Czechman 2022

Vinou nedostatku času po závodě jsem nedokázal sepsat zážitky z letošního Czechmana ještě za čerstva a tak již v době psaní tohoto článku opadly bezprostřední emoce a intenzivní pocity, každopádně se přesto pokusím průběh závodu lehce nastínit a zachovat tak kontinuitu tohoto blogu. Fandy mého utrpení musím již předem zklamat, letos ho nebylo určitě tolik kolik by si tento závod zasloužil, ale určité světlé momenty se najdou. Pohodlně se tedy usaďte a poslyšte vyprávění o tom, že i zcela netrénovaný jedinec a kardio anti talent může překonat 113 triatlonových km po svých.

Nebudu se již detailně zaobírat popisem svého netrénování. Jen ve zkratce tedy za poslední rok : plavání – 2km v září 2021 jinak nic, kolo 1400km, z toho většina loni v létě, logicky v zimních měsících čistá nula a na jaře jen takové lehké šlapání no a běh 500 km, zde 8 měsíců nic, od února do května pak 100km měsíčně plus maraton jako bonus. Suma sumárum objem tak na sprint triatlon, ale kdo by se honil na kole a běhal, když na světě je tolik lákadel, například pivo.

Tento přístup se mi málem vymstil. 2 týdny před závodem při zkoušce neoprenu byla v krajině břišní objevena nevzhledná forma klasického OTP (čti ozdobný tukový pás) a gumový krunýř na mé tučné tělo nebylo možné nainstalovat. Zachránit situaci jsem se snažil nákupen XXXL neoprenu v akci na anglickém wiggle, estimated delivery v den závodu ale nebyl tomuto nakloněn a musel jsem tak sáhnout k levnější ale náročnější variantě – low carb dietě. Nebylo to ovšem tak drastické, stačilo vysadit pivo, všechny sladké umělotiny, přestal jsem dětem užírat jejich gumové medvídky a voilá – 2 dny před závodem hubeňour skáče do neoprenu jak Jája a Pája z pece do kalhot.

Po této rekapitulaci je zřejmé, že na závod jsem byl připraven víc než dobře.

Letos jsme se k písníku Hrádek vydali ve třech. Tradičně s J a nově i s PT, který s tri světem teprve začíná koketovat a rozhodl se pro nedělní sprint verzi nejlepšího českého triatlonu. Novinkou pak bylo že jsme jeli s karavanem a spali asi 25metrů od startu, což byla organizačně naprostá bomba. Žádné stresy s logistikou tedy letos nebudou na pořadu dne. Určité riziko ale tento model skýtá. Po příjezdu totiž razíme okamžitě směr restaurace a kupujeme pivo. Jdeme se projít kolem rybníku a hodnotíme že bójky jsou opět mrtě daleko. Na druhém břehu naštěstí hospoda zavřená a zpět v kempu opět naštěstí taky. Stíháme tak jen dopít všechny zásoby v karavanu, do hajan tedy uléhám kolem půl jedenácté s 3 pivy a jedním radlerem. Pitný režim tedy dodržen. J nás ještě k večeři pohostil rizotem, sacharidů tedy habakuk, snad mi to nepokazí oblékání neoprenu zítra. V noci mohutně prší a dost mi to kazí spánek.

Dle Garminu jsem se vyspal dobře, ráno ukazuje body battery 100 ze 100. Já se cítím tak na 50. Něco snídám, pak vločky a příprava techniky a balení věcí. Do depa to máme od karavanu 20m takže totál pohoda, všechno na klid a 2 h před startem máme vše pořešený. V 11 jdeme na rozpravu, PT dnes nezávodí a dává pivo, já mám nějak rozbitý žaludek a cítím že právě 11ka Vilém by mohla pomoci, neváhám a kamarádovi notně ukrajuji z jeho půlitru. Jako dal bych ho celý, ale budu závodit, tak si užívám jen lehký náběh alkoholu do palice a poslouchám radu J – měj k tomu závodu aspoň trochu respektu. Po rozpravě už není co řešit, hurá do neoprenu a k vodě! Oblékání neoprenu jde hladce a s lehkou pomocí přátel se vše podaří. 10 minut před startem se přesouváme ke startu, já v lehce potrhaném gumovém oblečku značky DHB. Loučíme se s PT, prosím ho o support na běhu a předobjednávám si malé pivo na desátý km. Rozplavání, představení favoritů a už jen minuta do startu …

Ještě si rychle prolítnu časový plán na dnes: plavání 50min, depo 5min, kolo 3:15, depo 5min, Běh 2:15 = 6:30 v cíli. To je ta nejlepší varianta, hlavně kolo asi tak dobře nepůjde, B plán je tedy zlomit 7 hodin co nejvíc to půjde …

SWIM!

V 11.59 stojím opět na startu Czechmana. Strašně se těším. Ani vzdálenost k první bojce 800m, která na open water vypadá jako nekonečná mě už neděsí. Přesně v pravé poledne je odstartováno. Hromadný start 700 lidí do vody je neopakovatelný zážitek. Coby zkušený triatlet vím že tady to nevyhraju, tak nechávám 650 lidí uplavat a do vody lezu s posledními. Kolem docela volno, žádný kopance ani škrábance. Nějak nejsem rozdejchán na kraul a tak si na pohodu střídám prsa a kraul, podle aktuální saturace kyslíkem. Občas mě křižují zoufalejší kraulaři než jsem já, jsem pyšný že už jsem se aspoň naučil plavat rovně. J mi zmizel už na startu a už bude daleko přede mnou, podrobná orientace ve vodě je samozřejmě nemožná, přede mnou stovky rukou v neoprenu ve vlnách. Asi po 300m se ohlédnu a za mnou nikdo není. Nepanikařím, vím že plavu úplně volně a že to bude ještě dlouhý. Začínám preferovat kraul a doplavávám početnou skupinu, kterou postupně nechávám za sebou. První velká bójka oranžové barvy značící obrátku se blíží. Čekuju Garminy, chtěl jsem tam být za 20 min ale míjím jí nakonec už za 18, to je fajn a sil pořád dost. Někde kolem kilometru mi bohužel trochu nateklo do brýlí, náprava obtížná ale nutná, ztráta určitě tak 30 vteřin. Plavu dál, ze zadu mě předplave pár štafetistů ale žádná tragédie, naopak sobě rovné předplavávám a celé mě to opět baví, obecně plavání se vždy vyvrbí v moc hezký zážitek. U druhé bójky jsem zase dřív než jsem plánoval, teď už si ovšem nepamatuju s jak velkým náskokem. Každopádně odtud už je to do cíle jen 350m, přidávám se do skupiny 3 plavců a s nimi si každým tempem šahám blíž a blíž ke břehu až už je vidět výběh z vody, šmátrám nohama a cítím pevnou zem, hurá, zase jsem to úspěšně přežil, švy na neoprenu vydržely, navíc mě to bavilo a ve vodě za mnou ještě pár lidí je, prima. Při výběhu z vody se mi motá hlava a ruce nohy ještě točí kraul ale PT mi fandí a tak se symbolicky rozbíhám vstříc prvnímu převlékání.

Plavání 1900m za 45:54, osobní rekord v disciplíně, předplaval jsem dost chlapů, nakonec 438 z  z 490 na startu. S plaváním jsem spokojen. J mi nadělil skoro 10 minut a prakticky skončil kousek za Vabrouškem. Respekt.

BIKE!

V depu to není dobrý. Nejde mi stáhnout neopren, chci ho sešlapat ve stoje ale motá se mi kebule a s neoprenem na půl žerdi u kotníků jsem nucen skákat jak tučňák k lavičce. Sedám, sundávám, oblékám a obouvám na kolo a sakra, nemám kompres návleky, takže zas tretry dolu, kompresy nasadit, zase obout a utíkám pro kolo. Depo za 7 minut je průser.

Jede se tradiční czechmanská trasa, tedy 1x8km a 2x41km. Hned po prvních stovkách metrů identifikuju zásadní problém – mám nízko sedlo. Asi tak o 1cm, ale je to znát a dost naprd. Při převozu jsme museli naše kola lehce odstrojit a následné kompletaci jsem měl asi věnovat více pozornosti než konzumaci únětické dvanáctky. Nadávám si do pitomců, ale nedá se nic dělat. Na otočce po 4km jsem nucen zastavit, vytáhnout sedlo, naštěstí mám rychloupínák. I tak je to celé zdržující, z 30kmh brzdit na nulu a zase se rozjíždět … ale stalo se, jedeme dál.

Kolo mi jede krásně. 55mm karbonová kola v ceně zánovní felicie odvádí super službu a jedou jak splašený. Kouknu na tachometr na rychlostní průměr, kterým bych se chtěl řídit. Další chybka, při odevzdání kola do depa jsem zapomněl vynulovat, takže se mi tam napočítalo i tlačení kola v depu, celý údaj je tak úplně mimo mísu a po 8km mám průměr asi 16kmh. Nevadí, pojedu podle hodinek na ruce, které pravidelně po 5km zavibrují, čeká mě tedy dnes 18 vibrací, mezi kterými by mělo být ideálně méně než 10 minut (jakože průměr přes 30kmh).

