Beskydská sedmička 2017

Tento zážitek byl natolik intenzivní, že si blogpost rozhodně zaslouží. Pohodlně se usaďte a slyšte příběh, kterak se pár bláznu rozhodlo přejít napříč Beskydy zasažené hurikánem Harvey.

PŘÍPRAVA
Rok lehkého běhání (celkem asi 1000km), rok otužování (hodilo se velmi), 5 měsícu hathajógy, teoretická příprava v podobě nasávání zkušeností od pravidelných účastníku, 14 dní před závodem zodpovědná životospráva. Den před závodem fyzioterapie a rozmasírování bolavého lýtka (zcela zásadní). Nic víc, nic míň.

VÝBAVA
Toto se velmi povedlo a výrazně ulehčilo postup v závodě. Boty od Inov8 drželi jak přibitý, za celou dobu jsem ani jednou nepodklouzl. Nepromokavá bunda z Decathlonu za 199Kč se ukázala jako klíčový prvek k dokončení a vydržela nápor deště celý závod. Batoh Kalenji taky z Decathlonu (9-14l), k tomu běžecké kraťasy, funkční triko s dlouhým rukávem, čepice a kompresní ponožky. Hole Fizan (dost problémové, furt se povolovaly a věčně mokrejma rukama nešly utáhnout). Dále dvě obyčejné čelovky, náhradní mikina (nevyužitá), 100gr vazelíny (zcela zásadní), náplasti, brufeny ...

PŘED STARTEM
V týdnu těsně před startem mi největší starost dělá počasí. Každá kontrola radaru přináší horší a horší vyhlídky, den před závodem už je pak jasné že dešti se nevyhneme. Paradoxně tak před odjezdem vůbec nemám obavy z trasy, ale primárně se obávám rozmarů počasí. Držím se svého pravidla, že vždycky je to nakonec lepší než to vypadá, ale zpětně můžu říct, že tentokrát to bylo výrazně horší. Noc před závodem tradičně spím úplně na hovno. Usínám v 22.30, budím se ve dvě a už nemůžu zabrat. Ve 4 zas upadám do polospánku, v 6 vstává Veru. V 10 vyhodnocuji že jsem na pokraji sil a snažím se ještě rychle dospat, je z toho půlhodina po které se budím jak zmlácený kladivem. Od této chvíle budu na nohou 41 hodin ... V jednu nabírám týmovou parťačku Jani a vyjíždíme směr Beskydy. Ano, jsme pouze dva - náš tým je oslaben o nemocí skoleného Kubíka. V rádiu hlásí nehodu na D1, tak volíme delší trasu před Hradec. Úsek bez dálnice vůbec neutíká, v každém městě je dopravní zácpa a pomalinku ztrácíme časovou rezervu. Ujíždíme dešti, ale těsně před Frenštátem nás dohání. Někdo nahoře pustil sprchu naplno a chčije tak že se v autě ani neslyšíme. Ještě poslední pocuchání nervů z dopravní uzavírky těsně před Frenem :) a chvíli před šestou parkujeme v nějaké boční ulici kousek od náměstí. Prší. Máme cca 20 minut na převlečení a sbalení věcí. Náš plán mít na všechno klid a čas úplně nevyšel. Házím na sebe věci, mažu vše důležité vazelínou (komplet chodidla, třísla, řiť :)), na rychlo balíme batohy, není čas přemýšlet co si vzít a co není potřeba. Z nebe se valí přívalový déšť a po ulicích tečou potoky. Vyrážíme k registraci. 10 metrů od auta už mám mokro v botech. Hurá. Aspoň si rychle zvykám, toto se dalších 24 hodin nezmění.
Registrace je rychlá a tak můžeme stále v ukrutném lijáku vyrazit na vlak do Třince. Stíháme s rezervou, mohli jsme i trochu dýl balit. Závod ale ukázal že jsme nic důležitého nezapomněli. Ve vlaku chytáme místa k sezení, hned za námi sedí kolega z práce. Cesta do Třince na start trvá dvě hodiny. Hodně lidí ještě pospává, mě se to nedaří a tak čumím kolem, sleduju ostatní závodníky a jejich výbavu, koukám do mapy a občas debatujeme o závodní taktice. Po deváté se vysypeme z vlaku a neprší! Na dlouho dobu naposled. Před nádražím se potkáváme s Luťákem a Zuzkou a tvoříme silnou čtveřici, která spolu vydrží až do konce, i když to v tuto chvíli ještě nikdo neví jistě :)

START, Třinec, 22:30, 330mnm
Od vlaku na náměstí je to kousek. Ještě jdeme do Alberta pro Kofolu a pro Zuzanku kafe divné chuti a barvy :). Alena Zárybnická nám slibuje, že nejhorší počasí už máme za sebou. Připomínají smutnou statistiku, že půlka z nás nedojde do cíle. Hodinka uteče jako nic a  blíží se start. Supr muzika. Co je to za muziku? To je státní hymna ... Potom začíná hrát Pevnost Boyard a je to tady! 3000 párů nohou se dává do pohybu a vyráží vstříc velkému dobrodružství. Pocity mám v tuhle chvíli velmi euforické, spát se mi nechce ani trochu, užívám si nával adrenalinu. Opouštíme náměstí a začínáme cestu na první vrchol ...

VELKÝ JAVOROVÝ, 0:47, 1031mnm
Průchod Frenem je v souvislém balíku lidí. Koketovali jsme s myšlenkou rovinky běžet, ale tady to ani nejde. Tempo je docela svižná chůze. Začíná pršet. I přes to lidé kolem trati postávají a fandí, někteří to pojali jako dobrou příležitost a pijou slivovici se závodníky. Když si žádný nechce dát, pijou sami ... Asi po 4km opouštíme město a noříme se do tmy, zapínám čelovku, nastavuju hůlky do stoupací délky a zakusuju se do první sjezdovky. Tempo je stále velmi svižné ale sil mám dost a nešetřím se. Ani se neunavím a jsme nahoře. Pípneme kontrolu a hurá dolů. Ze sestupu do Řeky (550mnm) si nic nepamatuju. Jen že je to v pohodě, je tma a pořád chčije. Prvních 13km je jak nic.

ROPICE (Sedlo pod Velkým Lipovým), 2:42, 910mnm
Po rychlém občerstvení voda, iont, banány, tatranka opět otáčíme nahoru a stoupáme další sjezdovku směrem na Ropici. Naše Hobby trasa nejde až nahoru a končíme v sedle. Sjezdovka je rozbitá a bahenní a nahoru se vine dlouhý had z čelovek. Jde se maximálně ve dvojstupu a tempo je zoufalé. Vždy udělám tři kroky a pak se zastaví. Koukám pod nohy a tak neustále vrážím do batohu člověka přede mnou. Výstup trvá dlouho a silově je zcela zadarmo, vždycky se v klidu vydýchám než se dav lidí dá znovu do pohybu. I druhý kopec je úplně v klidu. Ze sestupu si opět nic nepamatuju, jen že je tma a pořád chčije. V půl čtvrté ráno dorážíme na větší občerstvení do Morávky (475mnm) na 20km. Doplňuju energii vším co mají, u sloupu na stojáka pak provádíme přemazání chodidel, což je ve slejváku a zimě vysoce nepříjemné, ale musí to být. Cítím se stále zcela svěží a při síle a neustále vtipkuju na téma "zkratkou z Pusteven chodí slaboši". Luťák mě zkušeně radí, ať si s těmito soudy počkám na 60km ...

TRAVNÝ (Traverz), 4:59, 850mnm
I na třetí kopec nemusíme my hobbíci stoupat až na vrchol. Pouze traverzujeme. Ani z této části si moc nepamatuju, stále je tma a překvapivě - prší. Nějak pozvolna vystoupáme 400 výškových a potom začíná sešup do Krásné. V čele naší skupiny jde Luťák a valí nehorázné tempo. Neumím tak rychle jít a tak si každých 20metrů popoběhnu a seběhnu si ztrátu co jsem nabral. Letíme jak o život a předcházíme snad 200 lidí. Rozednívá se. V 6 ráno jsme na občerstvení v Krásné, cca na 33km. Jani řeší problémy s hůlkama, furt se jí jedna povoluje. Hodní lidé na občerstvení problém dočasně řeší. Já dolejvám camelbak iontákem, dávám si pár kousků ovoce a nějaké třetinky tatranek, ale je to málo ... hlad ale necítím a vyrážíme dobýt vrchol nejvyššího kopce na trati - Lysá hora už se na nás těší.

LYSÁ HORA, 8:21, 1324mnm
Už za světla nastupujeme stoupání na Lysou. 8km a 850 výškových nebude zadarmo. Těšil jsem se na brzké ráno v horách, východ slunce a pohodu. Místo toho stále prší, jdeme v takové divné vodní tříšti, voda je všude. Mám rozmočené ruce, mokro v botech, potím se pod nepromokavou bundou. Je mi zima. Čím výš jsme, tím je mi hůř. Rozbíjí se mi hůlka a nejde to opravit, mokrýma rukama nemám šanci ji povolit. Mám teda jednu o 15cm kratší než druhou, aspoň si je pravidelně přehazuju ať se nahoru nevyvalí Quasimodo. Doteď jsem s tempem skupiny neměl problémy, ale tady se ukazuje že jsem nejslabší článek. Parťáci mi lehce cukají a moje dosud perfektně fungující tělo začíná stávkovat. Hlava na to reaguje a začíná vymýšlet důvody, proč nedokončit. Usilovně se snažím zaplašit černé myšlenky, ale vidina 50km do cíle je zničující. Ostatní navíc jdou úplně lehce. Opírám se do 1,5 hůlky, snažím se nemyslet a jít. Nejde to. Nemám žádnou energii, úplně mi došlo. Někde neznámo daleko před vrcholem mi Zuzanka oznamuje že je to velmi zrádnej kopec a že budou ještě nějaký schody či co. Nebýt úplně dehydrovaný, asi se rozbrečím. Stejně by to ale nebylo poznat, voda je všude. Vypínám emoce, vypínám hlavu a v nouzovém offline režimu jdu krok sun krok vstříc smrti. Uklidňuju se, že každý kopec jednou končí a nejsme v Himaláji. V mrákotách zvládnu kamenné kluzké serpentiny a najednou jsme nahoře. Vrcholové foto, já polknu housku, půlku čokolády, banán a dvě tatranky a dobíjím baterky. Všechno je veselejší. Ve stánku s pivem si nedám pivo ale mají kleště! Opravuju hůlku a život má zase smysl. Hurá dolů do Ostravice, ať už jsme aspoň půlce. Bude tam polívka! Sestup z Lysé hory je v klidu. Nabíhá mi cukr, můžu se zase opřít do hůlek a nohy pořád silné. Bude to dobrý. V Ostravici dáváme větší pauzu. Orgové nás nechávají přejít malou pyramidu asi z 20 schodů, ale nenechám se rozhodit. Trénovat schody se mi navíc před cílem ještě bude hodit. Polívka je výborná, k tomu další tradiční sortiment občestvovaček. Přemazáváme chodidla, já pro jistotu i další citlivé části těla :) sleduje mě u toho nějaká závodnice, vypadá to úchylně, ale co už. Vlka nechci. Luťák podstupuje minioperaci, propichuje puchýře, zalepuje, maže. Jani taky ošetřuje paty. Zuzanka myslím potíže nemá, za to se klepe zimou. Po 10ti minutách sezení už se klepeme všichni. Nahazuju další triko, ale zahřát se mi nedaří. Když se snažím napít, poleju se jak se mi klepou ruce. Musím obouruč. Objevuju místnost s nápisem TEPLO. Je tam příjemné vedro. Dopřáváme si ale maximálně pár minut a odcházíme dobýt Smrk. Kopec kde se budou rozdávat karty, kdo ho přeleze, už by měl dokončit. V Ostravici končí hodně moc lidí, i nás lákají do autobusu ale s úsměvěm odmítáme. Hurá na Smrk!

SMRK, 13:23, 1276mnm
Nemůžu si pomoct, Smrk je opravdu ten nejzamrdanější kopec jaký jsme dosud šli. Po cestě nahoru navíc selhává značení a po špatném úhybném manévru se v lese schází skupina asi 20 lidí kteří absolutně netuší kam jít. Pobíháme kolem, každý chce jít jinudy. Situaci zachraňuje nějaký našláplý běžec který nás všechny vrací na správnou trasu. Stoupání na Smrk začíná zpevněnou cestou, ale netrvá to dlouho. Velké finále je korytem potoka, přes obří šutry a kořeny. Dolů se valí voda a teče bahno. Asi nemusím připomínat, že stále prší. Coby nejslabší článek opět ztrácím. Nezastavuju, jdu pořád, ale tempu svých parťáků nestačím. Je to nekonečný. Krok, hůlka, šutr, kořen, bahno. A tak pořád dokola. Po cestě si povídám s nějakou dobrou duší, odhaduje jak daleko ještě na vrchol. Asi by bylo lepší to něvědět. Nemám žádnou krizi, jen je to opravdu náročný na palici. Přátelé na mě čekají někde uprostřed, dali mi tak 2 minuty. Znovu se rozcházíme, pokračují šutry. Kopec má tak trochu dvojitý vrchol, takže první oslava je předčasná. I tenhle prevít ale má svůj konec a v půl druhé odpoledne si šťastni pípáme kontrolu na Smrku. Je tu krásně. Fouká a prší. Vdechnu luxusní Chimpanzee tyčinku. Na sestupu chytáme další dopravní zácpu, had lidí má potíže sejít kolmou bahenní lázeň a jde se pomalinku jeden za druhým. Je ale možný, že to bylo už na cestě z Lysý. Nebo z jinýho kopce. Trochu mi to splývá dohromady. V 15.30 každopádně sestupujeme do Čeladný. 55km za 17 hodin. Na tomto občerstvení nechci udělat chybu jako v Krásné a tak to do sebe sypu. Dvě polévky, dvě tatranky, banány, jablko, tyčinka. Mažeme naposledy nohy, Luťka opět ošetřuje puchýře. Zase je zima jak prase, klepu se jak ratlík. Po cestě na záchod mě vidí pán jak se pajdám a chce mě nahnat do autobusu. Nikdy! Nejsem tu abych se vozil, a o tom že dokončím a dojdu do cíle nepochybuju! Při odchodu nám usměvavá paní sděluje, že na Čertově mlýně už můžeme začít slavit. Chachááá, kdyby věděla jakým peklem si pak projdu! :)

ČERTUV MLÝN 18:57, 1205mnm
Jen co vyjdeme směr Čerták, Jani se opět rozbíjí hůlka. Tak se ještě vrací a hodná obsluha opět provádí nápravu. Cesta nahoru je nekonečná. Jde se pořád lesem, nejdřív docela prudce po žluté, zase začínám malinko ztrácet. Nejdu ale pomalu, ostatní přecházím, jen moji mi utíkají. Ač sem se dole v Čeladné slušně přežral, velmi rychle mi v kopci dochází a začíná zatím asi největší utrpení. Traverzujeme nějaký kopec, podle mého subjektivního odhadu to trvá dva dny. Je to cesta téměř po vrstevnici, úzká, bahnitá, spousta šutrů. Přemýšlím jestli by nebylo lepší zakopnout a spadnout do údolí. Cesta se klikatí a občas své parťáky ani nevidím. Myslím na to, že jsem sem jel s tím že budu nejslabší a že to musím urvat hlavou. Docela to jde. Ukrajuju metr za metrem, ťapu, píchám hůlkama a nenechám se zlomit. Nade mnou se tyčí nějaká vysoká stěna, tajně doufám že to není Čerťák. Není, je to Kněhyně a nejdeme tam, díky bohu! Pokračujeme dál už skoro rovně a blížíme se k vrcholu. Rvu to hlavou. Luťáka musej bolet puchejře, Jani paty a achilovka a Zuzanka je modrá od zimy ale nikdo si na nic nestěžuje a tak jen nahoře nesměle špitám že jsem trochu vyčerpanej ale nedovolím si ani na vteřinu připustit variantu, že jsem úplně v hajzlu. Tady už se nevzdává. V 7 večer jsme nahoře, za chvíli začne druhá noc na trati. V tuto chvíli jdeme přes 20 hodin, vzhůru jsem přes 36 .. Ještě k počasí - i zde prší a fouká, vítr nám žene vodní mlhu do obličeje, abychom si dobytí vrcholu užili naplno. Zahajujeme krátké klesání na Pustevny, po cestě přeběhneme vrchol Tanečnice (1080mnm) ale to je kopeček s kterým se ani nepočítá. Již za tmy, před osmou večerní, dorážíme na Pustevny. Na Pustevnách je mi opravdu zle. Motá se mi hlava a přemyšlím, jestli to není signál se na to vykašlat, protože chvíli mám pocit, že to se mnou sekne. Aspoň bych už nemusel nikam chodit. Trudomyslnost ale mizí když vidím odhodlání ostatních. Nikdo si na nic nestěžuje, a tak nekňourám a mobilizuju síly. Jen potichu hlásím ostatním že musím dál jít pomalu, že mám dost. Nikdo to ani nevnímá, všichni mají svých starostí dost. Je mi trochu blbě ze všech těch sladkých věcí a tak občerstvení v podobě chleba se škvarky, kyselé zelí, polévka a k pití točená kofola působí jako balzám na duši. Naštěstí nikoho ani nenapadne jít delší cestou. Automaticky jdeme zkratkou. Jak jsem byl bláhový když jsem si myslel, že 4km navíc nikoho nezabijou. Kdyby mě teď někdo poslal dolů na Ráztoku a zpět na Radhošť, asi bych se posral. Po doplnění živin je čas vyrazit, čeká nás poslední úsek trasy. Nějak se mi motá kilometráž a věřím v 15km do cíle, reálně je to ale víc než 20, tj. 5-6 hodin.

RADHOŠŤ 21:00, 1129mnm
Po cestě na Radhošť míjíme sochu Radegasta a po mírně zvlněné cestě se blížíme na sedmý vrchol závodu. Co se týče stoupání je to pohoda, ale je to zkurveně dlouhý. K tomu už tma jak v pytli, leje, fouká, mraky, mlha, zima, no prostě všechny podmínky pro krásný výlet. Jdeme tmou a bilancuju, že jsem za celý den z Beskyd neviděl ani hovno. Omlouvám se za jadrné výrazivo, ale snažím se aby to bylo autentické a od těchto okamžiků závodu už pro sprosté slovo nejdu daleko :) Najednou je tu nejvyšší bod, ale opravdu není vidět ani na metr, takže netuším kde jsme. Světlo čelovky se odráží od mlhy a sotva si vidím na nohy. Když jdeme pocitově asi půl dne, objeví se cedulka Pindula 6km. Tohle bude dlouhý sestup. Jdeme momentálně ve skupině s nějakými místními borci, jejich odhad času v cíli kolem jedné ráno mě děsí. Sestupujeme sjezdovkou a mě bere levé koleno a začínám ztrácet. Luťáček mě motivuje - "nemůžeš jít rychleji? jestli nám ty kluci utečou tak se ztratíme". Je štěstím, že mi zrovna nabíhá chleba se škvarkama a taky se prudký kopec trochu rovná, takže následuji instrukci "drž se té holky s křídlama" a zavěšuju se za Zuzanku s reflexními pásky na rukávech. Nekonečně dlouho sestupujeme dolů z Radhoště. V tomto úseku dávají organizátoři naplno průchod snaze udělat závod co nejvíc extrémní, a tak klopýtáme přes různé bludné kořeny, uvolněné kameny, kolmo lesem dolů, potokem a bahnem, je to pořád stejný a pořád stejně naprd. K mému překvapení se mi dělá docela dobře a do Pinduly dorážím s jistojistým přesvědčením, že to dojdu. Na Pindule jsme ve čtvrt na jedenáct, po 24 hodinách závodu. Na poslední zastávce už netrávíme moc času - něco málo jíme a pijeme, nabízenou polévku si ani nedáváme. Možná piju čaj, možná že ne, začínají mi otupovat smysly i paměť. Je čas vzít útokem poslední kopec.

VELKÝ JAVORNÍK, 23:55, 918mnm
Tohle bude grande finale! Poslední kopec se do B7 vlastně ani nepočítá, nesplňuje podmínku nadmořské výšky 1000mnm. Přesto je to parchant nejhrubšího zrna. Zlatej Smrk. Po 200 metrech na silnici se rovnou zahýbá do lesa a začíná ukrutné stoupání. Chci to mít co nejdřív za sebou, mám najednou spoustu energie a tak opouštím své místo na chvostu skupiny, kde jsem se vezl celý den a jdu do čela. Předcházíme pár lidí, letím nahoru jak o život. Kořenová část končí a je tu zase silnice, v domnění že už je to cestička na vrchol to pořád rubu naplno. Najednou značka zase uhýbá, opět kolmo nahoru do lesa. Vystoupáme 100 výškových metrů na 110 metrech a říkám si, že teď už tam fakt musíme být. Nejsme kurva! Cesta furt vede někam dál do lesa, do tmy, dopředu není nic vidět, takže prostě jdeme do neznáma. Říkám si, že teď už tam fakt musíme být. Nejsme kurva!! Zrazuje nás špatné značení a házíme asi 500 metrů kufr, naštěstí se otáčíme relativně včas a vracíme se na správnou cestu. Toto mě dost nahlodá, ale už jsem odhodlán to dojít i kdybych tu zatraceně měl bloudit celou noc. Po červené se suneme k vrcholu posledního kopce, podle značení už jen 1km ale tomu už se směju, v Beskydech to může znamenat cokoliv mezi 2 - 10km. Po 2 km si říkám, že teď už tam fakt musíme být. Nejsme kurva!!! Najednou vidím někoho v mlze, je to organizátor, nemůžu tomu věřit ale jsme nahoře! Je půlnoc, poslední kopec dobyt po 25ti hodinách. Teď už jen rychle sestoupit do Frenu a jsme v cíli! O tom že dokončíme už nepochybuje nikdo. Promrzlá organizátorka nám radí kudy kam, prý pořád po zelené až do cíle, údaj 7km už mi říkat nemusela, moc mi to nepomohlo. Kdybych věděl, co nás ještě čeká, snažil bych se přivodit si infarkt.

SESTUP, FRENŠTÁT, 2:15, 396mnm
Na sestupu dolů už to začíná být opravdu drsné. I ostatní už se mi zdají docela zlomení, i na Jani, která dosud hopkala jako kamzík, už jsou viditelné známky únavy. Vlečeme se dolů opět tou nejhorší možnou cestou, budu se opakovat ale je to pořád stejné - lesní prudká cesta, kameny, kořeny, bahno, tma. Na mě až teď, po cca 40ti hodinách vzhůru, doléhá nevyspání a zažívám zcela fascinující stavy - lehké halucinace, kdy mozek nedokáže vyhodnotit jestli to co vidím je realita nebo ne. Mám úplně narušené soustředění a taky paměť mi nefunguje, někdo mi občas něco povídá ale já to většinou nechápu a za chvíli už si to ani nepamatuju. Nikdy jsem nic takovýho nezažil. Slušnej trip. Docela se tím bavím, aspoň se děje něco novýho a není to jen tupé ťap ťap. Sestupujeme pomalu a opatrně, jedna nepozornost a zranění by to ještě mohlo celé pokazit. Vycházíme z mraků a neprší! Po dlouhém úseku serpentin levá pravá levá pravá se v dálce objevují světla Frenštátu. To už bude kousek! Stražím uši kdy už uslyším komentátora na náměstí. Nevím, že po půlnoci už tam žádný není a v cíli panuje komorní atmosféra. Dosud jsme šli ve skupině ale najednou jsme jen sami 4 a s námi nějaká osamocená závodnice z trati LONG. Turistická značka mizí a moc nevíme kam jdeme. Je mi trochu divné, jak dlouho a daleko to je. Najednou objevujeme svítivé značky, které jsme míjeli celý den. Smůla, že patří k jinému závodu. Zavádí nás někam do lesa, přelézáme padlé stromy a značky najednou končí. Bloudíme. Poměrně rychle se mezi námi šíří panika, že nestihneme limit. Vůbec nevíme kde jsme. Začínám si myslet, že se mi to jenom zdá. Chodíme dokola po nějakých cestách, na chvíli se ztrácí Luťák a zdá se, že je to celý v háji. Těžce zkoušená psychika teď dostává další ránu. Zoufalost situace podtrhuje vyjádření jindy distingované Zuzanky, která stojí uprostřed lesa a křičí "pojďme už to domrdat!" :) Pobíháme lesem nahoru dolů asi hodinu, až se znovuobjevíme u skokanských můstků ve Frenu. Nějaký hodný pán nás naviguje dolů po schodech, kde bychom měli dostat další instrukce. Nikdo mi ale neřekl, že těch schodů je 350!!! Klopýtám po nich snad 5 minut a v myšlenkách zcela vážně uvažuju, že už jsem dávno na druhé straně. Že jsem někde po cestě umřel a teď budu do konce věčnosti chodit po Beskydech. Pod schody nás milá slečna naviguje směr náměstí, poslední 2km. Jdeme beze slov, jen za občasného nadávání na značení závodu. Po cestě máme i fanouška - chlapíka úplně na šrot, který zjevně dnes také nepředvedl špatný výkon. Poslední zatočení v ulicích města a jdeme do cíle! Všude je ticho, jen pár skalních fanoušků nás žene tiše do cíle. Jsme na náměstí. Poslední čipová kontrola, 30 schodů nahoru na pyramidu a je po všem. Přešli jsme Beskydy! 89km za 27 hodin, běsnění živlů navzdory. Žádná velká euforie se nekoná, atmosféra v cíli totiž prakticky neexistuje, všude je klid. Jsem jenom rád, že už nemusím nikam jít a lézt na další kopec. V cíli se rychle loučíme, s Jani jdeme k autu a přejíždíme k tělocvičně, místu našeho noclehu. Je tam ovšem ukrutně plno a všude kolem se motá hodně lidí v zombie stavu, tak po sprše zahajujeme ústup a nakonec přespíme v autě. Tím definitivně končí naše beskydské dobrodružství.

89KM, KTERÉ TI ZMĚNÍ ŽIVOT
Zpětně hodnoceno to byla naprosto vyjímečná zkušenost. Děkuju skvělým parťákům, díky nim bylo dokončení mnohem snazší. Myslím, že celá naše čtyřka fungovala perfektně. Dokázal jsem si, že to dokážu. Posunul jsem si vlastní limit daleko za původní hranici. Potvrdil jsem platnost Helčina pravidla, že když nemůžeš, tak ještě 3x můžeš. Zjistil jsem, že hlavou umím urvat hodně. Ověřil jsem si, že není špatné počasí, jen špatně oblečený běžec :) Následky nemám téměř žádné, zatuhlost svalů zmizela během dne, po 4 dnech ještě doznívá únava, občas mě píchne v koleni a brní mi článek jednoho prstu na ruce. A i když jsem doma slíbil, že jednou stačilo, už den po závodě jsem si myslel, že by bylo pěkné se vrátit a projít si to znovu, třeba za normálního počasí a zjistit si, jak ty Beskydy vlastně vypadají :-)

PRD 2017 a poslední tři měsíce ...

Mým blogem se prohnal pětitisící návštěvník bez mého povšimnutí, nebyl jsem tu 3 měsíce. Schází čas i pisatelská nálada. Dnešní jalový pracovní den si o zápisek ale přímo říká, takže v pracovní době sesmolím pár řádků. Začnu posledním závodem, kterého jsem se zůčastnil a to Pražská relativní desítka v květnu. Po trápení na 1/2M jsem i tentokrát potvrdil, že na závody se neumím nikdy připravit a na start do obory Hvězda tak dorážím po týdenním nastydnutí s kašlíčkem a rýmičkou. Zadýchávám se už ve frontě při registraci. Ve výletním tempu pak obkroužím 4 okruhy, v každém poctivě konzumuji pivo. Na třetí pivo se tradičně musí čekat ( kombinace pěnícího moku a hromady závodníků, kteří mě doběhli o kolo a dávají si jedno před cílem), ale nečiní mi to starosti a 2 minuty závodního času obětuji. Cílový čas 1:08 naštěstí nebude zapsán do historických análů, ve startovní listině mi zkomolili jméno :-) Následky závodu s rýmou dle očekávání - nemoc se vrací v podobě bolestí dutin, návštěva ORL odvrácena zázračným přírodním přípravkem Sinupret. Po uzdravení se vracím k pobíhání jen pro radost, ranní výlety před prací (nejhezčí trasa - Pankrác - Pražský Hrad a přes Petřín zpět), víkendové rychlé 5ky když dceruška spí, běhy do práce, prostě když to jde, tak běžím :-) A když neběžím, jezdím na kole se zátěží (cyklosedačka 5kg + dítě 12kg :)) Když mi odjíždí rodina, nejdu dle pravidel z příručky slaměného vdovce chlastat jak o závod, ale s kolegou z práce si probíháme trasu Trailové Závisti 2016, mírně modifikovanou kvůli bloudění. Nakonec 20km a 750m nahoru za tři hodinky. Po doběhu stíháme i nějaké to pivko :)

Jináč jsem v červenci oslavil rok otužovaní, teď v létě ale ta studená není ani pořádně studená. Do Vltavy v prosinci se nicméně zatím nechystám. Taky mám za sebou tři měsíce každodenního ranního cvičeníčka, jen takové rychlé protažení s jóga prvky. Funguje to parádně, bolístky při běhu zmizely a když se předkloním, dotknu se dlaněmi země a né jen kolen :-)

Na žádný běžecký závod ani triatlon :-( už letos přihlášen nejsem a nevím jestli nějaký stihnu, před sebou mám tedy jen vrchol sezóny v podobě B7. Náš tým je aktuálně v rozkladu - jeden má vykloubený prst na noze, druhá zlomenou ruku v lokti. Do září ale času dost a na startu budeme v TOP formě. Já si budu dál pobíhat, radovat se z progresu, jíst hodně zeleniny a pokud mi vydrží forma, zůčastním se amaterského maratonu v Sao Paulu :-)

Fiasko na Sportisimo Prague Half Marathon

Předně bych se měl stydět za neaktivitu na blogu. Kombinace práce, rodiny a občasného pobíhání jaksi potřebu psát upozadila. To si ale nestěžuju. Vše výše zmíněné mě baví. Dále bych se měl aspoň trochu stydět za svůj sobotní výkon na půlce. Čas 2:09 je to nejhorší, co jsem kdy na 21km trati předvedl. Dosud nehorší čas jsem měl 2:05 v rámci terénního půlmaratonu. Osobním maximem stále zůstává 1:59, čas dosažený v rámci maratonu celého. Okolí mě sice uklidňuje, že to taková hrůza není a navíc, že na výsledném čase pramálo záleží. Asi ano. Ale přesto si tu udělám takovou malou analýzu toho, co se v přípravě a závodě nepovedlo, proč to tak dopadlo a co dělat aby to příště nedopadlo takhle, ale dopadlo to třeba lépe.

Na závod jsem měl letos naběháno +/- 200km. To je zatraceně málo. Nebyl moc čas (ano, výmluva) a tak můj tréninkový plán vykrystalizoval do schématu : úterý ráno běh ve skupině + neděle dopo běh osamocen. Čím menší objem jsem letos stihl, tím větší intenzitu většina běhů měla. Tento přístup je prosím úplně na hovno. Vím to, přesto jsem to zkusil. Úterní běhy s parťáky na B7 ve vysokých tepech mě sice připravily, jen přesně ještě nevím na co :-) Nedělní výklusy už sice byly klidnější, ale zase jich bylo tuze málo na nabrání základní vytrvalosti. 25km na kole a jedno vyjetí kopce na Točnou situaci nezachránilo. Běh delší než 15km byl jen jeden a to krásný trail přes lesy a kopce, 25km z Onoho Světa do Milevska. To byl moc hezký den, zakončený v putyce U Brouka. Pak ještě jednou 14km v tempu a jeden intervalový trénink. A py\xvak se stalo, že jsem na půlce v sobotu shořel jak papír.

Na startu pln optimismu a sebevědomí, cíl pod 1.55 se zdá být formalitou. V koridoru předcházím skupinu kolem vodičů na dvě hodiny, přece nepoběžím se šneky. Vltava a už to běží. Tempo 5:30, podle plánu, vydržím to 10km a pak zrychlím. První část plánu bez problému. Na 10km jsem kolem 56min, občerstvení mě trochu zdrželo, ale to doženu. Někde vzadu v hlavě začíná hlodat červík, že jsem unavenější než by se v tomto tempu slušelo. Utápím červa v iontovém nápoji a běžím dál. Druhá část už podle plánu nejde ani trochu. 12km a pích. V pravé kyčli to nějak bolí. Ale co, takových bolístek už jsem přeběhal a v kategorii 35+ to už bez bolesti nejde. 13km a přidává se pravé koleno. Asi jak podvědomě šetřím nohu a nějak divně došlapuju. Musím na chvíli jít. Střídavě se rozbíhám a chodím. Bolest mizí. Na 14km mě dobíhá skupinka na 2 hodiny. Můžu běžet s nima. No jo, ale já jim nestačím. Ani trochu. Na občerstvení mi utíkají a pomalu mizí v dáli. To co se mi v tento moment začíná odehrávat v hlavě je vostudný. Hledání výmluv proč už neběžet, chvilinku přemýšlím (poprvé v životě), že bych vzdal. To naštěstí rychle zavrhuju. Vůbec ale nemám vůli se rvát. Od 15 do 19km prokládám běh chůzí a sunu se k cíli. Hlava zapíná až na poslední km, který zvládám rychleji jsa motivován časem pod 2:10. V cíli velká úleva že už nikam běžet nemusím. Taková ta správná euforie ale není :( velké zklamání, že jsem to neurval víc hlavou. Jsem aspoň rád že jsem nevzdal a dobojoval to. 

Se spoluběžníky máme sraz u sochy za Rudolfinem. Tento nápad mělo jen dalších 2000 lidí, ale nakonec se v davu scházíme. Všichni hlásí časy 1:45 a podobně. To mi hodně pomáhá. Musím spěchat domů za rodinou, tak se loučím, balím si svých 129minut do Runczech průhledného baťohu a pádím domů. Příště to určitě bude lepší.

Po konzultaci se svým osobním trenérem v reakci na můj výkon a bolest nohy měsím tréninkový plán. Takže návrat k běhům s nízkou TF a skorodenně nějaká kompenzační a protahovací cvičení. Musím oprášit TRX a jogínskou podložku.

Tak ať nám to všem běhá a dělá nám to radost :-)

Trailová Závist 2016

Na začátek několik konstatování. Trailový běh je super. Inov-8 dělá skvělý boty. A Trailová Závist byl nejlepší a nejzábavnější závod, který jsem kdy běžel.

Noc před závodem prý není pro výkon už důležitá. To je dobře. V 1:15 mě budí falešný poplach monitoru dechu. Pak nemůžu usnout, ve 3.45 poslouchám jak se o okno rozbíjí dešťové kapky. V 4.30 vstává Verunka. Stejně nespím, tak nechávám Helču v pelechu a vstávám. V 6 je střídání stráží, tak ještě na hodinu upadám do limbu. Po probuzení jsem odpočinutý. Asi jako kdybych celou noc překládal vagóny.

V 7 čumím z okna, venku -1 a ledovka jak prase. V rádiu hlásí obrovské problémy v dopravě. Policie prosí, aby řidiči ve středočeském kraji nevyjížděli, pokud nemají vážný důvod. Ten já ale mám! Po dlouhé době dnes konečně běžím pořádný závod. V 9 přijíždí spoluběžkyně Zuzanka, přeskakujeme do mýho auta a za 20 minut už parkujeme ve Zvoli. Silnice nekloužou, za to chodníky ano. Po cestě pěšky k registraci se přímo přede mnou kácí jeden závodník. Naštěstí mu nic není. Monitoruji soupeře kolem a všichni vypadají, že o běhu něco ví.

---tréninková vložka---

17,5km, 750m nahoru, hlavní organizátoři Jan Bartas a Zuzka Urbancová, to všechno jsou záruky, že to nebude klidná procházka kolem Vltavy. Jsem si toho vědom, ale na trénink mi zbyl jen měsíc. Na konci září jsem odvrátil plastiku křížového vazu, potom mi trvalo měsíc přemluvit hlavu a koleno, že běh je dobrý. Až v půlce listopadu začínám běhat do práce / před prací. Na ranní běhy se ke mě přidává Kuba, tak v tom nejsem sám. Nakonec stíhám odběhat 90km.

Na registraci jsou všichni vstřícný, dostávám číslo, čip, čipsy, nudle a další pěkné věci. Je teprve 10, tak máme půl hodinky lehkého mrznutí do startu. Z. si dává kafe, já výbornou čokoládovou kouli s kokosem. Všichni kolem vypadají  a jsou oblečení jako velezkušení bežci. Vzhledem k parametrům trati a počasí zde zřejmě moc zoufalců a zážitkových běžců jako jsem já nebude. První teda asi zase nebudu. 10.30 a start!

---motivační vložka---

Mojí hlavní motivací toto běžet byla lokalita a profil trati. Dále jsem chtěl vystavit koleno extrémnímu terénu. Pokud vydrží toto, tak pak už snad všechno. Časové cíle velmi skromné, chtěl jsem to dát pod 2.30. Ohledně umístění můj tradiční cíl - nebýt poslední.

Po startu volím tradiční taktiku, startovní branou probíhám mezi posledními. První 2 km jsou pohodové, nikam se neženu, ještě to bude dlouhé a naběháno nemám. Probíháme přes pole od Zvole a sbíháme do Ohrobce, kde zaplujeme do lesa.  V Ohrobci ostře otáčíme vlevo, za sebou vidím max. 10 lidí, kéž by tam zůstali až do konce :-) První seběh v pohodě,  dole párkrát přeskočím potok a už se drápu do prvního kopce na trase. Na běh nemám, tak rychle jdu a předcházím jednoho člověka. Nahoře popadnu dech a přes Károv po silnici se zase rozbíhám. Na konci vesnice zase šup do lesa. Následuje luxusní část, nejdřív  v dalším seběhu předbíhám skupinku asi 5ti lidí, dost kloužou, zatímco moje RocLity drží jak přibité. Potom běžíme údolím potoka, přes který asi 10x přebíháme. Je to zábavný i náročný zároveň. Od potoka je dycky takový malý hupík nahoru / dolu, tak se svaly na nohou nenudí. Na konci údolí je na trase další kopec, tento jest velmi výživný, začíná úplně strmou strání, sklon tak 70%. Potom trochu povolí, ale vyškrábat se nahoru mě stojí dost úsilí. Na 7 km je organizátor a povzbuzuje nás, zároveň upozorňuje na krásný výhled. Vidím nějaké hnědé šmouhy na obzoru, srdce mi buší, mám trochu zamlženo a motá se mi hlava, tak si to moc neužívám a jdu radši dál. Za lesem je louka a konečně rovinka, tak běžím a dobíhám do Lhoty. Tady to znám a vím že mě čeká kopec až dolů na Zbraslav k minizoo. Zřejmě je to poslední možnost běžet, tak ji plně využívám a řítím se vstříc občerstvení na 9km pro mě závratným tempem 5:30/km.

---zážitková vložka---

Těch prvních 9 km uteklo jako voda. Neustálé střídání terénu, prostředí a profilu nenechá běžce v klidu a kilometry krásně naskakují. Krom krás trati mě těší i můj stav - nic mě nebolí, nohy drží, oblíknul jsem se akorát a nezaběhnuté boty mě netrestají. V roclitech jsem totiž dosud zvládnul 3 kolečka v obýváku. Přesto rozhodnutí si je vzít se ukázalo jako velmi moudré.

Na občerstvení na Zbraslavi leží zkolabovaná běžkyně. Obsluha hlásí, že má vše pod kontrolou, ale slečna opravdu nevypadá vůbec dobře. Já se moc nezdržuji, voda je tak ledová že mi stuhne krk a pít se nedá. Beru do rukou čokoládu a 2 kousky banánu a "běžím" hned dál. Ještě rychlý pohled na hodinky - čas cca 55minut. To dám pod 2.15! Dyk už jsem za půlkou! Kdybych jen věděl, co mě ještě čeká ... Za zvuku přijíždějící sanitky začínám stoupat po žluté na Závist. Není k tomu třeba dodávat víc, než že je to kopec jako kráva. Funím, ruce zapřené do stehen a ťapu. Začíná pršet. Než mě to začne opravdu štvát, jsem ale nahoře! Proběhnu "náhorní plošinu" na Závisti, před sebou občas zahlédnu kluka a holku, za mnou nikdo. Pak krásný seběh po koberci z listí, znám to tu z rodinné procházky, je to paráda, užívám si život a pádím dolů. Radost mi kazí jen vědomí, že nahoru to pošlapu ještě 2x. Trať je skvěle značená a tak nehrozí že bych bloudil, kolem totiž najednou nikde nikdo. Za chvíli jsem zase dole pod kopcem, po rovince sotva 100m a zase otáčím do kopce. Náhodný kolemjdoucí vyzvídá co se to tu dnes děje. V rychlosti vysvětluji a on mě na oplátku motivuje větou "co tě nezabije, to tě posílí". Děkuji, to opravdu pomohlo. Stoupám nějakým úvozem, střídavě prší a sněží, přede mnou v dálce běžec, za mnou stále nikdo. Stoupání končí na asfaltu, kde mě dobrosrdečný organizátor oznamuje, že teď mě čeká pohodový kilák z kopce. Jasně. Fakt odpočinkový sestup začíná. Po chvíli běhu začíná sestup po skalách, terén pro kamzíky. Hopkám dolů, občas dost připosraně. Moje inov8 kopýtka naštěstí drží a ve zdraví sestupuju až dolů. Trochu mě začínají bolet nohy. Vysoko nade mnou jsou slyšet hlasy. Soupeři v boji o poslední místo jsou mi v patách.

Poslední část trati vede nejdřív mírně do kopce po asfaltu, chatovou osadou Jarov. Dobíhá mě slečna ve žlutých elasťákách, tak běžím / rychle jdu s ní. Poslední výstup, poslední 1,5km - červené serpentiny kamsi vzhůru. Jdeme spolu a ze začátku i konverzujeme, sdílené utrpení je menší a metry ubíhají. V jedné ze zatáček se ohlédnu a vidím pod námi Evžena - tentokrát bez Sáry. Takže si nakonec i zazávodím o umístění v třetí stovce :-) Paráda. Jsem značně prošitej, tepu 190 a slečna mi trochu cuká, tak 30 metrů. Už ale vidím na konci lesa prosvítající světlo. Teď už to snad do kopce nebude! A není ... vymotám se nahoru, chvíli mi trvá než se rozběhnu, slečna mi definitivně mizí, ale Evžena už před sebe nepouštím. Hlava dává pokyn "běž!" Reakční doba nohou je pomalejší, ale nakonec se rozběhnu a se ctí dobíhám až do cíle v čase 2:25:25, 215. místo z 229 doběhnuvších, chlapi jsem porazil asi 4. Umístění ostudné, ale pro mě všechny cíle splněny - časové, zdravotní i zážitkové.

V cíli se potkávám se Zuzankou, dala si to v klídečku za 1.57. Nese mi čaj (děkuji), k tomu si dávám vege polívku a je mi fajn. 

Organizačně závod skvělý, výborná trasa, skvělé značení, přátelská atmosféra. 

Znáte snad lepší způsob, jak trávit nedělní dopoledne?

ICT Triatlon 2016

I přes mizernou formu jsem se letos opět vypravil do Račic, otestovat svoje možnosti v rámci ICT Triatlonu 2016. Report ze závodu tentokrát bude psaný jako meziroční porovnání 2015 a 2016.

PŘÍPRAVA

Loni jsem měl za sebou poctivý trénink, osobáky na maraton i na Sněžce, naběháno stovky km.

Letos jsem v únoru ležel na operačním stole, první výběh v dubnu, celkem naběháno asi 80km a 100km na kole. Dle přípravy se tedy dal očekávat brilantní výkon, přesto moje seběvědomí bylo nezměrné a mířil jsem na osobák.

AKTUÁLNÍ FORMA

Loni v týdnu před triatlonem dobrány 3 denní antibiotika, sračka to největší. 

Letos v týdnu před závodem podivná infekce očního víčka, léčeno kortikoidy. 

Chemie jsem tedy v těle měl na oba ročníky dost. Zvláštní, že jediný týden v roce kdy mi něco je, je vždy před ICT.

TECHNICKÉ ZÁZEMÍ

Loni jsem závod odjel na trekovém kole s nosičem, s pneu se vzorkem vhodným do lesa. Na asfaltu se tím dají dobře plašit bažanti.

Letos jsem nosič sundal a hlavně zakoupil dva ks plášťů Continental Sport Contact II, mezi cyklistickou veřejností též známy jako trhači asfaltu. Nic jsem nepodcenil a přezul jsem na ně už den před závodem. Na delší než 400m testování tak nebyl čas - musel jsem navíc ladit přehazovačku, která odmítala přehodit na ty zásadní malá kolečka. Nakonec se to povedlo.

Proti loňsku jsem zlepšil i techniku plavání. Byl jsem jednou plavat s Kubou a dostal jsem několik stěžejních rad k mému kraul plaveckému stylu. V plavání se tedy dal očekávat značný pokrok. Teoreticky jsem byl připraven výborně.

NOC PŘED ZÁVODEM

Loni rozhozená střeva a neklid, letos vstávačka s dcerou v 3:50 a pak už jen tradiční pár minutová spánková deliria. Odpočinek těsně před startem tedy oba roky zhruba stejný.

PŘED STARTEM

Na místě jsme tentokrát 3 triatleti Já, Jirka a Kuba, dále označován též jako smolař dne + Helík s Veru ve funkci fanynek. Veru jsem na závod vzal úmyslně, aby nasála atmosféru a již od útlého věku si triatlon oblíbila. Kategorie kojenci do 3 měsíců bohužel nebyla vyhlášena, takže zatím se účastní pouze pasivně. Každodenní tréninky plavání v malé vaničce tak zatím nebyly zúročeny.  Registrace v pořádku a bez front, mám číslo 54. Zasazujeme malé pivko na odbourání nervozity. Kuba zjišťuje, že nemá běžecké boty. Jdeme se převlíct a posbírat kola a věci do depa, já mám již z domova na sobě svojí profi triatlonovou kombinézu z Lidlu, tak jen mažu citlivá místa vazelínou a jsem ready.

DEPO PŘED STARTEM

Proti loňsku jsem již zkušený a vyklidněný, počínám si v depu s rutinou ironmana. Kuba zjišťuje že nemá ručník a ještě se pro něco vrací do auta. Letos není depo podle čísel, tak se všichni tři skládáme vedle sebe, aspoň budeme mít přehled kdo kde je. V depu posloucháme energické a vtipné komentování Standy Bartůška a přemýšlíme na čem jede. Čas jít na start.

PLAVÁNÍ

Letos je to docela kvapík, lezu do račičkých vln když hlásí minutu do startu. Na rozplavání nemám čas, ale ruku na srdce - kdo by se unavoval před 750m plavání? Řadím se na chvost startovního pole, podvědomě tuším že tam patřím. A START! Kuba hned mizí někde vepředu. Nasazuju kraula, jedu přesně podle teoretických zásad. Periferně vidím že uplavávám Jirkovi a cítím se jak Phelps. Celou dobu mě blokuje nějaký maňas a permanetně křižuje mojí plaveckou dráhu. Po pocitově strašně dlouhé době plavání po slepu (brýle se mi zamlžily po 5 metrech) mě už maňas začíná pít krev. Přecházím na prsa alá paní radová, čistím si brejle a vyhlížím cíl. Zjištění, že jsme teprve na 250m mě psychicky sráží na dno. Ještě chvíli kraul ale nějak mi to nejde, blbě se mi dejchá. Zkouším prsa, ale operovanou nohou se bojím naplno kopat, tak plavu takový hybridní styl "neutop se a posunuj se dopředu". Vydržím tak asi 400m, konec zase dobojuju kraulem. Stručně řečeno, plavání je naprostý propadák. Loni 18:57, letos 19:27, výkon z kategorie zoufalec. Tempo 100m za 2:30+. Kuba plaval za 14:25 (!), Jirka mě nakonec taky předjel, 18:17.

VÝLEZ Z VODY + DEPO 1

Konec plavání je v Račicích samostatná disciplína. Loni jsem se z vody málem nedostal a nakonec jsem se horko těžko vyplazil na břeh. Letos už jsem ostřílený mazák, plavu k plošině na strategické místo kde se dá zachytit prsty a osvědčeným stylem vodního ještěra se sunu po břiše z vody. Na pohled otřesné, ale absolutně efektivní. Jsem z vody v mžiku, získávám cenné vteřiny. Lehce se motám a rozvážným klusem mířím do depa. Tam bojuje Jirka s trikem a ponožkama. Já jsem super rychlý, nahazuju ponožky, boty a helmu a depo opouštím cca 10 sec po Jirkovi. Výlezem z vody a rychlým depem stahuju minutu.

KOLO

Roztáčím pedály, nohy po plavání moc nebolí, přece jen to byla příjemná koupačka a žádný sprint. Chvíli draftím ženu s velkým pozadím na silničce, pak mi ujíždí. Zbytek kola jedu sám. Sport contacty docela letí. Rychlost 27 - 36km/h, podle směru a intenzity větru. Na konci prvního okruhu vidím Kubu jak jde pěšky bez kola v blízkosti depa. Mylně předpokládám, že měl defekt. Jedu dál a celé druhé kolo se naháním s dvojkolem průvodkyně + slepá závodnice, mám morální problém s tím jet zbaběle za nimi tak při první příležitosti šlápnu do pedálů za nějakou dvojicí chlapů a jedu s nima. V třetím kole začíná vydatně pršet, padají kroupy a mlátí mě do helmy. Trať je v mžiku pod vodou, v botách mám jezero. Držím se furt dvou pomalejších silniček, v zatáčkách zpomalujeme na cca 10km/h. Do posledního kola jedu sám - silničkáři už jdou na běh. Vidím před sebou 50m Jirku, ale nemůžu ho dojet. Ale jen do chvíle než mě dorazí jeden z posledních silničkářů na trati - chytnu se ho a Jirku docvakneme během dvou minut. V tempu 32km/h se řítíme do cíle disciplíny. Čas kola 42:17, loni 47:24. Meziroční zlepšení 5 minut! Jirka kolo 43:36, Kuba DNF.

DEPO 2

Přestalo pršet a svítí sluníčko. Jirka nepřezouvá, já se sápu do běžeckých bot, tak vybíhám s cca 30s ztrátou. V botech mám relativně sucho, Kuba mi na ně chytře hodil ručnik. Depo jinak svižné, jen mi trochu překáželo kolo závodníka vedle mě.

BĚH

Hned při výběhu z depa mi Helík hlási, že Kuba je v nemocnici :-( V hlavě zpracovávám informaci do chvíle, než mě lehce zakřečuje lýtko. Už na kole se ozývalo. Přecházím do chůze a protahuju, pak pomalu a opatrně rozbíhám. Na prvních 500m nabírám do bot asi 15l vody a už nemusím dál řešit kličkování mezi loužemi. Běžím hrozně, šneci a slimáci vylézající po dešti mi utíkají. Je mi nějak blbě, píchá mě všude. Proklopýtám první okruh, přede mnou vidím Jirku ale nedoběhnu ho, není kde brát. Na otočce naposled vidím Jirku, podle výrazu tváře si běh užívá podobně jako já. Jak asi musím vypadat já, když ho nejsem schopen doběhnout? Poslední záchvěv chuti bojovat mi sebere 100kg člověk běžící stylem kačer. Pomalu mě míjí, ale co to, on mi utíká! Fakt mi utíká! Chce se mi brečet. Pak už jsem až do konce běhu sám, říkám si že za mnou už nikdo nemůže být. Trať je po dešti rozbahněná a klouže to, ale okruh je to moc pěkný. Teda byl by, kdybych neumíral. Kilák před cílem se mi to i trochu rozbíhá, už slyším neúnavného Standu Bartůška, vybíhám z lesa a sbíhám "na stadion". Standa hlásí moje jméno, finiš a cíl. Běh za katatrofálních 36:25, loni 30:53. Jirka 34:55.

V CÍLI

Po doběhu se jdu napít, Jirka mě chce osvěžit vodou a leje mi na hlavu ionťák :) Hned řešíme co je s Kubou. Někdo ho srazil na kole, odvezla ho sanitka. Sháníme jeho věci, všechno se podaří sesbírat. Kuba volá že už je před nemocnicí, diagnóza utržený vazy v rameni :( Standa Bartůšek se o vše zaujatě zajímá, je to frajer. Rychle shltneme guláš a malé nealko a jedeme pro Kubu do Roudnice. Takto neslavně končí ICT 2016.

RESUMÉ

Osobák se nekonal, meziroční zhoršení 56 vteřin. Plavání jsem čekal malé zlepšení - nestalo se. V depech nečekané zrychlení. Na kole očekávané zlepšení víc než 5minut, dost dobré. Co jsem vůbec nečekal byl výtuh na běhu, nohy bolely míň než loni, ale neběželo mi to. Ani se mi nedařilo se kousnout a zlomit to v hlavě. Podle toho dopadlo umístění. V kategorii M39 61. ze 64. Porazil jsem ještě další tři chlapi z M40. Suma sumárum hodnocení - tristní! :-) Ale vlastně - jsem po tý operaci ... :-)

PRD 2016

První závod sezóny je úspěšně za mnou. Navzdory předpovědi, která slibovala konec světa, mě ráno v den závodu táhne z postele slunce. Po hodině cesty MHD - autem jet nelze vzhledem k charakteru závodu - vystupuji na metru Petřiny a za chvíli jsem v oboře Hvězda, kde už to žije a shromažďují se první závodníci. Registruji sebe i další spoluběžce, mám prestižní číslo 41. Letos je to celé nějaké jinak uspořádané, až později se dozvídám že městská část zakázala vstup na trávník před letohrádkem, který stejně ale většina lidí nedodržuje. Kolem korzuje hlídka PČR, ale pouze dohlíží a neprudí. I dětské závody se letos běží jinde, tak je ani nevidím. Před startem jsem v klidu, po zranění jsem zcela bez ambicí, chci se jen příjemně proběhnout a dát si pár piv :-). Naopak mí spoluběžci jsou v rauši, opět si závod zpestřili sázkou o 160 piv. Loni jsem dělal vodiče Jirkovi, tak se letos dohodnu s Davidem, že to rozběhnu lehce přes hodinu. V 10.30 start, rovnou se zařazujeme na konec startovního pole, za námi jsou pouze ti prostorově výrazní nebo narození za první republiky.

První kolečko je pohodový výklus, musíme se krotit a držíme zhruba 5.40. První pivko za minutu. Druhé kolo tempo leze k šesti, půlitr Konráda v žaludku lehce poskakuje. Na druhé pivo na 5km přibíhám dřív, jako správný vodič Davidovi vybírám ten nejlepší pivní kus a hned jak se objevuje v pivním prostoru tak ho napájím :) Pivo za 1:10, celkově čas kolem 33 minut. Po výběhu z pivní stanice mě David propuští z vodičské služby, tak trochu zrychluju a běžím 5.20 kou. Jirka je před náma míň než 4 minuty, tak začínám tušit kdo letos pobere sudy. Na třetím pivu se vyloženě flákám, bavím se s fanynkami a jsem tam nakonec 2:30min. Poslední kolo jdu na pohodu, beží se mi krásně, koleno mě nebolí, začínám bejt lehce přiožralej, prostě paráda. Tempo ani nevím, asi pořád lehce pod 6. Chvíli si povídám se Sárou Vránou. Celý závod se potkáváme, sice běžím trochu rychleji, ale na pivu mě vždy totálně semele :-) Utíká to a najednou je tu skoro konec, se čtvrtým se nemazlím a piju opět za minutu. Poslední 100m a je tu cíl ve výletnickém čase 1h 4m 30s. Relativní čas 50:25 a krásné 128. místo ze 184 účastníků. Mezi muži 13tý od konce, ale v kombinaci mizerného běhu a váhy 73kg to relativně lepší být nemůže :)

Po závodě se pokračuje v konzumaci, bavím se s nespočtem závodníků co znám z minulých ročníků. Pak přesun k Holečkům, ale to už mi alkoholmetr pomalu začíná varovně pípat. Mám chuť ještě běžet, tak od Hvězdy sbíhám až na Malostranskou, turisti docela čumí :-)

Na tréninku pár dní po závodě cítím koleno, tak přehodnocuji tréninkový plán, omezuji běh, zařazuju víc kola a začínám posilovat nohu každý den. Po 10 dnech zatím výrazné zlepšení. A po letech plánů jsem dnes konečně odstartoval projekt "Do práce na kole".

Dohráno.

Je to docela blbý. Člověk si plánuje běhy a další víkendové radosti a stačí jeden krok a všechno je jinak. Nevím, který přesně z těch 20000 sobotních kroků to byl, ale plány na říjen mi zhatil vydatně. V sobotu jsem šel spát s malou, sotva patrnou bolestí v koleni, v neděli už jsem nechodil. Moc nechápu co se přihodilo, ale prvopočátek asi bude ve víc než měsíc starém píchnutí v koleni během turnaje v beachi. Jak jsem starej tak jsem blbej, takže jsem koleno moc nešetřil, střídalo se období bolí / nebolí a teď to mám. V pondělí místo jabka meloun, výživná punkce, fixace ortézou a neurčitá diagnóza "nevím, ja dovnitř nevidím". Příští týden kontrola a možná magnetická rezonance. S největší pravděpodobností mám na pár týdnů doběháno a ruším desetiboj, City Trail i Klánovický 1/2M. O běhu blog teď chvíli nebude, chystám ale poutavé vyprávění na téma "jak ztratit stehenní sval za 3 týdny a 3 roky ho získávat zpět" :)

Příště snad bude pozitivnější blogpost, do té doby hlavně hodně zdraví!

Na závěr sonda do zdravotnictví :

Situace před poliklinikou v 6:45 ráno. 20lidí, věkový průměr 65. Zatím pouze hádky, nevraživost a věty "já tu byl dřív". Až nás v 7:00 pustí dovnitř, začne nevídaný sprint jednotlivců na 50 metrů a po schodech do prvního patra na ortopedii, kde začnou u okýnka sestry skuhrat, že je něco bolí a nemůžou se hýbat. Fakt nekecám! z této sestavy jde na ortopedii 90% a s mým nateklým kolenem jsem nepředběhl skoro nikoho - jen ty kteří netakticky zkusili pomalu jedoucí výtah a zrazeni technikou doběhli do ordinace po mě. Já šel nakonec stejně na chirurgii, kde nebyl nikdo ...

ICT Triatlon Račice

Tak jsem se konečně dočkal a poprvé zakusil kouzlo sportu jménem triatlon. Bylo to parádní. Ale hezky od začátku. 

Týden před triatlonem jsem řešil hlavní úkol doplnit výbavu. Na internetu jsem koupil SPD boty na kolo, v kamenných obchodech potom plavecké brýle do kterých neteče a plavací čepici. Plán byl všechno důkladně vyzkoušet, ale tělo mi vystavilo stopku. Lehká bolest v krku se rychle změnila v dosti nepříjemnou a tak jsem ve středu ráno klepal na dveře ordinace obvodní lékařky a prosil o konzultaci, zda-li je chytré v tomto stavu nastoupit v sobotu na závod. Tedy, spíš jsem to podal tak, že v sobotu prostě budu plavat / jezdit na kole / běhat a ať se mnou do té doby něco udělají. Moje doktorka by mi to asi zakázala, ale naštěstí byla na dovolené. Vnutil jsem se tedy k její kolegyni a ta měla pro mojí situaci pochopení, neb z ní vylezlo že její syn taky dělá triatlony, chodí beskydskou sedmičku a podobně. Vyfasoval jsem třídenní antibiotika a radu, ať poslouchám tělo a když mi bude zle, ať se na to vykašlu.

Antibiotika (cca moje třetí v životě) zabraly rychle. Bolest krku přešla během čtvrtka. Čím lepší byl krk, tím hůř na tom byla moje střevní mikroflóra :-) předzávodní stravu tak tentokrát tvořily výhradně piškoty a kuřecí vývar. V tomto stavu jsem na nějaké ladění formy neměl ani pomyšlení a tak bolavý krk + střevní nestabilita = žádný trénink celý týden. SPDčka jsem vyzkoušel narychlo před barákem a najezdil vyklepanej asi 500 metrů a brýle a čepice podstoupily zátěžový test ve vaně pod sprchou :-)

V sobotu brzy ráno se budím a reviduji stav těla jako uspokojivý ač lehce zesláblý. Přistupuju k orientačnímu testu zdravotního stavu pomocí klidové TF. Výsledek 54 tepů je trochu vyšší než v maratonske formě. Není čas o tom moc přemýšlet, letím směr WC. Vracím se do postele a během autosugesce plného zdraví ještě usínám. Starty ve dvě odpoledne mají něco do sebe. V devět se budím, snídám, chystám věci a zmatkuju. Narozdíl od běhání je potřeba milión věcí - v práci jsem si dokonce napsal seznam :-) Na hromadu tak letí tri kraťasy, cyklodres, helma, dvoje boty, ručník, láhev na kolo, sluneční brýle, čepice, plavací brýle, magneslife... 10x překontroluju že mám všechno a je čas nabrat směr Račice. Po 80km a lehkém bloudění parkuju před tribunou v areálu veslařského kanálu v Račicích. Rychlá registrace, v balíčku je pěkný tričko. Na levý lýtko a levý rameno mi milá slečna píše startovní číslo 116. Mám dost času, čekám na Jirku, sedím v kufru auta a pozoruju předzávodní přípravy ostatních. Dost mě baví kola některých účastníků, jsou to kosmické speciály za statisíce. Počkejte, až vyndám svůj cross bike s nosičem :-) byl jsem ráno línej ho sundávat, těch 500gramů mě zabije. Naštěstí vidím ale i lidi s klasickými horskými koly, jsou ale v menšině. V jednu doráží J. (na kole má část dětské sedačky ...:-)), jde se registrovat, tak si zatím balím dvě tašky do depa a naposledy kontroluju, že mám všechno.

V půl druhý už vcházíme do depa a ukládáme věci. Kolo zkušeně za sedlo na tyč, to jsem viděl i na videu z Havaje :-) mám dokonce i svůj plastový košík na věci, připadám si dost cool. Chvíli před druhou je rozprava, jeden z komentátorů je Standa Bartůšek. Povoleno je prý vše kromě neoprenů. Tedy i jízda v háku. Poplaveme 750m, pak 4x5km okruh kolem kanálu na kole a pak 2x2,5km běh. Všecko je jasný, hurá na start.

Jdeme proti směru plavecké trasy, i pěšky po břehu to trvá podezřele dlouho. K tomu začíná pršet. Docela dost. Rádi tak měníme venkovní teplotu 17stupňů za 20,4stupně celsia ve vodě. Rozplavání s J. moc nehrotíme, já jen s úlevou zjišťuju, že mi neteče do brejlí. Posledních pár vtípků  a Start! Voda se kolem mě začíná vařit. Nasazuju kraula, po třech tempech dostávám vlnu do xichtu a chutnám račickou perlivou. Přecházím na prsa, dokud se to trochu neroztrhá. J. mi dost rychle mizí. Občas mi někdo šáhne na nohu, nebo do mě nabourá ze strany, případně na někoho přede mnou šahám já. Je to ale docela v klidu, čekal jsem to horší. Kolem mě je najednou volněji, tak zase krauluju, občas ztratím směr a nabourám do plavce vedle, od něj se odrazím a křižuju zas na druhou stranu. V tomto stylu doplavávám J. Pozdravíme se a plaveme spolu. Když plaveme prsa, tak je Jiřina rychlejší, tak mixuju prsa / kraul, podle toho jak mi to plíce a okolí dovolí. Kraulem taky šetřím síly, škoda že kličkuju a plavu zbytečně víc. Vodící čára z bazénu chybí. Utíká to rychle a už vidím molo a konec plavání. Trochu se výlezu z vody obávám. Je tam plošina na hladině, ale člověk tam nestačí a je potřeba se vyšvihnout. Po X minutách usilovného plavání to ale není prdel. Výšvih se nedaří. Hmm, tak tady končí moje krátká triatlonová kariéra - DNF, nedokázal vylézt z vody, přece jen budu za kreténa. Zoufám, ale vidím záchranu - na plošině je spára, chytám se prstíčkem jak horolezec na pískovci a přitahuju se, drhnu osrstěným břichem po plošině a plazím se z vody. Nevypadá to úplně profi, ale co už, jsem na břehu!! Snažím se klusat, ale trochu se motám, tělo nepřehodilo na jiný druh pohybu a ještě plave. Musíme navíc přeběhnout cyklistickou trasu, nadbíhá se po lávce nahoru dolů. Jirka běží, tak to zkouším taky, ještě že je tam zábradlí, kterého se můžu přidržovat. Uvědomuju si, že během plavání přestalo pršet. Nemám vůbec přehled o čase, v depu jsem každopádně trochu pomalejší než J. Nejde mi nandat dres, bojuju i s ponožkama, číslo si nejdřív nandávám opačně ...no dvě minuty se tam plácám minimálně, možná i tři. Ofiko čas plavání 18:57, vítěz měl 10:33! Odhaduju, že se do toho počítá a i výlez z vody a přeběhnutí ke kolům ...

Konečně jsem na sebe navlíknul všechno, zapnul helmu (přísně kontrolováno organizátory) a probíhám s kolem depem. Nasedám za depem hezky rozvážně, žádný flying mount rovnou do treter se nekoná. Začíná cyklistická část. Držím se vpravo, vlevo lítají neskutečnou rychlostí vláčky kosmických kol. Může se jezdit v háku, to je príma, škoda že přede mnou nikdo není. J. za to nehorázně vzal a ani ho nevidím. Nechápu to, kde kurveš je? Držím rychlost přes 30km/h, ale už po kiláku mě bolej nohy a tepovka je pocitově závratná. Tak takhle ne chlapče, to by ses tu utavil. Před sebou vyhlížím oběť - chlapíka na treku. Ještě zvýším úsilí, dorážím ho a zbaběle se vezu, draftuju ho co to dá. Projedeme tak první kolo, pak už mi to přijde pomalý a ujíždím mu. Druhý kolo jsem skoro celý sám a je to na tempu hrozně moc znát. Občas foukne a už neudržím přes 30km/h. Silniček se chytit nemůžu, na kolo s nosičem mají neakceptovatelný tempo. Těsně před koncem druhého kola mě předjíždí osamocená silnička. Kousnu se za ním a opět si v poklidu hákuju, jedeme kolem 34km/h. A to bez větší námahy, hlavně když foukne tak je ten vzduchovej pytel k nezaplacení. Chlapec o mě ví, ale asi viděl nosič a tak po mě střídání a spolupráci snad ani nemůže vyžadovat. Předjíždí nás sanitka, která právě naložila nějakého nešťastníka co to zalomil do příkopu, tak snad to nebylo vážný. Proletíme ve dvou skoro celé třetí kolo. Pak k mému zklamání přijíždí další vlak, asi 5ti silnic, můj parťák se jich chytá, já jsem v loji :-) Jedou cca 37km/h, to nedám. Zůstávám sám a tak to zůstane až do cíle, na trati už není nikdo koho bych mohl zneužít :-) Zase přichází docela výživná přeháňka. I přes provazy deště se mi to ale nějak pěkně rozjelo a i osamocen držím třicítku, předjíždím asi 5 lidí, nikdo se mě nechytá. V poslední zatáčce už radši preventivně vycvaknu nášlapy, abych nepředvedl před depem nějakou veselou show. Slejzám z kola a běžím ke svýmu místu v depu, už je tu většina kol, přijde mi že už všichni musí být na běhu, ani Jirku nevidím, to je špatný. Najednou slyším obrovský ovace, tak se chystám zdravit s diváky, ale aha - právě dobíhá vítěz do cíle. Aspoň si můžu v klidu sednout a přezout se do běžeckých bot. Zase mi to docela trvá, odhaduju celý depo tak dvě minuty. Aspoň zase přestalo pršet. Čas kola 47:24 (vítěz 30:45). Je čas se jít proběhnout.

Běží se dva okruhy, nejdřív mírně do kopce a potom příjemný kolečko lesem. Na dohled mám pár běžců, asi tři chlapi a tři holky. Na běh si dost věřím a nepochybuju o tom, že je seběhnu a předběhnu. Je tu ale malý háček. Přechod z kola na běh je ukrutnej! Stehna se mi změnily v betonové sloupy a každý krok je značně nepříjemný a bolestivý. Běžím stylem "ťapyťap", který používám na 40km při maratonu.  Ještě že nemám Polary a nemusím se koukat na tempo začínající 7mičkou. Pachtím se a uklidňuju tím, že jsem přece po nemoci. Hlavně v klidu dokončit. To nevadí, že budeš poslední, je to první triatlon. Jirka Ti uteče o 15minut, tak mu koupíš 15 lahvových ... z těchto myšlenek mě vytrhne chlapík v tričku "Průvodce". Za ním je zrakově postižený závodník a jsou už v druhém kole, respekt! Průvodce hlásí tempo 5:40. To mi docela pomáhá, možná že neběžím tak hrozně, jen to hrozně bolí. Na obrátce do druhého kola mě definitivně nakopne informace, že J. je jen kousek přede mnou. Konečně mi to trochu běží, svaly povolily, předbíhám postupně 4 chlapi a 3 holky, J. ale před sebou nevidím. Jeden předbíhaný se mě chytne a před seběhem do cílové rovinky mě utíká. Už nemám síly na drtivý finiš, a navíc jsem po tý nemoci :-), tak mu nechávám 145té místo a dobíhám spokojen na 146 místě. Bartůšek hlásí moje jméno, někdo mi bere z nohy čip a mám to za sebou. Běh za 30:53, zřejmě i s přezouváním nebo to bylo víc než 5km nebo jsem fakt zoufalec :-)

Jen co popadnu dech, jdu na meloun a ionťák a vyzvídám u J. jak dopadl. Nakonec doběhl 27 vteřin přede mnou. V plavání mi dal 10 vteřin, na kole 2:09 min a v běhu jsem to už nestačil dohnat, stáhnul jsem 1:53min. Gratuluju Jirko, máš u mě malý lahvový! :-)

V cíli ještě potkávám spolužáka ze střední, dal to za 1:16hod, moc pěkný. Po sdělení bezprostředních dojmů jdeme společně na guláš a nealko pivo (v rámci startovného!) a tím zakončujeme ICT Triatlon 2015. Bylo to moc pěkný, jsem nadšen. Skončil jsem 146 ze 180 lidí, 7 nedokončilo. Čas 1:37:12.  Umístění teda velká slabota, nicméně prostor pro zlepšení je obrovský - naučít se plavat, mít silniční kolo (bez nosiče :-)), nebrat antibiotika, nehrabat se pět minut  v depu ... tohle vše můžu do příště zlepšit.

Start plavání ... jsem někde vzadu u té žluté bójky

Rozprava a zároveň jediná fotka kde jsem se našel :-)

Depo. č. 178 je kolo s držákem dětské sedačky

Vaše liga 10km

Běhání zase ukázalo pozitivní vliv na moje myšlení. Ve středu 27.5. jsem byl společně s Helčou a Kubou z práce přihlášen na závod na 10km v rámci seriálu Vaseliga.cz. Vůbec se mi na něj nechtělo. Ještě mě trochu bolely nohy ze Sněžky, měl jsem malou kocovinu po 5ti plzních, venku byla zima, foukal studený vítr, byl jsem vypruzenej z práce a celkově nálada na draka. Helča na tom s běžeckou chutí nebyla o moc líp, ale startovný už bylo zaplacený, tak jsme se neochotně vydali směr Hamr Bráník, hodili se do běžeckýho a šli mrznout k místu registrace. To už ale dorazil Kuba se svojí tradičně dobrou a rozvernou náladou a tak nás chmurné myšlenky pomalu přešly, začali jsme vtípkovat, primárně na téma moje běžecká (ne)schopnost a mé pravidelné umístění na posledních místech. Když jsem viděl výsledky předchozích běhů VŠ ligy, optimismus ani tentokrát nebyl na místě a opět to zavánělo jednou z posledních pozic. 

Čas letěl rychle a v 19:00 se ozval pokyn start! a 100 nadšenců se vydalo vstříc 10km vzdálenosti. Běželo se po mě notoricky známé trati, alejí od Hamru Bráník směr centrum, oběhnutí sportovního areálu, pak směr Zbraslav, kolem Portu 62 až ke kioskům v Komořanech, pak asi ještě 500m, otočka a zpátky. Hned od startu se držíme všichni tři ve třetí třetině startovního pole. Většina lidí vyrazila jak splašená, já taky letím a dozadu se radši neohlížím, jen doufám že tam někdo je a že to nebude opět jedno z posledních míst. První kilometr je na mě hrozně rychlej, ale běží tak Kuba i Helča, tak nebudu trhat partu, že jo. V průběhu druhého km se začíná odpojovat docela rychle Kuba a nenápadně mi utíká i Helča. Po 2km je čas kouknout na hodinky, ukazují 9:30. Zahlídnu i tepy 175, tak to je úplně v klidu říkám si, mám rezervy :-) Kubu už vidím jen v dálce, Helča je kousek ode mě. Tempo pořád pod 5min/km ale krásně si běžím, nic mě nebolí a je to vlastně pohoda. Na otočce 5,2km cítím nával síly, tak za to beru a předbíhám dva běžce přede mnou. Vydržím před nima na 6km, kdy mě předjíždí vláček hned tří běžců. Ty dva původní doplnilo jedno velký zelený triko. Na čas a tep nekoukám, až na 7km se dopočítávám k faktu, že by mohla padnout magická hranice 50min. Za mnou někdo strašně dupe a funí a na 8mém km mě předbíhá. Z otočky vím že je za mnou ještě několik lidí, tak poslední pozice nehrozí a nikoho za sebou neslyším. 1500m před cílem už se není na co šetřit, tak začínám stahovat náskok zeleného trika a před ním běžící dvojice kluk-holka. Kilometr před cílem jdu do finiše, tuhnoucí zelený triko si dávám k snídani a začínám sbíhat dvojici. Blížím se a 100m před cílem je předbíhám, holka ještě bojuje a sprintujeme společně do cíle. I bez cílové kamery jsem tam určitě první, ale ve výsledkové listině jsme zapsáni na sdíleném místě. Normálně bych podal protest a trval na opakování ceremoniálu, ale vzhledem k tomu, že to byl souboj o 80té místo (ano, slovy osmdesáté), nebudu to hrotit. Na umístění mi tolik nezáleží, hodinky se totiž zastavily na čase 48:42 !! o pět minut vylepšený osobáček na 10km. Hurá! Helík taky osobák a to fámozních 47:47, Kuba 45:37. Prvních 50 lidí bylo pod 45min a prvních 20 pod 40min, takže můžu být nakonec spokojen i s tím osmdesátým místem :) Po doběhu zjišťuju, že špatná nálada a negativismus jsou pryč, zbývá jen euforie z pěknýho závodu, posilněná radostí z osobáku. Kdo máte často blbou náladu, začněte běhat a závodit! :)

Abych nezanedbával další ironmanské disciplíny, vyjeli jsme s Helčou v neděli na 70km okruh z Jesenice na Karlštejn a zpět. Šlo to samo. Ani kopec na 60km ze Zbraslavi nahoru na Točnou (asi 3km) nám nedělal větší potíže. Tak ještě dopilovat plavání a můžu na HIM :-)

Jo a registroval jsem se na Klánovický půlmaraton v říjnu. Plánuju běžet i Brdský terénní 1/2, tak to vypadá na moc hezký podzim :-)

Boj o 80té místo a divná pravá ruka

Jarní výběh na Sněžku 2015

To zas byla akcička! Spousta zážitků, bolesti a radosti. Jak to probíhalo prozradí následující řádky. Z Prahy odjíždíme již v pátek v 16.30 a nabíráme směr Krkonoše a konkrétně záchytné parkoviště Strážné. Cesta je trochu delší, páteční dopravní situace nás zpomaluje, ale nakonec kolem sedmé parkujeme na určeném místě. Zatím je nás 8, ale celkově naše partička čítá 15 jedinců. Ostatní dorazí později, a tak nečekáme, skáčeme do shuttle transportéra a necháme se odvézt na chatu Matouš, do areálu Friesových bud. Všichni se těší na večeři a na pívo. Rychlé genderové rozdělení na pokoje, ještě si teda musíme povlíct postele, je chytrý udělat to hned a vyhnout se spánku zabalený pouze v povlaku na deku :-) Hotovo a rychle do hospody! V chatě Andula je minipivovar, takže trochu nebezpečí narušení předzávodní životosprávy. Moje menu je složeno z guláše se šesti + 4 piva Fries + 0,5l bezové limonády. Zábava je veselá, ale v půlnoci se zodpovědně odebíráme do hajan.

Ráno je pro nás běžce na 26km budíček ofiko v 6.45. Já ale celou noc spíš čumím než spím, asi 35x usínám a budím se, divná noc prostě a v 6.30 mě definitivně z postele vyhání střevní pohyby, 1:0 pro pivo Fries. Jdu kouknout ven, je asi 5 stupňů a fouká vichr jako kráva, tak na sebe beru dlouhý kalhoty a dvě funkční trika a do tašky, kterou si nechám poslat na Luční boudu, balím všechno ostatní, protože nahoře může asi i sněžit.

Jdeme na snídani a celé je to dost monotématické, mě a Kubu trápí bříško a pivo Fries, takže několikrát i odbíháme během snídaně :-) Po třech marných pokusech se smiřuju s tím, že to přijde až někde na trati :-)

Máme strašně moc času, odvoz na start jede až před devátou, tak krom střevních potíží řešíme i běhání obecně. 

Po devátý vystupujem na parkovišti ve Strážném, rychlá registrace, do modrýho pytle věci na převlečení, který pojedou na Luční boudu a procházka 2,5km na start. Na 26km je nás z naší party 5, jeden jede z Prahy až dnes a hrubě nestíhá, ostatní z party nahoru poběží kratší tratě nebo půjdou. Jdeme pomalinku k penzionu Kamenný mlýn, odkud se startuje. Se mnou běží : Dvě Zuzky - jedna maraton za 3:30, druhá běhá horský výzvy a podobný srandy. Pak Kuba - i bez tréninku skvělej běžec a teď dokonce i trochu trénoval! :-) Petr s desítkou kolem 42min. Na start s námi jde běžkyně a hlásí, že dala Perun skymarathon ... prostě se ukazuje, že sem už žádný hobík nezabloudí. Na startu se to hemží ambiciózními chrty, tak si pokorně stoupám na poslední místo a čekám na start. Malé vítězství je, že se mi klidní střeva a vypadá to, že problémy tohoto rázu na trase nepřijdou.

10:15 - Start!! tak to odbouchli a už to letí. Všichni vyrazili jak splašený, jsem okamžitě poslední! To si snad dělaj srandu?!? co to je za lidi? Nechci zase běžet 3 hodiny úplně sám! Akceptuju teda tempo, přidávám a dobíhám skupinu kde je i Kuba se Zuzkou, tempo mi pocitově přijde dost rychlý, ale GPS signál se mi nechytil a tepovkou se stresovat nehodlám, takže si na Polary dávám jen čas od startu a běžím hlava nehlava, nějak to dopadne.

2,5km - chytla se GPSka! potvrzeno - opravdu běžíme pod 6min / km kopec nekopec. V porovnání s tím co přijde je mírnej, ale pořád je to kopec. Odhadem tak 150 výškových metrů na 2,5km. Držím se ve skupině asi 6ti běžců, za mnou je chlapík s baťohem, pak zelený podkolenky, nařachaný chlapák v červenobílým dresu, dvě běžkyně středního věku a jeden Polák bílý bavlněný triko. Možná i někdo další, ale tyhle si pamatuju a budu si podle nich monitorovat, jestli jsem poslední nebo ne.

3km - profil trati se mění. Kopec se mění na krpál jako hovado. Trať si pamatuju z loňska a vím, že až do občerstvení na 7km to nebude lepší. V jedné pasáži měním běh za rychlou chůzi, je to zhruba stejně rychlý - 9min / km. Kubovo tempo už nedávám, tak běžím/jdu se Zuzkou a jednou běžkyní, říkejme jí sympatická mamina. Předbíhaj mě zelený podkolenky, takže za mnou zbývá jistojistě ještě 5 bežců. Podle toho jestli jdu nebo běžím se předháním se Zuzkou a maminou.

7km - občerstvení je stejně jako loni, na konci  prudkýho výběhu, výška asi 1100mnm, od startu jsme tak nabrali necelých 500 výškových metrů. Trochu zabírám a přibíhám před oběma holkama. Cpu do sebe banán, dva kelínky vody, dva ionťáku. Mamina hned valí dál, tak se moc nezdržuju a pokračuju v úsilí. Akorát na občerstvení dobíhá Polák a blíží se pan nařachaný a pán s baťohem. Naše 26km trasa tu odbočuje mimo asfaltku, a dál se běží po zpevněné cestě a traverzem kolem Liščí hory. Nejdřív prudce nahoru a dolů a potom cca 5 km mírně dolů, přes Černý potok k Lesní boudě. 

8km až 13km - Naše skupinka se trhá, mamina v čele, já se Zuzkou za ní. Pak za to ale beru a v mírném seběhu peláším 4:30min/km. Po kilometru dobíhám maminu a běžíme spolu, kecáme hlavně o běhu. Má dvě děti a je 8 měsíců po porodu! tak to je slušnej výkon, smekám pomyslný klobouk. Cesta krásně utíká, vůbec se nešetřím, je to jediný úsek kde se dá běžet, pak už to je jen nahoru. Dobíháme společně až k Lesní boudě, kde loni bylo občerstvení. Letos nic :-( to je blbý, docela bych se napil.

14km - začíná stoupání na Liščí horu. asi 300m nahoru na 3km. loučím se s maminou, ona kopce běhá, to já už nemůžu. snažím se aspoň rychle jít. Když kopec aspoň trochu povolí, snažím se rozběhnout, ale levé lýtko hned vysílá důrazný signál, že pokud toho hned nenechám, odmění mě křečí.

15km - signály z lýtka nabírají zcela jiných rozměrů. při každém větším záběru z levé nohy se mi sval stáhne do stavu "těsně před obrovskou křečí" a hned zase povolí. Aspoň že počasí je zatím vlídné, je docela teplo a neprší.

16km - za mnou nikdo, přede mnou nikdo. Sám ale nejsem. Křeč do levého lýtka a levého zadního stehenní svalu je tu se mnou. Pořád nekousla naplno, ale "natahuje" téměř každý krok. Jestli kousne, jsem v prdeli :-)  Společně zdoláváme vrchol Liščí hory.

17km - začíná seběh z Lišky dolů k chatě Na Rozcestí. V mém případě je to ale pajdavý pohyb retarda. Našel jsem způsob jak běžet a minimalizovat riziko křeče. Tak "běžím". Tempo tak 6:30. Asi jsem magor, ale i když už dvě hodiny dřu na hraně svých možností, jsem v křečích a svaly se koupou v kyselině mléčné, zažívám tu zvláštní mix pocitů spokojenosti, svobody a štěstí. Asi pověstná běžecká euforie.

18km - 12:20 - Dobíhá a předbíhá mě Zuzka. Už ale vidím občerstvení! Mává mi Helča, která tu čeká na start 8,5km varianty výběhu, který je v 12.30. Jsou tu i ostatní z party, celkem od nás 5 běžců. Už z dálky křičím na hodné lidi na občerstvovačce, že potřebuju magnésko. Mají poslední. Rvu ho do sebe, piju všechno, jím všechno. Přibíhá Polák. Zuzka na mě čeká a společně vyrážíme.

20km - začínáme se míchat s běžci na 19km variantu, Na Rozcestí se všechny trasy spojily. Klopýtám za Zuzkou, křeče jsou na chvíli zažehnány. Dostáváme se na Výrovku, kde Zuzce říkám ať běží sama, že její tempo nedávám. Čeká mě kolmá stěna od Výrovky k Památníku obětem hor. Jdu svižně, obyčejné turisty předcházím, čučí a nechápou, proč to děláme. Já jim to vysvětlovat nebudu :-) Funím, skučím, občas poskočím, to když se křeč připomene. V půlce kopce mě předchází nejlepší z 8,5km závodu. Když vidím Sněžku na obzoru hlavou mi letí jediná otázka "jak se tam mám ku*va dostat, když mě dělá potíže každý krok?" Čas strašně letí, pod tři už je dávno mimo hru, pod 3:15 nejspíš taky. Vzhledem k stavu chci ale hlavně dokončit a dokázat si, že to dokážu :-) A osobák by to měl být stopro. Ad počasí -  kolem je spousta sněhu a občas dost nepříjemně foukne, dvě propocené vrstvy nehřejou ideálně.

21km - seběh k Luční boudě. Předbíhá mě Helík a hned za ní Káďa. Běžej rychle jak vítr, závidím jim schopnost normálně se pohybovat. Jsem na Helenku pyšnej, jak jí to krásně běhá. Zapnu svůj postižený motor na vyšší obrátky a ... dobíhá mě Polák. Chvíli se bavíme anglicky, přejeme si hodně štěstí, plácneme rukou a utíká mi. Za chvíli jsem už na Luční. Z tašky si beru jen bundu proti větru, piju další Magneslife a zase jím banány a piju. Poslední 4km.

22 až 24km -  letos změna, z Luční se běží polským chodníkem. Je to sice delší, ale o to horší cesta. Cesta je z kamenů, každý je jinak vysoký a má jiný sklon, moje nohy tohle fakt už nedávaj. Při každým škobrtnutí mě navíc zachvátí náznak křeče, ve svalech mi permanetně škube. Je to dlouhý, náročný, asi nejhorší úsek na trati. Všude překážej turisti, nemají pochopení pro můj stav. Občas do někoho i lehce strčím, to když mi zaberou hladkou písečnou část cesty. Zpětně se omlouvám, ale už nemám sílu uhýbat :-) Kousek od polský boudy se musím chytit zábradlí a zastavit, do zadního stehna mě chytá lehká křeč. Najednou někdo zezadu křičí "nevzdávej to!", je to běžkyně co jde taky 26km trasu. Tak jí poslechnu. Chvíli je to po rovině, tak se rozbíhám a už je mi všechno jedno, jsem odhodlán se jí nepustit a vyplazit se nahoru i v křečích.

24 až 25,9km - poslední část, výstup delší "vrcholovkou" na Sněžku. změna mindsetu pomohla, náznaky křečí jsou pryč. Spoluběžkyně přechází do chůze, já taky. Po 100 metrech mi to přijde pomalý, tak jí předcházím, na Polarech přepínám na zobrazení nadmořský výšky, kde svítí 1422m. Takže 180 vertikálních metrů. Jdu jak stroj, nekoukám vlevo vpravo, jen se soustředím na cestu abych nezakopnul. Předcházíme spousty lidí, pořád slyším jak se mě spoluzávodnice drží a táhnu jí nahoru. Už jen 100 výškových metrů, trochu se mi motá hlava ale jdu pořád, 80metrů potkávám Kubu a Zuzky, jak už jdou dolů. 40metrů, poslední zatáčka, poryv větru, který mě málem srazí do Obřího dolu, 20metrů ... 10 ... 

26km - Cíl!! Snažím se rozběhnout ale křeč opět ukazuje kdo je tu pánem, tak pokorně docupitám do cíle osvědčeným stylem. Jsem tam! Za tři hodiny a 25 minut jsem po roce opět zdolal Sněžku! (pořadí nevím, výsledky ještě nejsou, ale poslední jsem nebyl - časem doplním)*

Sestup - nahoře je zima, fučí, Helča na mě čeká a zrovna když přicházím tak loví kešku :-) Dostávám pusu, pomáhá mi do pláštěnky a jdeme hned dolů. Po cestě dolů se konečně taky můžu rozhlídnout. Při sightseeingu nešikovně zakopávám a je to konečně tady, křeč, ta mrcha, která se celý den snažila a vyčkávala, se dočkala! Chytá mě do levýho lýtka a bolí to jak čert, okamžitě padám na krovky a prosím Helču o první pomoc. Bolí to dlouho, sval se nedaří protáhnout. Kolem chodí lidi a mají docela vyděšené pohledy :-) Po 5ti minutách je bolest konečně pryč. Opatrně s Helčou scházíme dolů a jdeme až na Luční, kde si dáme zasloužený borůvkový koláč a Paroháče.

Závěr - Bylo to skvělý! Po sportovní i společenské stránce. Samotný závod je neporovnatelně zábavnější než třeba PIM, už nechci nikdy běhat po rovině na silnici :-) Gratuluju Helence k druhému místu v kategorii žen v závodě na 8,5km, nahoru se dostala za 59minut, je prostě nejlepší. Děkuju organizátorům za tenhle nápad a možnost zkusit si vyběhnout na Sněžku. Děkuju partičce prima lidí co se do tohohle dobrodružství pustila s námi a za rok se uvidíme při výběhu na Sněžku!

Předstartovní nervozitu zaháníme s Kubou pozorováním okolí ... :-)

START! ta modrá čepice vzadu, co zaspala start a loví GPS, jsem já ...

Hned po startu na chvostu .. za mnou ještě ruka a kšilt :)

Klopýtám za Zuzkou na 18km ..

Tady jí máme ...

Ale je tady krásně ...jojo, tady jo!

* podle oficiálních výsledků jsem dokončil na 25tém místě z 28mi chlapů v čase 3:24:49. jednoho ale nepočítám, vybíhal se zpožděním 45ti minut. