Volkswagen Maraton Praha 2022

Silniční maraton. Žádný jiný závod u mě nevzbuzuje tolik respektu jako právě maratonská vzdálenost s rovinatým profilem v ulicích Prahy. I přesto se opakovaně pouštím do boje s touto tratí a vyhlížím den kdy se potká životní forma s ideálním tréninkem a kvalitní životosprávou a výsledný čas se zastaví pod magickou hranicí 4 hodin. Letos bude toto zřejmě mission impossible. Loni na podzim mě začala bolet pata, na což jsem reagoval okamžitým vyškrtnutím běhu ze svého života. Nahradil jsem ho pivem. Nutno říct, že mi adaptace na povaleče trvala asi 2 minuty a běh mi nikterak nechyběl. Noha mě ale začala bolet i při chůzi a tak jsem si prošel tradiční fyzioterapeutické kolečko, co návštěva to litr. Ve vzduchu visely patní ostruhy, plantární fascie, přetížené achilovky. Nakonec nepomohlo nic a zbývalo jediné, vrátit se k osvědčené metodě od 12Honzade - pomalý běh léčí všechno. Naštěstí jiného než pomalého běhu nejsem schopen (stará známá pravda že cokoliv nad 5min/km je chůze). Léčebnému procesu tedy nestálo nic v cestě a v kombinaci s trochou protahování a pár šamanskými metodami bolest postupně zmizela. V únoru tak po půl roce nicnedělání zahajuji maratónský trénink, pod dohledem bratří Svobodů, s kolegy z práce, primárně ale sám a po nocích. Do maratonu stíhám naběhat asi 400km, absolutně nedostačující objem, dlouhé běhy pouze 2 – 27 a 28km a k tomu jedna delší cyklistika, v součtu je trénink opět slabota a předesílá vznik dalšího blogu plného bolesti a utrpení.

8.5.2022 je slunečná neděle a já se chystám na start pražského maratonu. Na zádech batoh plný energy gelů z Decathlonu. Konečně jsem našel gel z kterého se mi nechce okamžitě zvracet. Pro jistotu jich mám hned šest. K tomu mobil s nějakou motivační hudbou, kdyby bylo nejhůř. Na startu letos pouze se Z., excelentní to běžkyní, která na mě kvůli pivu v cíli bude muset hodinu čekat. Ve startovním koridoru J ještě potkáváme další známé tváře. Já se rozhlížím kolem, koukám kde jsou vodiči na 4h a taky vyhlížím nějaké vtipné běžce. Mé souboje s tučňákem, Frediem Mercurym a mužem v obleku s notebookem patřily k ozdobám minulých ročníků.  Pár minut do startu už se s nikým nebavím, soustředím se sám na sebe a užívám si ten pocit napětí před startem. Možná proto to celý dělám. Asi. Pak začne hrát Vltava a jdeme na to. Trvá 8 minut než se Celetnou proklestím ke startovní bráně. Zapínám hodinky, pořádně se nadechnu a vyrážím do boje. Konečně je to tady. Jak tohle dopadne …

 

První pětka

Prvních 5km je príma. Běžecky atraktivní část přes Staré město, Malostranské náměstí a Karlův most. Atmosféra pohodová, sil na rozdávání. Běžím dost svižně, kilometry skáčou kolem 5:30/km. Když se otevře výhled vidím před sebou vlajky vodičů na 4h. Moje strategie je ale jasná – nepřepálit, řízené zpomalování a pokud možno co nejméně utrpení v závěru s minimem chůze. Tepy mi tradičně lítají kolem 170, asi tak o 20 víc než mám v tréninku při tomto tempu, ale mám na to osvědčené řešení – přepnu Garminy na jinou obrazovku a dále si s tím hlavu nelámu 😊 příjemných 28 minut mého života.

Stav po 5km : Nic mě nezastaví

Druhá pětka

Druhá pětka je ve znamení pokračující pohody. Navzdory tomu že nás trasa vede směr Libeňský most, na úsek který nepovažuji za oblíbený. Poprvé na trati identifikuju veselého soupeře – je to klaun s kloboukem v německých barvách. Běží rychleji než já ale ustavičně zastavuje a fotí pražské památky, to by mohl být zajímavý souboj. Běžím pořád stejně svižně, šetřením času na občerstvení se blížím vodičům na 4h. Za 56minut první desítka není vůbec špatná. Zatím je to lehoučký a příjemný závod.

