposled. Před nádražím se potkáváme s Luťákem a Zuzkou a tvoříme silnou čtveřici, která spolu vydrží až do konce, i když to v tuto chvíli ještě nikdo neví jistě :)

START, Třinec, 22:30, 330mnm
Od vlaku na náměstí je to kousek. Ještě jdeme do Alberta pro Kofolu a pro Zuzanku kafe divné chuti a barvy :). Alena Zárybnická nám slibuje, že nejhorší počasí už máme za sebou. Připomínají smutnou statistiku, že půlka z nás nedojde do cíle. Hodinka uteče jako nic a  blíží se start. Supr muzika. Co je to za muziku? To je státní hymna ... Potom začíná hrát Pevnost Boyard a je to tady! 3000 párů nohou se dává do pohybu a vyráží vstříc velkému dobrodružství. Pocity mám v tuhle chvíli velmi euforické, spát se mi nechce ani trochu, užívám si nával adrenalinu. Opouštíme náměstí a začínáme cestu na první vrchol ...

VELKÝ JAVOROVÝ, 0:47, 1031mnm
Průchod Frenem je v souvislém balíku lidí. Koketovali jsme s myšlenkou rovinky běžet, ale tady to ani nejde. Tempo je docela svižná chůze. Začíná pršet. I přes to lidé kolem trati postávají a fandí, někteří to pojali jako dobrou příležitost a pijou slivovici se závodníky. Když si žádný nechce dát, pijou sami ... Asi po 4km opouštíme město a noříme se do tmy, zapínám čelovku, nastavuju hůlky do stoupací délky a zakusuju se do první sjezdovky. Tempo je stále velmi svižné ale sil mám dost a nešetřím se. Ani se neunavím a jsme nahoře. Pípneme kontrolu a hurá dolů. Ze sestupu do Řeky (550mnm) si nic nepamatuju. Jen že je to v pohodě, je tma a pořád chčije. Prvních 13km je jak nic.

ROPICE (Sedlo pod Velkým Lipovým), 2:42, 910mnm
Po rychlém občerstvení voda, iont, banány, tatranka opět otáčíme nahoru a stoupáme další sjezdovku směrem na Ropici. Naše Hobby trasa nejde až nahoru a končíme v sedle. Sjezdovka je rozbitá a bahenní a nahoru se vine dlouhý had z čelovek. Jde se maximálně ve dvojstupu a tempo je zoufalé. Vždy udělám tři kroky a pak se zastaví. Koukám pod nohy a tak neustále vrážím do batohu člověka přede mnou. Výstup trvá dlouho a silově je zcela zadarmo, vždycky se v klidu vydýchám než se dav lidí dá znovu do pohybu. I druhý kopec je úplně v klidu. Ze sestupu si opět nic nepamatuju, jen že je tma a pořád chčije. V půl čtvrté ráno dorážíme na větší občerstvení do Morávky (475mnm) na 20km. Doplňuju energii vším co mají, u sloupu na stojáka pak provádíme přemazání chodidel, což je ve slejváku a zimě vysoce nepříjemné, ale musí to být. Cítím se stále zcela svěží a při síle a neustále vtipkuju na téma "zkratkou z Pusteven chodí slaboši". Luťák mě zkušeně radí, ať si s těmito soudy počkám na 60km ...

TRAVNÝ (Traverz), 4:59, 850mnm
I na třetí kopec nemusíme my hobbíci stoupat až na vrchol. Pouze traverzujeme. Ani z této části si moc nepamatuju, stále je tma a překvapivě - prší. Nějak pozvolna vystoupáme 400 výškových a potom začíná sešup do Krásné. V čele naší skupiny jde Luťák a valí nehorázné tempo. Neumím tak rychle jít a tak si každých 20metrů popoběhnu a seběhnu si ztrátu co jsem nabral. Letíme jak o život a předcházíme snad 200 lidí. Rozednívá se. V 6 ráno jsme na občerstvení v Krásné, cca na 33km. Jani řeší problémy s hůlkama, furt se jí jedna povoluje. Hodní lidé na občerstvení problém dočasně řeší. Já dolejvám camelbak iontákem, dávám si pár kousků ovoce a nějaké třetinky tatranek, ale je to málo ... hlad ale necítím a vyrážíme dobýt vrchol nejvyššího kopce na trati - Lysá hora už se na nás těší.

LYSÁ HORA, 8:21, 1324mnm
Už za světla nastupujeme stoupání na Lysou. 8km a 850 výškových nebude zadarmo. Těšil jsem se na brzké ráno v horách, východ slunce a pohodu. Místo toho stále prší, jdeme v takové divné vodní tříšti, voda je všude. Mám rozmočené ruce, mokro v botech, potím se pod nepromokavou bundou. Je mi zima. Čím výš jsme, tím je mi hůř. Rozbíjí se mi hůlka a nejde to opravit, mokrýma rukama nemám šanci ji povolit. Mám teda jednu o 15cm kratší než druhou, aspoň si je pravidelně přehazuju ať se nahoru nevyvalí Quasimodo. Doteď jsem s tempem skupiny neměl problémy, ale tady se ukazuje že jsem nejslabší článek. Parťáci mi lehce cukají a moje dosud perfektně fungující tělo začíná stávkovat. Hlava na to reaguje a začíná vymýšlet důvody, proč nedokončit. Usilovně se snažím zaplašit černé myšlenky, ale vidina 50km do cíle je zničující. Ostatní navíc jdou úplně lehce. Opírám se do 1,5 hůlky, snažím se nemyslet a jít. Nejde to. Nemám žádnou energii, úplně mi došlo. Někde neznámo daleko před vrcholem mi Zuzanka oznamuje že je to velmi zrádnej kopec a že budou ještě nějaký schody či co. Nebýt úplně dehydrovaný, asi se rozbrečím. Stejně by to ale nebylo poznat, voda je všude. Vypínám emoce, vypínám hlavu a v nouzovém offline režimu jdu krok sun krok vstříc smrti. Uklidňuju se, že každý kopec jednou končí a nejsme v Himaláji. V mrákotách zvládnu kamenné kluzké serpentiny a najednou jsme nahoře. Vrcholové foto, já polknu housku, půlku čokolády, banán a dvě tatranky a dobíjím baterky. Všechno je veselejší. Ve stánku s pivem si nedám pivo ale mají kleště! Opravuju hůlku a život má zase smysl. Hurá dolů do Ostravice, ať už jsme aspoň půlce. Bude tam polívka! Sestup z Lysé hory je v klidu. Nabíhá mi cukr, můžu se zase opřít do hůlek a nohy pořád silné. Bude to dobrý. V Ostravici dáváme větší pauzu. Orgové nás nechávají přejít malou pyramidu asi z 20 schodů, ale nenechám se rozhodit. Trénovat schody se mi navíc před cílem ještě bude hodit. Polívka je výborná, k tomu další tradiční sortiment občestvovaček. Přemazáváme chodidla, já pro jistotu i další citlivé části těla :) sleduje mě u toho nějaká závodnice, vypadá to úchylně, ale co už. Vlka nechci. Luťák podstupuje minioperaci, propichuje puchýře, zalepuje, maže. Jani taky ošetřuje paty. Zuzanka myslím potíže nemá, za to se klepe zimou. Po 10ti minutách sezení už se klepeme všichni. Nahazuju další triko, ale zahřát se mi nedaří. Když se snažím napít, poleju se jak se mi klepou ruce. Musím obouruč. Objevuju místnost s nápisem TEPLO. Je tam příjemné vedro. Dopřáváme si ale maximálně pár minut a odcházíme dobýt Smrk. Kopec kde se budou rozdávat karty, kdo ho přeleze, už by měl dokončit. V Ostravici končí hodně moc lidí, i nás lákají do autobusu ale s úsměvěm odmítáme. Hurá na Smrk!

SMRK, 13:23, 1276mnm
Nemůžu si pomoct, Smrk je opravdu ten nejzamrdanější kopec jaký jsme dosud šli. Po cestě nahoru navíc selhává značení a po špatném úhybném manévru se v lese schází skupina asi 20 lidí kteří absolutně netuší kam jít. Pobíháme kolem, každý chce jít jinudy. Situaci zachraňuje nějaký našláplý běžec který nás všechny vrací na správnou trasu. Stoupání na Smrk začíná zpevněnou cestou, ale netrvá to dlouho. Velké finále je korytem potoka, přes obří šutry a kořeny. Dolů se valí voda a teče bahno. Asi nemusím připomínat, že stále prší. Coby nejslabší článek opět ztrácím. Nezastavuju, jdu pořád, ale tempu svých parťáků nestačím. Je to nekonečný. Krok, hůlka, šutr, kořen, bahno. A tak pořád dokola. Po cestě si povídám s nějakou dobrou duší, odhaduje jak daleko ještě na vrchol. Asi by bylo lepší to něvědět. Nemám žádnou krizi, jen je to opravdu náročný na palici. Přátelé na mě čekají někde uprostřed, dali mi tak 2 minuty. Znovu se rozcházíme, pokračují šutry. Kopec má tak trochu dvojitý vrchol, takže první oslava je předčasná. I tenhle prevít ale má svůj konec a v půl druhé odpoledne si šťastni pípáme kontrolu na Smrku. Je tu krásně. Fouká a prší. Vdechnu luxusní Chimpanzee tyčinku. Na sestupu chytáme další dopravní zácpu, had lidí má potíže sejít kolmou bahenní lázeň a jde se pomalinku jeden za druhým. Je ale možný, že to bylo už na cestě z Lysý. Nebo z jinýho kopce. Trochu mi to splývá dohromady. V 15.30 každopádně sestupujeme do Čeladný. 55km za 17 hodin. Na tomto občerstvení nechci udělat chybu jako v Krásné a tak to do sebe sypu. Dvě polévky, dvě tatranky, banány, jablko, tyčinka. Mažeme naposledy nohy, Luťka opět ošetřuje puchýře. Zase je zima jak prase, klepu se jak ratlík. Po cestě na záchod mě vidí pán jak se pajdám a chce mě nahnat do autobusu. Nikdy! Nejsem tu abych se vozil, a o tom že dokončím a dojdu do cíle nepochybuju! Při odchodu nám usměvavá paní sděluje, že na Čertově mlýně už můžeme začít slavit. Chachááá, kdyby věděla jakým peklem si pak projdu! :)

ČERTUV MLÝN 18:57, 1205mnm
Jen co vyjdeme směr Čerták, Jani se opět rozbíjí hůlka. Tak se ještě vrací a hodná obsluha opět provádí nápravu. Cesta nahoru je nekonečná. Jde se pořád lesem, nejdřív docela prudce po žluté, zase začínám malinko ztrácet. Nejdu ale pomalu, ostatní přecházím, jen moji mi utíkají. Ač sem se dole v Čeladné slušně přežral, velmi rychle mi v kopci dochází a začíná zatím asi největší utrpení. Traverzujeme nějaký kopec, podle mého subjektivního odhadu to trvá dva dny. Je to cesta téměř po vrstevnici, úzká, bahnitá, spousta šutrů. Přemýšlím jestli by nebylo lepší zakopnout a spadnout do údolí. Cesta se klikatí a občas své parťáky ani nevidím. Myslím na to, že jsem sem jel s tím že budu nejslabší a že to musím urvat hlavou. Docela to jde. Ukrajuju metr za metrem, ťapu, píchám hůlkama a nenechám se zlomit. Nade mnou se tyčí nějaká vysoká stěna, tajně doufám že to není Čerťák. Není, je to Kněhyně a nejdeme tam, díky bohu! Pokračujeme dál už skoro rovně a blížíme se k vrcholu. Rvu to hlavou. Luťáka musej bolet puchejře, Jani paty a achilovka a Zuzanka je modrá od zimy ale nikdo si na nic nestěžuje a tak jen nahoře nesměle špitám že jsem trochu vyčerpanej ale nedovolím si ani na vteřinu připustit variantu, že jsem úplně v hajzlu. Tady už se nevzdává. V 7 večer jsme nahoře, za chvíli začne druhá noc na trati. V tuto chvíli jdeme přes 20 hodin, vzhůru jsem přes 36 .. Ještě k počasí - i zde prší a fouká, vítr nám žene vodní mlhu do obličeje, abychom si dobytí vrcholu užili naplno. Zahajujeme krátké klesání na Pustevny, po cestě přeběhneme vrchol Tanečnice (1080mnm) ale to je kopeček s kterým se ani nepočítá. Již za tmy, před osmou večerní, dorážíme na Pustevny. Na Pustevnách je mi opravdu zle. Motá se mi hlava a přemyšlím, jestli to není signál se na to vykašlat, protože chvíli mám pocit, že to se mnou sekne. Aspoň bych už nemusel nikam chodit. Trudomyslnost ale mizí když vidím odhodlání ostatních. Nikdo si na nic nestěžuje, a tak nekňourám a mobilizuju síly. Jen potichu hlásím ostatním že musím dál jít pomalu, že mám dost. Nikdo to ani nevnímá, všichni mají svých starostí dost. Je mi trochu blbě ze všech těch sladkých věcí a tak občerstvení v podobě chleba se škvarky, kyselé zelí, polévka a k pití točená kofola působí jako balzám na duši. Naštěstí nikoho ani nenapadne jít delší cestou. Automaticky jdeme zkratkou. Jak jsem byl bláhový když jsem si myslel, že 4km navíc nikoho nezabijou. Kdyby mě teď někdo poslal dolů na Ráztoku a zpět na Radhošť, asi bych se posral. Po doplnění živin je čas vyrazit, čeká nás poslední úsek trasy. Nějak se mi motá kilometráž a věřím v 15km do cíle, reálně je to ale víc než 20, tj. 5-6 hodin.

RADHOŠŤ 21:00, 1129mnm
Po cestě na Radhošť míjíme sochu Radegasta a po mírně zvlněné cestě se blížíme na sedmý vrchol závodu. Co se týče stoupání je to pohoda, ale je to zkurveně dlouhý. K tomu už tma jak v pytli, leje, fouká, mraky, mlha, zima, no prostě všechny podmínky pro krásný výlet. Jdeme tmou a bilancuju, že jsem za celý den z Beskyd neviděl ani hovno. Omlouvám se za jadrné výrazivo, ale snažím se aby to bylo autentické a od těchto okamžiků závodu už pro sprosté slovo nejdu daleko :) Najednou je tu nejvyšší bod, ale opravdu není vidět ani na metr, takže netuším kde jsme. Světlo čelovky se odráží od mlhy a sotva si vidím na nohy. Když jdeme pocitově asi půl dne, objeví se cedulka Pindula 6km. Tohle bude dlouhý sestup. Jdeme momentálně ve skupině s nějakými místními borci, jejich odhad času v cíli kolem jedné ráno mě děsí. Sestupujeme sjezdovkou a mě bere levé koleno a začínám ztrácet. Luťáček mě motivuje - "nemůžeš jít rychleji? jestli nám ty kluci utečou tak se ztratíme". Je štěstím, že mi zrovna nabíhá chleba se škvarkama a taky se prudký kopec trochu rovná, takže následuji instrukci "drž se té holky s křídlama" a zavěšuju se za Zuzanku s reflexními pásky na rukávech. Nekonečně dlouho sestupujeme dolů z Radhoště. V tomto úseku dávají organizátoři naplno průchod snaze udělat závod co nejvíc extrémní, a tak klopýtáme přes různé bludné kořeny, uvolněné kameny, kolmo lesem dolů, potokem a bahnem, je to pořád stejný a pořád stejně naprd. K mému překvapení se mi dělá docela dobře a do Pinduly dorážím s jistojistým přesvědčením, že to dojdu. Na Pindule jsme ve čtvrt na jedenáct, po 24 hodinách závodu. Na poslední zastávce už netrávíme moc času - něco málo jíme a pijeme, nabízenou polévku si ani nedáváme. Možná piju čaj, možná že ne, začínají mi otupovat smysly i paměť. Je čas vzít útokem poslední kopec.

VELKÝ JAVORNÍK, 23:55, 918mnm
Tohle bude grande finale! Poslední kopec se do B7 vlastně ani nepočítá, nesplňuje podmínku nadmořské výšky 1000mnm. Přesto je to parchant nejhrubšího zrna. Zlatej Smrk. Po 200 metrech na silnici se rovnou zahýbá do lesa a začíná ukrutné stoupání. Chci to mít co nejdřív za sebou, mám najednou spoustu energie a tak opouštím své místo na chvostu skupiny, kde jsem se vezl celý den a jdu do čela. Předcházíme pár lidí, letím nahoru jak o život. Kořenová část končí a je tu zase silnice, v domnění že už je to cestička na vrchol to pořád rubu naplno. Najednou značka zase uhýbá, opět kolmo nahoru do lesa. Vystoupáme 100 výškových metrů na 110 metrech a říkám si, že teď už tam fakt musíme být. Nejsme kurva! Cesta furt vede někam dál do lesa, do tmy, dopředu není nic vidět, takže prostě jdeme do neznáma. Říkám si, že teď už tam fakt musíme být. Nejsme kurva!! Zrazuje nás špatné značení a házíme asi 500 metrů kufr, naštěstí se otáčíme relativně včas a vracíme se na správnou cestu. Toto mě dost nahlodá, ale už jsem odhodlán to dojít i kdybych tu zatraceně měl bloudit celou noc. Po červené se suneme k vrcholu posledního kopce, podle značení už jen 1km ale tomu už se směju, v Beskydech to může znamenat cokoliv mezi 2 - 10km. Po 2 km si říkám, že teď už tam fakt musíme být. Nejsme kurva!!! Najednou vidím někoho v mlze, je to organizátor, nemůžu tomu věřit ale jsme nahoře! Je půlnoc, poslední kopec dobyt po 25ti hodinách. Teď už jen rychle sestoupit do Frenu a jsme v cíli! O tom že dokončíme už nepochybuje nikdo. Promrzlá organizátorka nám radí kudy kam, prý pořád po zelené až do cíle, údaj 7km už mi říkat nemusela, moc mi to nepomohlo. Kdybych věděl, co nás ještě čeká, snažil bych se přivodit si infarkt.

SESTUP, FRENŠTÁT, 2:15, 396mnm
Na sestupu dolů už to začíná být opravdu drsné. I ostatní už se mi zdají docela zlomení, i na Jani, která dosud hopkala jako kamzík, už jsou viditelné známky únavy. Vlečeme se dolů opět tou nejhorší možnou cestou, budu se opakovat ale je to pořád stejné - lesní prudká cesta, kameny, kořeny, bahno, tma. Na mě až teď, po cca 40ti hodinách vzhůru, doléhá nevyspání a zažívám zcela fascinující stavy - lehké halucinace, kdy mozek nedokáže vyhodnotit jestli to co vidím je realita nebo ne. Mám úplně narušené soustředění a taky paměť mi nefunguje, někdo mi občas něco povídá ale já to většinou nechápu a za chvíli už si to ani nepamatuju. Nikdy jsem nic takovýho nezažil. Slušnej trip. Docela se tím bavím, aspoň se děje něco novýho a není to jen tupé ťap ťap. Sestupujeme pomalu a opatrně, jedna nepozornost a zranění by to ještě mohlo celé pokazit. Vycházíme z mraků a neprší! Po dlouhém úseku serpentin levá pravá levá pravá se v dálce objevují světla Frenštátu. To už bude kousek! Stražím uši kdy už uslyším komentátora na náměstí. Nevím, že po půlnoci už tam žádný není a v cíli panuje komorní atmosféra. Dosud jsme šli ve skupině ale najednou jsme jen sami 4 a s námi nějaká osamocená závodnice z trati LONG. Turistická značka mizí a moc nevíme kam jdeme. Je mi trochu divné, jak dlouho a daleko to je. Najednou objevujeme svítivé značky, které jsme míjeli celý den. Smůla, že patří k jinému závodu. Zavádí nás někam do lesa, přelézáme padlé stromy a značky najednou končí. Bloudíme. Poměrně rychle se mezi námi šíří panika, že nestihneme limit. Vůbec nevíme kde jsme. Začínám si myslet, že se mi to jenom zdá. Chodíme dokola po nějakých cestách, na chvíli se ztrácí Luťák a zdá se, že je to celý v háji. Těžce zkoušená psychika teď dostává další ránu. Zoufalost situace podtrhuje vyjádření jindy distingované Zuzanky, která stojí uprostřed lesa a křičí "pojďme už to domrdat!" :) Pobíháme lesem nahoru dolů asi hodinu, až se znovuobjevíme u skokanských můstků ve Frenu. Nějaký hodný pán nás naviguje dolů po schodech, kde bychom měli dostat další instrukce. Nikdo mi ale neřekl, že těch schodů je 350!!! Klopýtám po nich snad 5 minut a v myšlenkách zcela vážně uvažuju, že už jsem dávno na druhé straně. Že jsem někde po cestě umřel a teď budu do konce věčnosti chodit po Beskydech. Pod schody nás milá slečna naviguje směr náměstí, poslední 2km. Jdeme beze slov, jen za občasného nadávání na značení závodu. Po cestě máme i fanouška - chlapíka úplně na šrot, který zjevně dnes také nepředvedl špatný výkon. Poslední zatočení v ulicích města a jdeme do cíle! Všude je ticho, jen pár skalních fanoušků nás žene tiše do cíle. Jsme na náměstí. Poslední čipová kontrola, 30 schodů nahoru na pyramidu a je po všem. Přešli jsme Beskydy! 89km za 27 hodin, běsnění živlů navzdory. Žádná velká euforie se nekoná, atmosféra v cíli totiž prakticky neexistuje, všude je klid. Jsem jenom rád, že už nemusím nikam jít a lézt na další kopec. V cíli se rychle loučíme, s Jani jdeme k autu a přejíždíme k tělocvičně, místu našeho noclehu. Je tam ovšem ukrutně plno a všude kolem se motá hodně lidí v zombie stavu, tak po sprše zahajujeme ústup a nakonec přespíme v autě. Tím definitivně končí naše beskydské dobrodružství.

89KM, KTERÉ TI ZMĚNÍ ŽIVOT
Zpětně hodnoceno to byla naprosto vyjímečná zkušenost. Děkuju skvělým parťákům, díky nim bylo dokončení mnohem snazší. Myslím, že celá naše čtyřka fungovala perfektně. Dokázal jsem si, že to dokážu. Posunul jsem si vlastní limit daleko za původní hranici. Potvrdil jsem platnost Helčina pravidla, že když nemůžeš, tak ještě 3x můžeš. Zjistil jsem, že hlavou umím urvat hodně. Ověřil jsem si, že není špatné počasí, jen špatně oblečený běžec :) Následky nemám téměř žádné, zatuhlost svalů zmizela během dne, po 4 dnech ještě doznívá únava, občas mě píchne v koleni a brní mi článek jednoho prstu na ruce. A i když jsem doma slíbil, že jednou stačilo, už den po závodě jsem si myslel, že by bylo pěkné se vrátit a projít si to znovu, třeba za normálního počasí a zjistit si, jak ty Beskydy vlastně vypadají :-)