Po plavání a 10km na kole je hlad a čas na tyčinku, další problém, všechny co mám nalepený na kole se na slunci absolutně rozpustili a z obalu je nelze vyndat, vyjma jediné, kterou tak okamžitě konzumuji s vědomím, že od teď už to budou jen gely, kterých mám plné kapsy na zádech a to rovnou ve spoustě roztodivných příchutí. Žaludek už se těší.

Na 15km přichází poslední trabl, na přední kolo se mi přilepí nějaká lepící páska. Prakticky ihned mě to začne srát. Při každé otočce kola totiž brkne o čelisti brzd a udělá „trc“. Vzhledem k tomu že mě čeká ještě 75000 metrů, tedy cca 37500 otoček kola, rychle vyhodnotím že toto množství trců psychicky nevydržím. Jsem nucen opět zastavit, vztekle strhnu pásku z kola a notně nasrán opět rozjíždím tempo. Během prvních 20km mě předjelo pár chlapů a 2 holky, já taky někoho předjel a poprvé na czechmanovi je pro mě cyklistika závodem, obvykle jsem na kole sám, ale dnes se průběžně naháním s pár jezdci, pamatuju si Tamaru, s tou se předjíždíme snad 6x a Ingrid, ta měla hezký … kolo.

Cyklistika je tradičně rozdělena na 2 typy úseků. Po větru, kdy to jede třicet a víc bez námahy a proti větru, kdy se chci zabít, hrabu se dvacetdvojkou a skrčen v hrazdě snažím se poskládat do ideální aerodynamické pozice. Kopců je na trati pár, prémie nejvyšší kategorie se jede v Osicích, výjezd ke kostelu mě nutí shazovat na malou a vzadu lovit ta největší ozubená kolečka. Je to asi jediné místo v prvním kole které mě víc bolí, jinak to jede parádně a úseky proti větru mě zatím tolik nedemoralizují, nebo možná ještě v prvním kole nefoukalo tolik, nevím. V půlce, na 45km jsem za hodinu a 35 minut, to je docela fajn, navíc sil pořád dost, v žaludku zatím klid po kombinaci kola a slaný karamel.

V druhém kole to pořád jede dobře, chvíli začíná pršet, v hlavě mi proběhnou vzpomínky na arktický ročník, ale vítr déšť rychle odnese pryč. Možná už lehce ubývají síly, ale větrné úseky jsou už víc větrnější a kopce víc kopcovitější. Občas je sranda s bočním větrem, to když se opře do vysokých ráfků, nicméně nic co by se nedalo uřídit. Odolnost trávení testuji kombinací citron a zelené jablko. 

Kolem 70km mě to už přijde dlouhé. Kolo by pořád jelo, ale generátory síly pomalu vadnou. Mám pocit že celý úsek 70 až 80 je proti větru a ztrácím na něm fůru času, k tomu zase ty proklatý Osice, ty už jedu na nejlehčí pokorně za Ingrid a Tamarou. Lehce mi dochází a přecházím na strategii hlavně nemysli na to že jsi prošitej. Zpívám si písničku ze Stranger Things Running Up that Hill, vzhledem k tomu že znám pouze 10 slov je to rychle poměrně repetitivní a dlouho mě to nezabaví. Na kole se mi uvolnila těsnící gumička hlavového složení, tak mám zrak zaraženej do asfaltu a pozoruju jak tancuje po rámu. To mi vydrží do chvíle než vymetu první díru na silnici. 15tou 5ku ujedu za 13:39, 16tou za 12:20, ukrutný zpomalení a 3:15 mi mává z vlaku který už nechytím. Díky bohu se trasa na poslední desítku otáčí zase po větru a jede to zase líp. Už myslím jen na to že to chci mít za sebou, představa že teda poběžím půlmaraton mě dvakrát nevzrušuje, ale už to pojď dojet a třeba si dáš na běhu pivo. Na poslední pětce se projevuje radost že už to je jen kousek, ležím v hrazdě a letím jak střela, předjíždím Ingrid i Tamaru, poslední pětka je zdaleka nejrychlejší z celých 90km a mám na ní průměr 33kmh. Proč jsem takhle nejel i předtím?

Konečně seskakuju z kola, nakonec za 3:20, proti plánu ztráta, ale opět s velkým přehledem můj osobák na kole, zlepšení o 14 minut proti ročníku 2019. Stále ale na kole jeden z nejslabších, předjel jsem asi jen 10 chlapů. Proklusnu s kolem do depa, zde docela vše bez problémů až na neschopnost sundat si cyklodres, který se mi zasekává na zádech, zřejmě mi tam vytekl zbytek slaného karamelu a adheze zad se zhoršila. Nakonec ho nějak servu, přehodím boty a triko a za 4:17 opouštím depo, cokoliv do 5ti minut beru, ač příště si na toto depo dávám tři minuty max.

RUN!

Tak jako že by se mi chtělo běžet půlku, to se úplně říct nedá. Nejsem na tom teda nijak katastrofálně, pocitově určitě nejlíp ze všech pokusů na půlce, ale ta hlava, té se dnes nechce. Poběžíme 4x5,25km, čeká mě tedy spousta setkávání s okolím a u konce pravděpodobně téměř prázdná trať. Protože jsem na tom mizerně psychicky, cíl 6:30 hážu za hlavu a spíš se soustředím na to být pod 7, na což by měl stačit chodecký půlmaraton kolem 2:35. Chyba ve výpočtu, zpětně byla matematika příznivější, na 6:59 by stačilo 2:41. Z této poraženecké nálady mě vytrhne fandící PT, který je v dobrém rozmaru (aby ne, během fandění jich stihl asi 7). Hlásí mi že J je kousek přede mnou (minutu plus kolo). Jdu teda závodit, na vlně osobáků zkusím i ten běžecký. Běžím první km a kousek, pak chůze. Zpětně hodnotím opravdu mizernou vůli, nohy na tom nebyly tak zle. Na 2km dorážím J, říká že to doběhneme spolu ale nevydrží nám to dlouho, na otočce už jdu dopředu a na rozloučenou slyším za zády přátelské „tak si běž 😊“ První 3km za 6:30 už neudržím a další dva jsou přes sedm, to jsou ty chodecké vložky. Pětka za 34.

V druhé pětce už km pod 7 nemám ani jeden. Na trati je pořád dost lidí, primárně mě předbíhají ti co už běží poslední kolo, já to mám ještě tuze daleko. Tady někde si dávám poslední gel ale už mi není nic moc, odteď už budu jen pít, jako spásný lektvar objevuji grapefruitový iontový nápoj. Průběžně se potkávám s J a fandícím PT, na otočce vždy závidím lidem co už odbočují do cílové rovinky. Druhá pětka za 37, tedy směřuju někam k času 2:30 na půlku.

Třetí pětka je nejhorší v tom, že člověk už nějakou dobu krouží ale přitom tam ještě není naposled. Mnoho si z toho běhu nepamatuju, jen vím že hlava a vůle byla slabá, tělo by určitě dovolilo víc. 13tý km za 6:20 je důkazem že když jsem na sebe byl zlý tak to šlo, ale prostě jsem zastavoval častěji než by se slušelo. Je to škoda. Taky byla škoda že jsem si nenechal na poslední kolo donést malé pivo, třeba by to pomohlo. Na trati už méně lidí, ale člověk nepozná kdo je v posledním kole a kdo už jde do cíle, takže závodění pouze virtuální. 3tí pětka za 35něco, styl běhu něco jako 300m běh, 200 chůze, 500m běh – au, to nedám, tak teď 100m půjdu a pak 400m běh a pak au, to nejde, 150m chůze a pak 300m běh … paradoxně je tento styl rychlejší než lidé kteří konstantně pomalu běží.

Konečně je tu poslední kolo, tradičně se dostávám do euforie že už bude konec, na trati pořád pár lidí krouží se mnou, letos žádné sběrné dodávky ani kecy že nestihnu limit. Nasazuju tradiční patníky, 2 rychle, 1 chůze, tento styl drží kilometry lehce nad sedmi minutami. Poslední otočka v lese, teď už v klidu do cíle, když tu náhle přede mnou chlap mého věku, permanetně jde a tak se rozhoduju si zazávodit a posunout se na vysněné 451. místo. Během chvíle ho dorážím a vynecháním jednoho chodeckého patníku mu nedávám šanci, po chvíli se ohlížím a vidím že to ani nezkusil. Toto závodní intermezzo mě posunulo přes 20km a tak už běžím kontinuálně, sbíhám do cílového prostoru, usmívám se, dokonce je tu ještě moderátor, cílová rovinka a šup – jsem v cíli. Běh za 2:26, o pár desítek vteřin za osobákem, na to že jsem nedávno běžel Vary za 1:58 mi tenhle čas nepřijde nijak oslnivej ale ani zcela katastrofickej.

Celkový čas se zastavil na 6h 44 minut přesně, jasně nejlepší výkon na půlce. 451 místo z 464 chlapů co dokončili v limitu, boj o poslední místo se letos bohužel nekonal. V neoficiálním pořadí s poměrem výkon lomeno trénink pak končím v TOP10 😊 Rozhodně se budu muset přihlásit na nějaký delší závod, tady už se mi začíná moc dařit a fotbalovým žargonem řečeno už tu hraju klidný střed tabulky. Logické pokračování je dvojnásobná porce kilometrů, v cíli jsem si toto ovšem popravdě neuměl představit. Následky závodu prakticky nulové, v pondělí už mě nic nebolelo, jen potvrzení toho že hlavně ten běh jsem odchodil a mohl jsem tomu dát trochu víc.

V cíli s J a PT dáváme pivo ale musíme pak přeparkovat karavan z prostoru závodu, kvůli včasnému nedělnímu odjezdu. Skvělí organizátoři nám na cestu nadělují 2 PET lahve piva a tak letošní Czechman končí na parkovišti u pískovny v dobré náladě. Ráno s J ještě jako fanoušci absolvujeme Sprint verzi, kterou PT navzdory sobotní celodenní konzumaci roztrhal na kusy a získané zkušenosti jistě zhodnotí příští rok na 113km verzi.

Tím končí moje závodní sezóna 2022. Další zápis bude pravděpodobně z pražského maratonu 2023, leda že bych se v mezidobí přihlásil na nějakou výzvu 😊

1/2 maraton Karlovy Vary

Na půlku v Karlových Varech mě osud zavlál zcela nečekaně a neplánovaně. Původně jsem kupoval párové České Budějovice v roce 2019, jako že si tam s Helčou uděláme romantický výlet, k tomu pohodový klus městem, hlídání dětí zajistíme na celý víkend, oba v životní běžecké formě, no prostě pohodová vize. Covid to pořešil a zrušil ročníky 2020 i 2021, v těchto letech má jediná aktivita spočívala v kliknutí na možnost „poběžím příští rok“. Ročník 2022 už se nikam přeložit nedal, marně jsem na Runczechu hledal volbu „Poběžím v roce 2023“. Naneštěstí termín Budějovic letos koliduje s Czechmanem a tak jsem s prosíkem vyrukoval na organizátory s žádostí o přesun. Povedlo se a startovné se přesunulo na září do Ústí nad Labem. Půlmaratonskou distanci tak s klidným svědomím pouštím z hlavy a přenechávám tuto problematiku mému budoucímu srpnovému já. Toto uklidnění trvá pouze pár dní, dlouho plánovaná událost připadající na květen se nečekaně přesouvá jak jinak než na září a tak opět brousím tužku a píšu Runczechu s žádostí o změnu závodu. Olomouc nepřipadá v úvahu a zbývají pouze Karlovy Vary, není co řešit, pojedu si pro lázeňskou oplatku.

Čím více se závod blížil, tím veselejší byly okolnosti. H. už od středy bojovala s nastydnutím, ve čtvrtek jsme na firemním večírku oba křepčili do dvou ráno a do toho Kubík ze školky přinesl exkluzivní střevní potíže provázené blitíčkem a zrychleným procesingem jídla v trávícím traktu. Z této pestré nabídky možností co chytit nelze vybrat špatně, zkušeně volím poslední variantu a celé sobotní dopoledne tak mám o zábavu postaráno. V jednu odpoledne je čas opustit zasedací místnost a vyrážíme směr Vary.

Běží se od šesti večer, kvůli parkování radši jedeme s předstihem, nakonec se nachází předposlední volné místo pro naše vozítko kdesi v ulicích nad hotelem Thermal, kde je start letošního podujatia. Po cestě něco málo řešíme taktiku, H. to samozřejmě napálí tempem pro mě nedostižným, ale protože nechci zklamat své věrné čtenáře a potřebuji materiál pro další článek plný utrpení, rozhoduju se, že s H. poběžím první desítku, totálně to přepálím a pak se budu 11km ukázkově trápit, s dřevěnýma nohama, myšlenkama na smrt a sebevědomím nula. Plán je tedy jasný.

Po cestě od auta do centra KV, máme stále 2 hodiny do startu, potkáváme Luťku s Helčou (ano, 1 závod, 2 Helči) a v jejich milé společnosti není prostor na předstartovní nervozitu, společně zvládáme focení, šatny, toitoiky i rozbruslení. 5 min před startem do koridoru, L+H do B, Já+H původně do E, čítujeme a přebíháme do D, kousek za vodimíry na 1:50.

Atmosféra příjemná, proti Praze málo lidí, neustále nám připomínají že trať se zužuje a pozor a že půlka se nevyhrává na prvním kilometru, prostě informací víc než dost. Začíná hrát Vltava, tady si jí člověk moc neužije, protože od výstřelu jsme na startu za minutku a hned se běží, žádný chodecký vložky kvůli zácpě. Za tu bych teď byl docela rád, dnešním doslovným cílem je pro mě se z toho neposrat.

Netrvám na nějakém svižném začátku a tady to fakt ani nejde. Před náma je bambilion lidí, kteří se vyloženě plouží, předbíhat znamená neustále kličkovat a různě se prosmýkávat volným prostorem kupředu. H. je z toho chudák smutná, první km za 5:31 je pro ní pochod Praha Prčice, já si zas tak nestěžuju i když slalom mě taky moc nebaví. Probíháme centrem Varů, kolonáda a kolem Grandhotelu Pupp, ale moc se nekochám protože lidí je opravdu dost. Mám zde fanynku, která mě povzbuzuje, děkuji ač sem zpracoval pouze sluchem, zrakový vjem jsem nestihl. Přitom vidění se mi tentokrát rozmazalo až po 15tém km. Vbíháme na Goetheho stezku a docela už se to trhá, dá se běžět rychleji a tak si střihneme 2 km á 5:10, já trochu s jazykem na vestě. Na 3km přichází od H. lehce záludná otázka – tak zrychlíme ne? Mile se na ní podívám a s úsměvem odvětím že jaksi již není kam zrychlovat, sypat km pod 5 dnes není můj šálek čaje. Loučíme se tedy již po 15ti minutách a já opět nastupuju cestu nejslabšího běžce, neboli i dnes budu za kreténa. Je dobré že ve Varech se cesta hned několikrát vrací směr centrum a trasy tam a zpět se po otočkách často potkávají, je tedy lehké si monitorovat jak moc špatný jsem. Helču spolužačku tak zahlédnu ve společnosti vodičů na 1:30, Luťák ač netrénoval tak to rve s partou na 1:40, moje Helča postupně sbíhá 1:50 a pak sem tu já. Trochu si nadávám, že jsem možná ve čtvrtek mohl trochu šetřit síly na baru, teď by se mě určitě hodily. Střevní patálie sil taky moc nepřidá a vlastně nemám ani moc za poslední rok naběháno, dyk mě bolela noha. Z těchto úvah a hledání chyb a výmluv mě vytrhnou vibrující hodinky na zápěstí. Aha, už jsem na 5km. Za 26:37, to docela jde.

Nechávám se unášet trasou, zase zpět do centra, jediný trochu znatelný kopeček na trati, a po ulici Západní vstříc KV Areně. Úsek to moc hezký není, fouká tady proti a okolí lemuje nějaké nádraží, snad i nějaký kolotočáři, obchodní centrum, benzínky a takový je to celý šedý. Naháním se s nějakou běžkyní se zvláštní technikou, mává rukama a ve vzduchu tvoří podivné geometrické tvary. U KV Areny otočka, rychle zpátky do centra, někam kde je to hezčí. Po cestě několik možností potkat rychlejší běžce, s H. si máváme, ostatní jsou zcela fokusovaní (pro kolegu, pokud bude číst 😊) na výkon. Na 10km je předávka štafet 10+11 runu, čerství běžci mi nedělají dobře, rvou to fest a utíkají mi. Já jsem na desítce za 54:07, jako to udržet, máme z toho osobáček. Nevímproč jsem zde naivně přesvědčen o tom, že běžím na cílový čas 1:52, v tomto bludu sám sebe udržuju ještě pár km, nevím jak jsem se k tomu dopočítal, ale pamatuju si to přesvědčení.

Po ulici Moskevská se vracíme do centra Varů, zase kolem Thermálu a po kolonádě, běžců kolem už je výrazně méně a tak si prohlížím okolí a snažím se tak zapomínat na strasti běžecké, které mě postupně přepadají. Na jednu stranu už zbývá jen 9km, to je nicotná vzdálenost, na druhou stranu jsem poměrně vyndanej, srdce mi jede v těžkém beatu 170+ a že bych měl nějaký komfortní náskok na půlku pod dvě, to jako nemám, rozhodně mě tedy nečeká žádný volný závěr s kafíčkem a oplatkou. Kilometry se usídlily v časovém pásmu kolem 5:40. Najednou zaslechnu „pojď Peťo, jdeš dobře, skvělý čas“. Je to nějaká černovlasá dáma, než stihnu poděkovat za podporu, míjí mě Petr Kopfstein a můj fanklub se tak pro dnešek nerozrůstá. Míříme zase ven z centra, dnes naposledy, někam do lesa opět po Goetheho, 15km pípne za 1:22, jako to je dost slabý.

Až na otočku na 16,5km je to pořád mírně do kopce, trochu vopruz a na 16tém KM se má krize zobrazuje číselně když ho zaběhnu nad 6min, asi jsem se těžce flákal na občerstvovačce. Do očí mi již permanentním proudem teče pot, pálí to a sere mě to. Přiznávám si že 1:52 to opravdu nebude, osobák taky ne, tak aspoň pohni ať to není osobní fail v podobě 2+. Po otočce je to naopak z kopce tak upaluju co to dá, polovodičové na 2h za mnou překvapivě blízko, kurva, musím se zase někam hnát, proč někdy nemůžu běžet na pohodu. Předbíhá mě starší pán s vlajkou na zádech „1kč na charitu za každého kdo skončí za mnou“. Tak to můžeš být v klidu, rovnou ti tu korunu dám. Nicméně běžím s ním, a to až do 19km, pak mě lehce utíká. To už jsme ale zase zpátky v centru a do cíle je to kousíček, riskuji arytmii a běžím naplno vzhledem k aktuálním možnostem, v kopci 400m do cíle tepu krásných a zdravých 188 ks za minutu. V tomto rytmu prolétnu i nepříjemně dlouhou cílovou rovinku, v které nemůžu nepotkat Daniela Stacha a voilá, jsem v cíli, 1:58,13.

Moje H. už na mě čeká v cíli celých 10minut, první půlka v životě, s rýmou za 1:48, L 1:39, H 1:37.

Závod a trasa super, můj výkon zklamání, bez ohledu na okolnosti. Nechce se mi teď psát rozbory a nálady z mého pobíhání, každopádně za 2 týdny je Czechman, snad aspoň tam padne PB, ač na kole naježděno opět není a plavání aktivně naposled v září 2021, navíc musím zhubnout do neoprenu, který nedopnu.

CZmanem skončí pro letošek závodní sezóna a začne krásný rok tréninku směrem k vrcholu celého pachtění a tohoto blogu a to závodu Moraviaman 2023 na ironmanské distanci. To bude hezké.

Volkswagen Maraton Praha 2022

Silniční maraton. Žádný jiný závod u mě nevzbuzuje tolik respektu jako právě maratonská vzdálenost s rovinatým profilem v ulicích Prahy. I přesto se opakovaně pouštím do boje s touto tratí a vyhlížím den kdy se potká životní forma s ideálním tréninkem a kvalitní životosprávou a výsledný čas se zastaví pod magickou hranicí 4 hodin. Letos bude toto zřejmě mission impossible. Loni na podzim mě začala bolet pata, na což jsem reagoval okamžitým vyškrtnutím běhu ze svého života. Nahradil jsem ho pivem. Nutno říct, že mi adaptace na povaleče trvala asi 2 minuty a běh mi nikterak nechyběl. Noha mě ale začala bolet i při chůzi a tak jsem si prošel tradiční fyzioterapeutické kolečko, co návštěva to litr. Ve vzduchu visely patní ostruhy, plantární fascie, přetížené achilovky. Nakonec nepomohlo nic a zbývalo jediné, vrátit se k osvědčené metodě od 12Honzade - pomalý běh léčí všechno. Naštěstí jiného než pomalého běhu nejsem schopen (stará známá pravda že cokoliv nad 5min/km je chůze). Léčebnému procesu tedy nestálo nic v cestě a v kombinaci s trochou protahování a pár šamanskými metodami bolest postupně zmizela. V únoru tak po půl roce nicnedělání zahajuji maratónský trénink, pod dohledem bratří Svobodů, s kolegy z práce, primárně ale sám a po nocích. Do maratonu stíhám naběhat asi 400km, absolutně nedostačující objem, dlouhé běhy pouze 2 – 27 a 28km a k tomu jedna delší cyklistika, v součtu je trénink opět slabota a předesílá vznik dalšího blogu plného bolesti a utrpení.

8.5.2022 je slunečná neděle a já se chystám na start pražského maratonu. Na zádech batoh plný energy gelů z Decathlonu. Konečně jsem našel gel z kterého se mi nechce okamžitě zvracet. Pro jistotu jich mám hned šest. K tomu mobil s nějakou motivační hudbou, kdyby bylo nejhůř. Na startu letos pouze se Z., excelentní to běžkyní, která na mě kvůli pivu v cíli bude muset hodinu čekat. Ve startovním koridoru J ještě potkáváme další známé tváře. Já se rozhlížím kolem, koukám kde jsou vodiči na 4h a taky vyhlížím nějaké vtipné běžce. Mé souboje s tučňákem, Frediem Mercurym a mužem v obleku s notebookem patřily k ozdobám minulých ročníků.  Pár minut do startu už se s nikým nebavím, soustředím se sám na sebe a užívám si ten pocit napětí před startem. Možná proto to celý dělám. Asi. Pak začne hrát Vltava a jdeme na to. Trvá 8 minut než se Celetnou proklestím ke startovní bráně. Zapínám hodinky, pořádně se nadechnu a vyrážím do boje. Konečně je to tady. Jak tohle dopadne …

 

První pětka

Prvních 5km je príma. Běžecky atraktivní část přes Staré město, Malostranské náměstí a Karlův most. Atmosféra pohodová, sil na rozdávání. Běžím dost svižně, kilometry skáčou kolem 5:30/km. Když se otevře výhled vidím před sebou vlajky vodičů na 4h. Moje strategie je ale jasná – nepřepálit, řízené zpomalování a pokud možno co nejméně utrpení v závěru s minimem chůze. Tepy mi tradičně lítají kolem 170, asi tak o 20 víc než mám v tréninku při tomto tempu, ale mám na to osvědčené řešení – přepnu Garminy na jinou obrazovku a dále si s tím hlavu nelámu 😊 příjemných 28 minut mého života.

Stav po 5km : Nic mě nezastaví

Druhá pětka

Druhá pětka je ve znamení pokračující pohody. Navzdory tomu že nás trasa vede směr Libeňský most, na úsek který nepovažuji za oblíbený. Poprvé na trati identifikuju veselého soupeře – je to klaun s kloboukem v německých barvách. Běží rychleji než já ale ustavičně zastavuje a fotí pražské památky, to by mohl být zajímavý souboj. Běžím pořád stejně svižně, šetřením času na občerstvení se blížím vodičům na 4h. Za 56minut první desítka není vůbec špatná. Zatím je to lehoučký a příjemný závod.

Stav po 10km : Kipketer

Třetí pětka

Mezi 10 a 15km je potřeba udělat zásadní rozhodnutí. Jsem pouhých 20s za vodiči na 4 hodiny, navíc jsem vybíhal na startu minimálně minutu za nima, běžím tedy tempo pod 4h s malou rezervou. Je ale jasný že na to nemám natrénováno. Chvíli mě trvá přiznat si vlastní slabost, 2 km to ještě tlačím 4h tempem ale pak zvítězí zdravý rozum a pud sebezáchovy. Doběhnout je by znamenalo s nima nadále běžet, tedy se do půlmaratonu utavit a pak zažít 21km pekla. (to zažiju i tak, ale to ještě tady nevím 😊) S touto myšlenkou lehce povoluju v úsilí a pokračuji šestkovým tempem. I tak je 3tí pětka pod 30 a celkově náskok na osobák 4 minuty. Mám za sebou průběh Staromákem, kde sleduju sympatickou snahu jednoho běžce už naběhnout do cílové rovinky 😊 čeká nás teď nuselská smyčka.

Rozběhnuté je to velmi hezky, všechno funguje jak má, začínám sosat gely.

Stav po 15km : Arnold ale realista

Čtvrtá pětka

Přebíháme Vltavu po Jiráskově mostě a hned zase zpátky po Palackého. Pořád se mi běží nečekaně dobře, šestkové tempíčko si držím relativně lehce. Dosud jsem to nezmínil, ale je vedro jako kráva. Slunce pálí na květen velmi sebevědomě, namazanej sice jsem a to vazelínou na zadku a dalších citlivých místech, opalovací krém mě ovšem nenapadlo použít. Na palici mám kšiltovku, ostatní odkryté části těla ale postupně mění svůj atraktivní odstín 040 – Bílá zimní na 3U5 -Karmínová červená. Nedokážu odhadnout jestli piju hodně nebo málo, ale kde to jde beru vždy vodu i ionťák. Když trefím kelímek který už je déle exponován slunci má jeho obsah asi 50 stupňů, na osvěžení skvělé. Na jednom občerstvení potkávám dalšího veselého soupeře – člověka v kostýmu Spidermana. 20km protnu za 1:57, průměrné tempo cca 5:50, není to špatný, zatím …

Stav po 20km: Kdyby to teď skončilo, bylo by to akorát

Pátá pětka

Z Nuslí míříme na otočku u podolského bazénu, po cestě náš čeká půlmaratonský mezičas a pak další z ošklivých úseků, tedy návrat zpět po nábřeží na Palackého náměstí. 21,0975km proběhnu ještě na vlně euforie za 2:03h. Po otočce na 22hém kilometru to najednou zničehožnic začne. Nohy lehce dřevění, už to neběží a pomalu ale jistě začíná krize. V předtuše nejhoršího šmátrám po sluchátkách, zapínám motivační playlist a pokračuju dál. Muzika nějakou chvíli pomáhá. Hlavně soundtrack z Blood sportu mě nakopne, s odhodláním Franka Duxe zdolávám další tři kilometry a na 25km přibíhám za 2h a 29 minut, v průměrném tempu 5:59, s naivní představou že to vydržím takto až do cíle. Frank Dux ale nejsem. Nestojí proti mně sice Chong-Li, ale 17 rozpálených kilometrů. Tohle byla poslední pětka, která měla parametry zábavného a bezbolestného běhu, od teď už to půjde velice rychle do hajzlu 😊

Stav po 25km: proč jsem víc netrénoval?

Šestá pětka

Obvykle přicházejí maratónské krize až po třicítce (rozuměj km, né věk). Proč si to ale neužít už od 26km?? To je dnes můj poslední km, na který ještě běžím a který je pod 7min na km. Vodiči na 4h jsou dávno v trapu a jako bonus už mě předběhli i 4:15ky, které jsem přes bolest v těle nezvládl ani pozdravit. Běžíme smíchovský úsek, s otočkou někde na strakonický na konci světa, nekonečná rovina tam a zase zpátky, zpestřená vůní místního pivovaru. Souvislého běhu už nejsem absolutně schopen, výčet částí těla co mě bolí by zabral zbytek blogu a tak se mu vyhnu. Každopádně tata pětka je ve znamení intervalového tréninku. 250m vždy jdu, 250m poměrně svižně běžím (5:30 asi). Tímto stylem jsem schopen sypat kilometry lehce přes 7 minut, není to tak špatný a určitě lepší než se konstantně trápit. Opět si naivně myslím, že toto vydržím až do cíle. Haha. Znamenalo by to zaběhnout 34 rychlých úseků. Těžká matematika. Na mezičase na třicátém jsem se vyloupl za 3h a šest minut, můj nejhorší maratonský mezičas evr.

Stav po 30km: netrénovaný ale odhodlaný jedinec

Sedmá pětka

Po ukončení smíchovské tryzny se vracíme kousek směr centrum, a kolem klubu Karlovy lázně přebíháme (no … přebíháme..) na Malostranskou a nabíráme opět směr Libeňský most. Můj vztah k tomuto úseku je asi všeobecně znám. Je to na hovno. K tomu občasné úseky s kočičíma hlavama, na těch se opravdu proklínám co to zase bylo za debilní nápad běžet maraton. Naštěstí začínám chodit víc a víc a tak sebemenší náznak potíží řeším chůzí. Od záchvatu křečí mě zachraňuje známá spoluběžkyně,  s kterou se v tomto úseku pravidelně míjíme a která mi nezištně nabízí magnésko ze svých zásob. Děkuji. I přesto se mi v nohách startuje podivný chemický proces, kdy každý pokus o rozběhnutí je odměněn velmi bolestivým škubnutím v lýtku a stehnu. Je to relativně zábavné, protože pokaždé s napětím čekám co to přinese a zda přijde ultra křeč, nebo mi nohy zcela vypnou a zhroutím se na rozpálenou dlažbu. Bylo by to dobré v tom, že by mě do sanitky již zřejmě odnesli na nosítkách a nemusel bych nohy na chvíli používat. Na 35km jsem za tragických a zcela ostudných 3:45, má spoluběžkyně Z. právě probíhá cílem a spolužák ze střední už je doma s rodinou … ale co. Běžet maraton a mít natrénováno umí každej 😊 já si to dám s plnou parádou a vzdávat nebudu i kdyby mě každý krok bolel jako prase.

Stav po 35km: au

Osmá pětka

Každý krok už mě bolí jako prase. Stehenní svaly se pod náporem kyseliny mléčné na stupnici tvrdosti nerostů posunuly někam k hranici živec/křemen. Je dobré že se nevidím, protože to musí být asi smutný pohled. Chůze toporná, běh tragikomický. Mám poslední gel a tak si ho vpálím, třeba si ještě stihnu rozhodit i žaludek. Před Libeňákem mě předbíhá další známá spoluběžkyně, nabízí mi i gel ale s díky odmítám. Po přeběhnutí Libeňského mostu se mi dole na nábřeží začíná lehce motat hlava, vedro je fakt úmorný. Radši teda běh nezařazuju cca 800metrů. Čas strašně letí a už teď je jasný že to bude můj nejhorší maraton, dokonce chvíli panují obavy že půjdu nad 5 hodin a to bych asi nemohl domů. Naštěstí se jednalo pouze o chybu ve výpočtu, mozek už přece jen nejede naplno. Kolem mě se odehrávají samé napínavé příběhy. Samozřejmě mě předbíhá spousta lidí, nicméně lidé kteří jsou na tom podobně jako já se zde plouží v hojné míře, moc se mi líbí jak se s tím všichni odhodlaně pereme a každý svým originálním způsobem hledáme cestu k cíli. Vlastně je to úplně skvělý. Jasně že nás to asi všechny lehce sere, ale ta příležitost jednou za čas se pořádně kousnout a překonat bolest a sám sebe, ta není k zahození. V této pětce už jsou všechny KM nad osm minut, běžecké úseky už jsou žalostně pomalé a nedokážou kompenzovat ztráty z chůze. Na 40km jsem za 4:27h.

Stav po 40km: přežiju to!

A ten zbytek

Poslední 2kilometry jsou ve znamení těšení se do Pařížské. Proběhnu celé husákovo ticho, pak chvíli jdu, je tam nepříjemný kopec o 6 metrů nahoru, pak běh / chůze / běh / chůze a hurá, jsem u cedule 800m do cíle. Rozbíhám se a v náběhu do pařížské už mi začíná být dobře. V cílové rovince se opět zdravím s Danielem Stachem, ten kluk si mě na maratonu vždy najde 😊 Modrý koberec, poslední mezičas, píp a cíl. 42195m za 4:48, velká slabota ale na víc určitě nebylo, každopádně další maraton odškrtnut.

Stav po 42,195km: příští rok znovu, už se těším!

Bylo to sice náročný, ale stálo to za to. Následky relativně lehké, v noci po maratonu nepříjemná kombinace bolavých svalů a lehkého sežehnutí od slunce, následující 2 dny jsou největším nepřítelem schody dolů a zřejmě se brzy rozloučím s jedním nehtem na noze, soudě dle bolesti a fialové barvy kterou získává. Maraton je skvěle vymyšlený, rozdrtí iluze máminejch mazlíčků, jakoukoliv slabost potrestá a nechá tě se v tom krásně vykoupat, času na to je víc než dost 😊 příští rok se vrátím, silnější, připravený a dám to pod 3:50! 😊

Czechman 2020

 

Letošní září bylo krásné. Téměř každý den slunečno, letní dny jako malované. To ovšem neplatilo o sobotě 26.9.2020. Ta byla zatím nejhorším dnem roku, a to počítám i leden a únor. Zpětně to v oficiálním popisu závodu bylo uvedeno nějak takhle – 8 stupňů, pocitová nula, trvalý déšť a vichřice…

Czechman se původně měl konat 6.6., díky C19 se přesunul na konec září a stal se z něj arktický Iceman.

„To počasí se mi vůbec nelíbí, to je na chřipku“

„Nastydneš a budeš muset na testy na COVID“

Takové a podobné, dobře míněné rady jsme s parťákem J. slýchali doma před odjezdem na letošního Czechmana od našich drahých poloviček. Holky měly pravdu a myslí to dobře, ale bohužel je to tak, že chlapi kolem čtyřicítky si občas potřebují něco dokázat :-) A tak jsme se nenechali odradit ani okolím ani ledovou předpovědí a vyrazili s J. závodit na epický ročník středního triatlonu.

Oba už jsme zkušení triatleti, loni jsme úspěšně dokončili půlku a k tomu máme pár startů ve sprint verzích. I tak byla letošní logistika jiná, težší než obvykle. V pátek tak nejen dofukuju a ladím kolo a trávím hodinu balením X vrstev oblečení ale ještě na poslední chvíli kupuju v Decathlonu větruodolnou cyklobundu. Jsem sbalený jak na týdenní výlet. K tomu nějaké jídlo, letos žádné gely, jen Flapjacky, Raw energy a záložní Magneslife, kdyby bylo nejhůř.

Předpověď počasí už sleduju jen letmo. Je jasné, že to bude drsné. V noci skoro nespím, před očima obrazy cyklistů z Tour de France, jak na mokru padají jak hrušky. V 5:15 už mě nebaví se převalovat, vzdávám celonoční snahu o spánek a vstávám. Pohled z okna je tristní. Provazy vody padají k zemi, do toho vítr který cloumá tújema na zahradě. To bude den.

