1/2 maraton Karlovy Vary

Na půlku v Karlových Varech mě osud zavlál zcela nečekaně a neplánovaně. Původně jsem kupoval párové České Budějovice v roce 2019, jako že si tam s Helčou uděláme romantický výlet, k tomu pohodový klus městem, hlídání dětí zajistíme na celý víkend, oba v životní běžecké formě, no prostě pohodová vize. Covid to pořešil a zrušil ročníky 2020 i 2021, v těchto letech má jediná aktivita spočívala v kliknutí na možnost „poběžím příští rok“. Ročník 2022 už se nikam přeložit nedal, marně jsem na Runczechu hledal volbu „Poběžím v roce 2023“. Naneštěstí termín Budějovic letos koliduje s Czechmanem a tak jsem s prosíkem vyrukoval na organizátory s žádostí o přesun. Povedlo se a startovné se přesunulo na září do Ústí nad Labem. Půlmaratonskou distanci tak s klidným svědomím pouštím z hlavy a přenechávám tuto problematiku mému budoucímu srpnovému já. Toto uklidnění trvá pouze pár dní, dlouho plánovaná událost připadající na květen se nečekaně přesouvá jak jinak než na září a tak opět brousím tužku a píšu Runczechu s žádostí o změnu závodu. Olomouc nepřipadá v úvahu a zbývají pouze Karlovy Vary, není co řešit, pojedu si pro lázeňskou oplatku.

Čím více se závod blížil, tím veselejší byly okolnosti. H. už od středy bojovala s nastydnutím, ve čtvrtek jsme na firemním večírku oba křepčili do dvou ráno a do toho Kubík ze školky přinesl exkluzivní střevní potíže provázené blitíčkem a zrychleným procesingem jídla v trávícím traktu. Z této pestré nabídky možností co chytit nelze vybrat špatně, zkušeně volím poslední variantu a celé sobotní dopoledne tak mám o zábavu postaráno. V jednu odpoledne je čas opustit zasedací místnost a vyrážíme směr Vary.

Běží se od šesti večer, kvůli parkování radši jedeme s předstihem, nakonec se nachází předposlední volné místo pro naše vozítko kdesi v ulicích nad hotelem Thermal, kde je start letošního podujatia. Po cestě něco málo řešíme taktiku, H. to samozřejmě napálí tempem pro mě nedostižným, ale protože nechci zklamat své věrné čtenáře a potřebuji materiál pro další článek plný utrpení, rozhoduju se, že s H. poběžím první desítku, totálně to přepálím a pak se budu 11km ukázkově trápit, s dřevěnýma nohama, myšlenkama na smrt a sebevědomím nula. Plán je tedy jasný.

Po cestě od auta do centra KV, máme stále 2 hodiny do startu, potkáváme Luťku s Helčou (ano, 1 závod, 2 Helči) a v jejich milé společnosti není prostor na předstartovní nervozitu, společně zvládáme focení, šatny, toitoiky i rozbruslení. 5 min před startem do koridoru, L+H do B, Já+H původně do E, čítujeme a přebíháme do D, kousek za vodimíry na 1:50.

Atmosféra příjemná, proti Praze málo lidí, neustále nám připomínají že trať se zužuje a pozor a že půlka se nevyhrává na prvním kilometru, prostě informací víc než dost. Začíná hrát Vltava, tady si jí člověk moc neužije, protože od výstřelu jsme na startu za minutku a hned se běží, žádný chodecký vložky kvůli zácpě. Za tu bych teď byl docela rád, dnešním doslovným cílem je pro mě se z toho neposrat.

Netrvám na nějakém svižném začátku a tady to fakt ani nejde. Před náma je bambilion lidí, kteří se vyloženě plouží, předbíhat znamená neustále kličkovat a různě se prosmýkávat volným prostorem kupředu. H. je z toho chudák smutná, první km za 5:31 je pro ní pochod Praha Prčice, já si zas tak nestěžuju i když slalom mě taky moc nebaví. Probíháme centrem Varů, kolonáda a kolem Grandhotelu Pupp, ale moc se nekochám protože lidí je opravdu dost. Mám zde fanynku, která mě povzbuzuje, děkuji ač sem zpracoval pouze sluchem, zrakový vjem jsem nestihl. Přitom vidění se mi tentokrát rozmazalo až po 15tém km. Vbíháme na Goetheho stezku a docela už se to trhá, dá se běžět rychleji a tak si střihneme 2 km á 5:10, já trochu s jazykem na vestě. Na 3km přichází od H. lehce záludná otázka – tak zrychlíme ne? Mile se na ní podívám a s úsměvem odvětím že jaksi již není kam zrychlovat, sypat km pod 5 dnes není můj šálek čaje. Loučíme se tedy již po 15ti minutách a já opět nastupuju cestu nejslabšího běžce, neboli i dnes budu za kreténa. Je dobré že ve Varech se cesta hned několikrát vrací směr centrum a trasy tam a zpět se po otočkách často potkávají, je tedy lehké si monitorovat jak moc špatný jsem. Helču spolužačku tak zahlédnu ve společnosti vodičů na 1:30, Luťák ač netrénoval tak to rve s partou na 1:40, moje Helča postupně sbíhá 1:50 a pak sem tu já. Trochu si nadávám, že jsem možná ve čtvrtek mohl trochu šetřit síly na baru, teď by se mě určitě hodily. Střevní patálie sil taky moc nepřidá a vlastně nemám ani moc za poslední rok naběháno, dyk mě bolela noha. Z těchto úvah a hledání chyb a výmluv mě vytrhnou vibrující hodinky na zápěstí. Aha, už jsem na 5km. Za 26:37, to docela jde.

Nechávám se unášet trasou, zase zpět do centra, jediný trochu znatelný kopeček na trati, a po ulici Západní vstříc KV Areně. Úsek to moc hezký není, fouká tady proti a okolí lemuje nějaké nádraží, snad i nějaký kolotočáři, obchodní centrum, benzínky a takový je to celý šedý. Naháním se s nějakou běžkyní se zvláštní technikou, mává rukama a ve vzduchu tvoří podivné geometrické tvary. U KV Areny otočka, rychle zpátky do centra, někam kde je to hezčí. Po cestě několik možností potkat rychlejší běžce, s H. si máváme, ostatní jsou zcela fokusovaní (pro kolegu, pokud bude číst 😊) na výkon. Na 10km je předávka štafet 10+11 runu, čerství běžci mi nedělají dobře, rvou to fest a utíkají mi. Já jsem na desítce za 54:07, jako to udržet, máme z toho osobáček. Nevímproč jsem zde naivně přesvědčen o tom, že běžím na cílový čas 1:52, v tomto bludu sám sebe udržuju ještě pár km, nevím jak jsem se k tomu dopočítal, ale pamatuju si to přesvědčení.

Po ulici Moskevská se vracíme do centra Varů, zase kolem Thermálu a po kolonádě, běžců kolem už je výrazně méně a tak si prohlížím okolí a snažím se tak zapomínat na strasti běžecké, které mě postupně přepadají. Na jednu stranu už zbývá jen 9km, to je nicotná vzdálenost, na druhou stranu jsem poměrně vyndanej, srdce mi jede v těžkém beatu 170+ a že bych měl nějaký komfortní náskok na půlku pod dvě, to jako nemám, rozhodně mě tedy nečeká žádný volný závěr s kafíčkem a oplatkou. Kilometry se usídlily v časovém pásmu kolem 5:40. Najednou zaslechnu „pojď Peťo, jdeš dobře, skvělý čas“. Je to nějaká černovlasá dáma, než stihnu poděkovat za podporu, míjí mě Petr Kopfstein a můj fanklub se tak pro dnešek nerozrůstá. Míříme zase ven z centra, dnes naposledy, někam do lesa opět po Goetheho, 15km pípne za 1:22, jako to je dost slabý.

Až na otočku na 16,5km je to pořád mírně do kopce, trochu vopruz a na 16tém KM se má krize zobrazuje číselně když ho zaběhnu nad 6min, asi jsem se těžce flákal na občerstvovačce. Do očí mi již permanentním proudem teče pot, pálí to a sere mě to. Přiznávám si že 1:52 to opravdu nebude, osobák taky ne, tak aspoň pohni ať to není osobní fail v podobě 2+. Po otočce je to naopak z kopce tak upaluju co to dá, polovodičové na 2h za mnou překvapivě blízko, kurva, musím se zase někam hnát, proč někdy nemůžu běžet na pohodu. Předbíhá mě starší pán s vlajkou na zádech „1kč na charitu za každého kdo skončí za mnou“. Tak to můžeš být v klidu, rovnou ti tu korunu dám. Nicméně běžím s ním, a to až do 19km, pak mě lehce utíká. To už jsme ale zase zpátky v centru a do cíle je to kousíček, riskuji arytmii a běžím naplno vzhledem k aktuálním možnostem, v kopci 400m do cíle tepu krásných a zdravých 188 ks za minutu. V tomto rytmu prolétnu i nepříjemně dlouhou cílovou rovinku, v které nemůžu nepotkat Daniela Stacha a voilá, jsem v cíli, 1:58,13.

Moje H. už na mě čeká v cíli celých 10minut, první půlka v životě, s rýmou za 1:48, L 1:39, H 1:37.

Závod a trasa super, můj výkon zklamání, bez ohledu na okolnosti. Nechce se mi teď psát rozbory a nálady z mého pobíhání, každopádně za 2 týdny je Czechman, snad aspoň tam padne PB, ač na kole naježděno opět není a plavání aktivně naposled v září 2021, navíc musím zhubnout do neoprenu, který nedopnu.

CZmanem skončí pro letošek závodní sezóna a začne krásný rok tréninku směrem k vrcholu celého pachtění a tohoto blogu a to závodu Moraviaman 2023 na ironmanské distanci. To bude hezké.