Stav po 10km : Kipketer

Třetí pětka

Mezi 10 a 15km je potřeba udělat zásadní rozhodnutí. Jsem pouhých 20s za vodiči na 4 hodiny, navíc jsem vybíhal na startu minimálně minutu za nima, běžím tedy tempo pod 4h s malou rezervou. Je ale jasný že na to nemám natrénováno. Chvíli mě trvá přiznat si vlastní slabost, 2 km to ještě tlačím 4h tempem ale pak zvítězí zdravý rozum a pud sebezáchovy. Doběhnout je by znamenalo s nima nadále běžet, tedy se do půlmaratonu utavit a pak zažít 21km pekla. (to zažiju i tak, ale to ještě tady nevím 😊) S touto myšlenkou lehce povoluju v úsilí a pokračuji šestkovým tempem. I tak je 3tí pětka pod 30 a celkově náskok na osobák 4 minuty. Mám za sebou průběh Staromákem, kde sleduju sympatickou snahu jednoho běžce už naběhnout do cílové rovinky 😊 čeká nás teď nuselská smyčka.

Rozběhnuté je to velmi hezky, všechno funguje jak má, začínám sosat gely.

Stav po 15km : Arnold ale realista

Čtvrtá pětka

Přebíháme Vltavu po Jiráskově mostě a hned zase zpátky po Palackého. Pořád se mi běží nečekaně dobře, šestkové tempíčko si držím relativně lehce. Dosud jsem to nezmínil, ale je vedro jako kráva. Slunce pálí na květen velmi sebevědomě, namazanej sice jsem a to vazelínou na zadku a dalších citlivých místech, opalovací krém mě ovšem nenapadlo použít. Na palici mám kšiltovku, ostatní odkryté části těla ale postupně mění svůj atraktivní odstín 040 – Bílá zimní na 3U5 -Karmínová červená. Nedokážu odhadnout jestli piju hodně nebo málo, ale kde to jde beru vždy vodu i ionťák. Když trefím kelímek který už je déle exponován slunci má jeho obsah asi 50 stupňů, na osvěžení skvělé. Na jednom občerstvení potkávám dalšího veselého soupeře – člověka v kostýmu Spidermana. 20km protnu za 1:57, průměrné tempo cca 5:50, není to špatný, zatím …

Stav po 20km: Kdyby to teď skončilo, bylo by to akorát

Pátá pětka

Z Nuslí míříme na otočku u podolského bazénu, po cestě náš čeká půlmaratonský mezičas a pak další z ošklivých úseků, tedy návrat zpět po nábřeží na Palackého náměstí. 21,0975km proběhnu ještě na vlně euforie za 2:03h. Po otočce na 22hém kilometru to najednou zničehožnic začne. Nohy lehce dřevění, už to neběží a pomalu ale jistě začíná krize. V předtuše nejhoršího šmátrám po sluchátkách, zapínám motivační playlist a pokračuju dál. Muzika nějakou chvíli pomáhá. Hlavně soundtrack z Blood sportu mě nakopne, s odhodláním Franka Duxe zdolávám další tři kilometry a na 25km přibíhám za 2h a 29 minut, v průměrném tempu 5:59, s naivní představou že to vydržím takto až do cíle. Frank Dux ale nejsem. Nestojí proti mně sice Chong-Li, ale 17 rozpálených kilometrů. Tohle byla poslední pětka, která měla parametry zábavného a bezbolestného běhu, od teď už to půjde velice rychle do hajzlu 😊

Stav po 25km: proč jsem víc netrénoval?

Šestá pětka

Obvykle přicházejí maratónské krize až po třicítce (rozuměj km, né věk). Proč si to ale neužít už od 26km?? To je dnes můj poslední km, na který ještě běžím a který je pod 7min na km. Vodiči na 4h jsou dávno v trapu a jako bonus už mě předběhli i 4:15ky, které jsem přes bolest v těle nezvládl ani pozdravit. Běžíme smíchovský úsek, s otočkou někde na strakonický na konci světa, nekonečná rovina tam a zase zpátky, zpestřená vůní místního pivovaru. Souvislého běhu už nejsem absolutně schopen, výčet částí těla co mě bolí by zabral zbytek blogu a tak se mu vyhnu. Každopádně tata pětka je ve znamení intervalového tréninku. 250m vždy jdu, 250m poměrně svižně běžím (5:30 asi). Tímto stylem jsem schopen sypat kilometry lehce přes 7 minut, není to tak špatný a určitě lepší než se konstantně trápit. Opět si naivně myslím, že toto vydržím až do cíle. Haha. Znamenalo by to zaběhnout 34 rychlých úseků. Těžká matematika. Na mezičase na třicátém jsem se vyloupl za 3h a šest minut, můj nejhorší maratonský mezičas evr.

Stav po 30km: netrénovaný ale odhodlaný jedinec

Sedmá pětka

Po ukončení smíchovské tryzny se vracíme kousek směr centrum, a kolem klubu Karlovy lázně přebíháme (no … přebíháme..) na Malostranskou a nabíráme opět směr Libeňský most. Můj vztah k tomuto úseku je asi všeobecně znám. Je to na hovno. K tomu občasné úseky s kočičíma hlavama, na těch se opravdu proklínám co to zase bylo za debilní nápad běžet maraton. Naštěstí začínám chodit víc a víc a tak sebemenší náznak potíží řeším chůzí. Od záchvatu křečí mě zachraňuje známá spoluběžkyně,  s kterou se v tomto úseku pravidelně míjíme a která mi nezištně nabízí magnésko ze svých zásob. Děkuji. I přesto se mi v nohách startuje podivný chemický proces, kdy každý pokus o rozběhnutí je odměněn velmi bolestivým škubnutím v lýtku a stehnu. Je to relativně zábavné, protože pokaždé s napětím čekám co to přinese a zda přijde ultra křeč, nebo mi nohy zcela vypnou a zhroutím se na rozpálenou dlažbu. Bylo by to dobré v tom, že by mě do sanitky již zřejmě odnesli na nosítkách a nemusel bych nohy na chvíli používat. Na 35km jsem za tragických a zcela ostudných 3:45, má spoluběžkyně Z. právě probíhá cílem a spolužák ze střední už je doma s rodinou … ale co. Běžet maraton a mít natrénováno umí každej 😊 já si to dám s plnou parádou a vzdávat nebudu i kdyby mě každý krok bolel jako prase.

Stav po 35km: au

Osmá pětka

Každý krok už mě bolí jako prase. Stehenní svaly se pod náporem kyseliny mléčné na stupnici tvrdosti nerostů posunuly někam k hranici živec/křemen. Je dobré že se nevidím, protože to musí být asi smutný pohled. Chůze toporná, běh tragikomický. Mám poslední gel a tak si ho vpálím, třeba si ještě stihnu rozhodit i žaludek. Před Libeňákem mě předbíhá další známá spoluběžkyně, nabízí mi i gel ale s díky odmítám. Po přeběhnutí Libeňského mostu se mi dole na nábřeží začíná lehce motat hlava, vedro je fakt úmorný. Radši teda běh nezařazuju cca 800metrů. Čas strašně letí a už teď je jasný že to bude můj nejhorší maraton, dokonce chvíli panují obavy že půjdu nad 5 hodin a to bych asi nemohl domů. Naštěstí se jednalo pouze o chybu ve výpočtu, mozek už přece jen nejede naplno. Kolem mě se odehrávají samé napínavé příběhy. Samozřejmě mě předbíhá spousta lidí, nicméně lidé kteří jsou na tom podobně jako já se zde plouží v hojné míře, moc se mi líbí jak se s tím všichni odhodlaně pereme a každý svým originálním způsobem hledáme cestu k cíli. Vlastně je to úplně skvělý. Jasně že nás to asi všechny lehce sere, ale ta příležitost jednou za čas se pořádně kousnout a překonat bolest a sám sebe, ta není k zahození. V této pětce už jsou všechny KM nad osm minut, běžecké úseky už jsou žalostně pomalé a nedokážou kompenzovat ztráty z chůze. Na 40km jsem za 4:27h.

Stav po 40km: přežiju to!

A ten zbytek

Poslední 2kilometry jsou ve znamení těšení se do Pařížské. Proběhnu celé husákovo ticho, pak chvíli jdu, je tam nepříjemný kopec o 6 metrů nahoru, pak běh / chůze / běh / chůze a hurá, jsem u cedule 800m do cíle. Rozbíhám se a v náběhu do pařížské už mi začíná být dobře. V cílové rovince se opět zdravím s Danielem Stachem, ten kluk si mě na maratonu vždy najde 😊 Modrý koberec, poslední mezičas, píp a cíl. 42195m za 4:48, velká slabota ale na víc určitě nebylo, každopádně další maraton odškrtnut.

Stav po 42,195km: příští rok znovu, už se těším!

Bylo to sice náročný, ale stálo to za to. Následky relativně lehké, v noci po maratonu nepříjemná kombinace bolavých svalů a lehkého sežehnutí od slunce, následující 2 dny jsou největším nepřítelem schody dolů a zřejmě se brzy rozloučím s jedním nehtem na noze, soudě dle bolesti a fialové barvy kterou získává. Maraton je skvěle vymyšlený, rozdrtí iluze máminejch mazlíčků, jakoukoliv slabost potrestá a nechá tě se v tom krásně vykoupat, času na to je víc než dost 😊 příští rok se vrátím, silnější, připravený a dám to pod 3:50! 😊