První disciplína je montáž držáku na kola na auto. Mám nepromokavou bundu, ale stejně mám pocit že voda je všude, prší zřejmě i zezdola. Naloženo, vyrážím pro spolubojovníka. Cesta jde hladce, před půl devátou parkujeme v dlouhé koloně vozidel u písníku Hrádek u Dolan. J. opět připravil kalorickou šmakuládu (Mana, vločky, banány) a tak do sebe ve třech hrnkách dostávám energetický ekvivalent 6 kuřat. Na kolo si po poradě míchám 4 gely do 700ml vody – s tím bych měl 90km vydržet. Počasí se nikterak nelepší. Cesta na registraci trvá deset minut, všude voda a bahno. Žádnou velkou časovou rezervu nemáme a tak pytlíkování věcí na běh a na kolo ve stísněných prostorách auta je poměrně hektické. Nakonec to nějak proběhne, asi něco nemám, ale co už. Zase cesta 10 minut, tentokrát do depa, s plnou polní. Při odevzdávání věcí do depa se mi oba pytle s věcma roztrhnou, takže je jasný, že tam nachčije, super. J. tu má kolegu z práce, ještě kontroluje radar a vypadá to že by po plavču mohlo přestat pršet, to by bylo fajné.

Oblékáme gumové krunýře, pod pivními stany, ale prší í tam. Je zima jako hovado.  Drkotám zubama a očumuju nějakou mladou triatletku. Hezká :-) (až zpětně zjišťuji že je to nastupujícíhvězda triatlonu, která si dává Ironmana k snídani). Ještě fronta na úschovnu věcí a už je 11, první vlna jde na to. Rychle rozplavat, já hlavně testuju vodotěsnost brýlí. Startuje se ve vlnách po 50, po dvou minutách. Jde to rychle, J. ve vlně 8 už jde do koridoru, moje desítka má ještě 4 minuty. Odteď už jsem v tom jen sám. Je mi ukrutná kosa, na boso poskakuju v mokré trávě a snažím se zahřát, k tomu roušku na hubě. Konečně 11.18, zahazuju roušku a pouští nás k vodě. Není nás ani 25, dost lidí zjevně ani nenastoupilo.

Start! Rozvážně si hledám místo na chvostu skupiny, formu Phelpse nečekám, neplaval jsem od 6.6.2019. Ano, od posledního Czechmana. Jak je nás málo tak se ani nekoná tradiční sado maso, nikdo na mě nešahá. Plavu si v klídku a kroutím hlavou nad tím, jak je ta první bójka daleko. Lidi kolem mizí, musím si navigovat sám. To mě stojí trochu víc sil. Nový neopren DHB mě nese spolehlivě, ale po 100m mě začínají bolet ramena, nějak mě to stahuje. Pod vodou tak chvíli splývám a vytahuju si rukávy co nejvíc nahoru. Pomůže to. Plavecký styl žalostný. Kraulem to celé nedám a tak když je potřeba, přecházím na prsa a sunu se vlnitou hladinou jako mořský had k první bójce (800m). Občas mě doplavou rychlíci z vln za mnou, ale kontakt s nimi nedržím ani dvě tempa. Po otočce vyhlížím druhou velkou bójku (1600m). Není vidět. Z vody jde pára a neustále jí čeří kapky deště. Nemám ze svého plaveckého představení dobrý pocit, loni mi to šlo líp. Přesto pořád na dohled pomalejším lidem z mojí vlny. Aspoň teda myslím, v gumákách jsou všichni stejní. Trvá to trvá, ale nakonec se v dáli objevuje druhá bóje a za chvíli jsem u ní. Stále střídám plavecké styly, snažím se nekopat moc divoce, nohy budu ještě dnes trochu potřebovat. Cílová rovinka 300m už je radost. Začíná ale brutálně pršet. Radar se asi spletl. Snažím se každopádně moc nekličkovat, jedu k cíli a za chvíli už mám pod nohama pevnou zem. Vylézám z vody, za hustého deště a volným krokem mířím do depa.

Plavání za 47minut. Úplně stejně jako loni. Docela dobrý na to že vodu znám jen z vany.

V depu je docela dost lidí, dokonce ještě i J. Zabírám místo ve stanu, stahuju neopren a začínám nelehký proces odívání. Moira, cyklodres, bunda, kompresky (jen ty trvají asi 3 minuty), tricyklogatě, rukavice, druhé kavice do kapsy na záda, nákrčník, čepice, helma, boty. Pro kolo a na trať. Depo za 12minut :-)

Na kole to letos bude veselé. Silnice jsou úplně mokré, všude potoky vody a louže. K tomu nepříjemný nárazový vítr a teplota mrazivá. Na prvním 8km okruhu to jde dobře, jedu volně a rychlost 32kmh je slibná. Sledování Tour de France ze mě asi udělalo cyklistu. Na otočce o 180 po 4km pochopím o čem to dnes bude. Silný protivítr mi umožňuje jízdu max 20kmh při maximálním úsilí. Myslím že nemůže být hůř. Ha ha. Po nájezdu do prvního velkého (41km) kola přichází ten pravý požitek. Otevřený úsek, bičovaný lijákem a ledovým větrem. Jedu 14kmh po rovině, víc to nejde.  Poprvé mi v hlavě prolétne myšlenka že to vzdám. Proti mně jezdí houfy cyklistů kteří tuto myšlenku realizují. Já jí rychle zaplaším. Vzdávat nemám v povaze.

Asi na 15km končí pomalá tryzna, cesta se otáčí a najednou je to jiný sport. 35kmh volně, s větrem v zádech to jde samo. Průměr zase leze aspoň přes 25kmh a je to veselejší. Jen ve sjezdech na mokru se bojím a přibržďuju a taky nárazy větru se mnou občas hodí přes půlku silnice, což není nic moc vzhledem k tomu, že trať není 100% uzavřená a občas projede auto. Jízda v hrazdě se pak pro mě rovná extrémnímu riziku pádu a tak jí moc nevyužívám. Šlapu, civím na 25mm hladkou pneumatiku a přemýšlím kdy to asi uklouzne a já půjdu na hubu.

Před koncem prvního kola to není úplně ideální. Opět je to proti větru (18kmh když dřu jako kůň) a k tomu stav promrzlosti roste nad únosnou míru. Podruhé mi v hlavě skočí myšlenka, že to vzdám. Přede mnou jede chlapík, u parkoviště zastavuje, vycvakne tretry a končí. To mě nakopne. Tohle přece není můj styl. Představa rezignace je pryč. Vjíždím teda v tranzu do druhýho kola s odhodláním. To mi komplet odfoukne vítr na tom pekelném úvodním úseku. Zase se hrabu patnáctkou, vichřice, liják, nic nevidím a je mi zima jako prase. Chce se mi čůrat. Teda nejspíš, celá tato oblast je zamrzlá. Potřebuju se napít. Vytahuju láhev ale nemám žádný cit v prstech, láhev mi vyklouzne, chvíli s ní žongluju, držím jí loktem, krkem, pak kolenem a pak padá na zem … mám v ní gelový životabudič, potřebuju jí. Zastavuju a vracím se. Seberu láhev, obouruč, jednou rukou to nejde, nemám cit v prstech. Situace není dobrá. Sundávám úplně prochcané rukavice a koukám na zmrzlé pahýly, které kdysi bývaly prsty na rukou. Jdu na malou. To je taky pěkná epizodka, všichni účastníci tohoto procesu jsou zmrzlí, takže to úplně přesně nemám pod kontrolou, ale nakonec se to povede. Po vykonání potřeby přichází komediální vystoupení s názvem „Jak si nandat cyklo rukavice v deseti minutách“. Zmrzlýma rukama to teda nejde ani za mák. Když mám vyřešené zhruba 2 prsty, předjíždí mě balík několika cyklistů. A za chvíli další. A další. Je to zoufalství. Potřetí dnes přemýšlím o tom, že je konec. Ale zase není. Když už mám rukavice skoro na rukou, projíždí poslední 4 cyklisté a za nimi už je sběrný vůz. Staví u mě, řidič se zajímá o můj stav. Vysvětluju že už jenom oblíknu dva prsty a pokračuju. Usměje se a čeká. Ujistí mě, že jsem opravdu poslední.

Rukavice jsou na rukou! Z kapsy tahám flapjacka a vyrážím na stíhací jízdu! Vlk cítí kořist a vyrazil aby jí uštval. Odpočinek a tyčinka způsobily, že mám najednou dost sil, navíc jsem v úseku po větru, tedy se pohybuji opět normální rychlostí. Do cíle 35km, to ještě někoho dojedu. Celou dobu za mnou slyším sběrnou dodávku, zvlášť v kopci je to úsměvné, jak trápí motor na jedničku. Psychice to každopádně moc nepřidá. Trvá mi asi 15 splašených km, než se přiblížím skupince přede mnou (nedraftují, ale jedou spolu). Těsně pod kopcem v Osicích jsem od nich cca 100m. Bude to dobrý. Leda že by nebylo. Skupina vyletí kopec jak nic, já se trápím, jedu na nejlehčí převod 7kmh a v hlavě to je zase – chci vzdát. Už už zajíždím ke krajnici a těším se do dodávky a pak na suché oblečení. Doteď nevím proč, ale nakonec nezastavuju. Vyjedu nahoru, skupinka nikde. Hlava dostává hrozný rány, jsem poslední, zoufalý, trapný cyklista a budu se tu zřejmě trápit navždy. Takhle se ale myslet nedá. Stavím nový plán. Dojedu do cíle kola, zkusím pár KM běhu a třeba to půjde. Když ne, tak na to seru. S touto vizí se sám pachtím posledních 20km, s bublajícím dieselem sběrné dodávky v zádech. Úseky po větru fajn, proti větru docela utrpení. V hlavě zásadní otázka – dokážu si obout a zavázat běžecké boty? To bude trapas, DNF kvůli tkaničkám …

Posledních 10km je výhradně proti větru, hlavně úsek podél dálnice je extrémně odporný. Závěr je pak za provozu po hlavní silnici, soustředím se ať mě vítr nepošle pod kola aut. Tachometr ukazuje 90,01 a já vím že do cíle je to ještě kurva daleko. Na značce 92,35km konečně depo! Slézám, směju se že jsem to přežil a velmi volným krokem jdu uklidit kolo. Vím jedno. Končím (dnes už po páté).

Kolo nakonec za 3:57h. Tadej Pogačar opravdu nejsem. Když odečtu pauzu na rozmrznutí, podobný výkon jako loni, což vzhledem k podmínkám je de facto zlepšení.

Vykračuju si depem, ulevilo se mi, dyť přece končím. Na lavičce sedí chlapík a souká se do běžeckého. Nechápu, myslel jsem že už jsou všichni pomalu v cíli. Navazuju hovor.

„Když už jsem došel tak daleko, tak to nevzdám“ touto odpovědí mě vrací do hry. Tak jo. Jsem zpátky. Pokud si dokážu zavázat boty, zkusím půlmaraton. Třeba mi to poběží.

V depu trávím 7 minut. Jen sundám bundu a nacpu do kapes nějakou chemii. Zavázal jsem si tkaničky! Vivat! Vybíhám, už jen 21km a mám to za sebou. Motivační chlapík cca minutu přede mnou. Běžecký okruh na Czechmanovi nemám rád. 2x8km + 1x5km, vždy 2 tam a 2 zpátky na dvě strany, k tomu exhibiční průběh prostorem u cíle, který se pro dnešek změnil v bahenní lázeň. Je dobré že přestalo pršet a na běh je v podstatě ideální počasí. První pětka mi uteče krásně, dle GPS stále kolem 6:15 / km. Na limit jsem si dopočítal že mi stačí půlka za 2:30, což by se mohlo povést. Škoda že mi hodiny na hodinkách jdou špatně a v reálu mám zhruba o 5minut méně, to ale v tuhle chvíli nevím. Na 5km  na mě sedne mentální krize, dnes naposledy jsem okamžik od ukončení a DNF. 16km do cíle mi připadá nereálných na to v jakém jsem stavu. Naštěstí se objevuje spasitel v podobě běžce, který se mnou zapředá rozhovor. Běžíme spolu, řešíme vše možné a krásně nám to utíká. Už je teda o kolo přede mnou, ale tempově si vyhovujeme, asi ho i trochu táhnu, jeho návrhy na chůzi vždy zavrhuju :-) Běžíme spolu celých 6km, když trochu zakřečuje a nechává mě mému osudu. Já bojuju dál. Pořád běžím, úsek mezi 13 a 17 je pekelný, na trati už je minimum závodníků, běžím prakticky sám, je těsně před setměním a minutu přede mnou stále utíká motivační chlapík z depa, za mnou dvě holky, netuším kde se tam vzaly, když na kole jsem byl dle všeho poslední. Mám trochu povolenou levou botu, ale nechci zastavovat a zavazovat, aby mě to nerozhodilo parádní tempo 7min / km :-) Cca na 16km zjišťuju na občerstvení časovou situaci s ohledem na limit. Nějaký (ne)milý pán mi sděluje, že to asi nestihnu, že se bude končit a že teda nejspíš nemá cenu běžet ten poslední okruh. To mě teda jako fakt nasral! Jak von může vědět co stihnu a nestihnu? Vymámím z něj Redbulla, kopnu ho do sebe a v extrémně bojovné náladě se vrhám na poslední pětku. Proběhnu kolem depa a v náběhu na poslední 4km potkávám spolubojovníka J. Vyjadřuji své obavy o limit, dostává se mi „uklidnění“ že prý mám 25minut. To je za normálních okolností příjemný výklus, ne tak po 7mi hodinách výkonu v arktických podmínkách. Musím chvíli jít. Nevím proč. Najednou mi vyplo a už to nejde. Během chvíle mi proletí před očima celý den. Teď už to přece neposeru. Dětem doma jsem slíbil medaili. Když jsem se dostal až sem, zkusím to dát. Ne zkusím, MUSÍM! Stanovuji novou, zničující taktiku. Osvědčené patníky z loňska po 50m. Jeden úsek rychle jdu (8:30min/km), druhý sprintuju (pod 5min/km). S překvapením zjišťuju že to v pohodě jde. Tímto stylem se dostávám na otočku (19km), kde poděkuju že tam na mě organizátoři počkali. Poslední 2km! Redbull v kombinaci s endorfiny vyplavenými radostí z toho že už bude konec mi v hlavě míchají silný chemický koktejl. Teď už mě nic nezastaví. Od 20km už běžím imrvére, chodecké vložky vynechávám. Sbíhám do cílovýho prostoru, letím koridorem, kolem houfně chodí lidi už směr domov, docela sympaticky mi fandí.

Na modrém koberci, v cílové rovince. J. s kolegou na mě čekají a křičí že to stihnu. Jsem v cíli! Já to dal! Poloviční arktický Ironman dokončen za 7:29:38,9. Pouhých 21s před limitem. Jsem poslední, čas katastrofa, ale vzhledem k průběhu si i posledního místa poměrně cením. Běh nakonec za 2:25, o 20 minut lepší než chodecký pokus loni.

Je konec. Bylo to epické a těžké, nejtežší co jsem dosud absolvoval, včetně zmoklé B7. Všechno jde, hlavně to nevzdávat.

Ze 700 lidí se na start postavilo asi 450, dokončilo 288, většina vzdala na kole.

Tak zase za rok. Čas přemýšlet o číslech 3,9 – 180 – 42.

 

Czechman 2019

2 - 200 - 1200. To nejsou parametry nového ultra závodu, ale moje roční tréninkové dávky triatlonových disciplín. Přihlásit se s tímto objemem na závod s parametry 1,9 - 90 - 21 vyžaduje být velmi odvážný, nezdravě sebevědomý, v hlavě mít vzduchoprázdno a mít rád bolest. Zřejmě žádný racionálně smýšlející jedinec by se s tímto objemem nepustil ani do Sprint verze a zkoušet půlku železňáka na základě vlastní zkušenosti nemohu nikomu doporučit.

Jako správný závoďák vím, že vše je třeba předem nacvičit v tréninku a nic se nesmí poprvé zkoušet až v závodě. Moje poprvé v rámci letošního Czechmana : Poprvé poplavu v neoprenu. Poprvé chci uplavat 2km v kuse kraulem. Poprvé ujedu na silničním kole víc než 50km. Poprvé pojedu s aero hrazdou. Poprvé se pokusím sníst víc než jeden energy gel a nepozvracet se. Koho zajímá co přinesla kombinace poctivého tréninku a všech poprvé, nechť čte dál a vše se dozví ...

---- organizační vložka -----

Na Czechmana jsem se dostal úplnou náhodou. K naší běžecké půlmaratonské skupince, která pravidelně ráno křižovala okolí Pankráce, se připojil nový kolega. Vypadlo z něj, že je triatlet a náhodou i jeden ze dvou hlavních organizátorů slavného triatlonu. Slovo dalo slovo, a během týdne jsem byl na VIP startovní listině. A ještě mi půjčil neopren. Tímto ještě jednou moc děkuji!

---------------------------------

Sobota 1.6.2019. Doma řádí rýmička, jediný zdravý člen domácnosti jsem já. Můžu vyrazit. Nejvíc se těším na plavání, dril s vodním pólistou mi dodal sebevědomí Michaela Phelpse. Nejvíc se děsím kola, nová silnička sice uhání sama, ale naježděno nemám a tuším že to bude trápení. Od běhu nečekám nic, maraton potvrdil že běhat neumím. Cestou směr Staré Ždanice vyzvednu triatleta J. a společně ve výborné náladě míříme východním směrem. Za hodinku parkujeme a jdeme se registrovat. Všechno šlape jak hodinky, za zmínku stojí úsměvná situace u registrace, která probíhá na základě startovních čísel. My ale žádné číslo neznáme a nemáme a tak už nyní budíme pozornost, když J. prohlásí "Dobrý den, my jsme VIP" :) Milá slečna nás s úsměvem vrací do reality a posílá nás k tabuli u vstupu, kde jsou čísla podle jmen ... 603 a 606, skutečně VIP :)

Zpět u auta ládujeme pytle na kolo a na běh, hlavně nic nezapomenout. Pak rychlý oběd, koktejl Mana + banán + vločky, během 5ti minut do sebe dostávám cca 2000 kalorií. Pro mě je to poslední normální jídlo na 8 hodin, žaludek dnes ještě bude hrát v této komedii svou roli ...

Ověšení jak vánoční stromečky jdeme do depa, ukládáme kolo a pytle s věcma. Pak už rozprava a v 11.30 se soukám do gumového oblečku. Před rozplaváním ještě šup zbytek věcí do šatny, čekání ve frontě v černém neoprenu na poledním slunci je intenzivní zážitek. U rozplavání srandičky, levitujeme v neoprenech v tureckém sedu na hladině. Pak představovačka hlavních favoritů, na VIP asi zapomněli. Blíží se poledne. S J. si plácneme na úspěch. Odteď se 6 hodin neuvidíme ...

A najednou je to tu. START. Jak tohle dopadne ...

SWIM

Lezu do vody mezi posledními, tradiční okopávanou si letos chci ušetřit. Plavu na pohodu kraulem, občas když se to kolem moc zahustí tak hodím pár prsou a hledám si vhodné místo. První bójka je 750m daleko, na otevřené vodě to vypadá ukrutně daleko. Když se pole víc roztrhá, nacházím svůj rytmus a jedu vpřed jak Titanic, neopren krásně pomáhá a brýle se mi nemlží, takže i vidím co se děje kolem. Nejtežší je navigace, občas trochu zakličkuju. Vedle mě plave chlapík v oranžovém neoprenu, tak se držím jeho nohy (obrazně). Plave rovně a tak se můžu soustředit jen na styl. U bójky otočka, k další je to 850m. Děsně mě to baví, dokonce i sem tam předplavávám. Celé to jedu kraulem, nechápu to ale jde to pohodově, dýchám každou pravou a cítím se skvěle, pocitově s minimálním úsilím. Za druhou bojkou už je jen 300m do cíle, je mi líto že už to bude končit. Přidávám, nechávám za sebou oranžáka i spoustu dalších. Z vody lezu příjemně rozhýbán, čas kolem 47 minut, za mnou skoro 100 lidí, vzhledem k tréninku naprostá spokojenost. Dnes naposled ...

DEPO 1

Po výlezu z vody mě čeká další disciplína, vyprostit se z gumového krunýře. Běžím z vody, rozepínám zips na zádech a do půl těla klušu na své místo v depu. Sedám a stahuju neopren, natahuju levou nohu a ÁÁÁÁ křeč do levého lýtka je tu. Bolí to jak sviňa. Docela rychle to povolí, chodit můžu, bolest zůstává. Super, to před 90km na kole chceš. Házím na sebe cyklo věci a trhaným pohybem se přesunuju pro kolo. 6 minut mrcasení v depu není málo.

BIKE

Jede se jeden zahřívací okruh 8km a pak 2x41km. Drtím střídavě v hrazdě a standardním držení a pozoruju cvrkot kolem. Davy cyklistů kolem postupně mizí (rozuměj všichni mi ujeli) a když vjíždím na první delší kolo, celkem se to trhá a chvilkama jsem i sám. Prvních 10km velkého okruhu je mírně nahoru a lehce proti větru, nijak extra mi to nejede, trápím se trápím a předjíždí mě všichni kterým sem uplaval. Pak se to zase obrátí a jedeme z kopce po větru, v hrazdě 37kmh bez šlapání. Na 30km je docela kopeček, ale vydrtím to ze sedla na velký tác. Zbytek okruhu pohoda, mírně dolů. Mám plán jíst cca každých 20-30 minut. První gel je OK, pak tyčinka z DMka. Pak ovocná kapsička Kubík. Hřebíček do rakve je další gel. Dělá se mi z něj pomalu a plíživě blbě a to poměrně dost. Od této chvíle nemůžu nic sladkého ani vidět, piju jen vodu a snažím se nemyslet na jídlo. Těsně před koncem prvním kola mě předjíždí čelo závodu, poznávám Vabrouška a jsem rád, že jsem se s touto tri legendou mohl potkat na trati. Oni už jdou na běh, já už zcela sám vjíždím do druhého cyklo kola. První desítka okruhu je opět útrpná. Jsem sám, všichni už mě předjeli, nejede mi to, mám hlad a je mi blbě z gelů. K tomu mi lehce cvrnkají křeče v levém stehnu. 40km jen na vodu bude bolavých.

Kopec na 70km jedu na 1-2, jakákoliv snaha o větší záběr je odměněna náznakem křeče. V kopci mrknu na tachometr kde na mě svítí číslovka 8km/h. Vostudaaaaaa. Když se to zase rozjede, děkuju si za zakoupení hrazdy na poslední chvíli,  jede se v ní pohodlně a chytají mě v ní míň křeče do stehen, na druhou stranu po 80km už mě celkem výživně bolí za krkem. Na poslední desítce předjíždím nějakou zbloudilou členku štafety a ještě někoho víc zoufalého než jsem já, ale možná to ani nebyl závodník ale jen místní výletník. Do cíle kola dorážím s radostným pocitem že už to mám za sebou, ale žaludek na vodě, slaboučkej a bez možnosti jíst a nohy solidně prošitý. Dle očekávání jsem se vytrápil moc, no ujel jsem to a vlastnoručně stavěná silnička odvedla dobrou službu, jen ten jezdec byl bohužel slabý. Na kole mám 4tý nejhorší čas ze všech chlapů a jsem za vokurku. 3:37 mě vrací do boje o poslední místo (jak jinak u mě) a čeká mě boj o stihnutí limitu. 

DEPO 2

V depu je poměrně jednoduché najít své místo, žádné jiné volné už tu není. Klušu pro věci na běh, přezouvám boty, beru oblíbené triko "Lepší mejdan by tu nebyl?", magneslife na křeče, šlehu na závěrečnou krizi a jdu se proběhnout. 5 minut je zase docela dost.

RUN

Z magneslife se překvapivě nepozvracím a z vesela běžím. První km za 6:05 mi dává falešnou naději na dobrý výkon a čas hluboko pod 7. Po prvním km křeče do stehen. Musím jít, nevím jak dlouho ale snad kilometr než to odezní. Na občerstvení zas jen vodu a bez jídla, sladké stále nemůžu. (chuť jíst se mi postupně trochu obnoví  a za celý půlmaraton nakonec zmáknu celý banán a i kelímek koly :-))

Na 3km uvědomění - tohle bude hodně dlouhý a je reálný, že to taky nemusím dokončit vzhledem ke stavu mysli i těla. Je na čase mobilizovat síly a hlavně nakopnout hlavu. 1/2m na lačno jsem v tréninku běžel už mockrát, tak to přece zvládnu i teď! Běží se po silnici kde jsou poměrně pravidelně rozmístěné patníky. Stanovuju naprosto striktní strategii 2 patníky (100m) běh, 1 patník (50m) chůze. Přes to vlak nejede. Víceméně jsem schopen to dodržovat. Kolem sedmého kilometru se dám do řeči s nějakým chlapíkem a vydržíme spolu běžet celý kilák, pro mě úspěch. Pak už mě zas chytá křeč, tak ho nechávám a zase se vracím ke své 2-1 taktice. O běhu už se moc hovořit nedá. Konečně se potkáváme s J. na trati, má 7km náskok, jsem fakt za kreténa. Začíná mě ta moje nevýkonnost trochu štvát. Rozhoduju se to dorvat pod limit i kdybych se měl poblinkat a doplazit to v křečích po 4ech. Sním půlku banánu a trpělivě a bez velkého přemýšlení pokračuju v indiánském běhu. Kilometry naskakují zatraceně pomalu, ale mám to pod kontrolu a na limit rezerva deset minut. Po trati už jezdí auto a ptá se nás zbylých zombie triatletů, jestli už jsme v posledním kole, kdo by nebyl asi ho stáhnou ale neviděl jsem to. 12km, 14, 16 .... závodníci na trati ubývají a už je nás fakt jen několik posledních, za mnou pár chlapů a nějaké holky, jedna mě předbíhá na 18km. Vidím před sebou zavalitějšího chlapa a rozhoduju se že ho dám, už jen jde. Nutím se do běhu a před značkou 19km ho předbíhám, dám si patník běhu navíc, aby neměl tendence se mnou závodit :) Poslední dva kilometry už se nijak nepřepínám, limit vím že stihnu pokud nepřijde kolaps nebo záchvat křečí. Na seběhu do cílové rovinky, která má 500m, mám problém uvěřit, že už fakt bude konec! Lidé kteří se trousí z cílového prostoru se na mě smějí nebo se mi smějí? Těžko říct. Do cíle dorážím běžmo v čase běhu 2:45, reálně jsem asi 8km šel. Celkový čas 7:21. Mám limit, dostávám krásnou medaili a ještě hezčí triko a ve stanu pro závodníky od milé slečny nealko pivoooo! V kombinaci s rizotem naprostý balzám na žaludek, duši i tělo. Potkáváme se s J. (6:25 - luxusní výkon), naházíme do sebe ještě pár set kalorií, uděláme nějaké fotky a vyklízíme pole. Bylo to skvělý. Druhý den značná únava, ale v nohách téměř žádná bolest.

A suma na závěr? Organizačně je Czechman absolutní špička. Nemám co vytknout. Vedle B7 asi nejlepší závodní zážitek co zatím mám, našel jsem ve středním triatlonu vše co jsem hledal. Co mě ale přestává bavit jsou boje o poslední místa, sice je možná vtipné o tom číst, ale příště bych se rád vrátil silnější a připravenější. Takže na příští závod se přihlásím až s pořádnou přípravou. Je tedy pravděpodobné, že toto je poslední příspěvek na blogu :-)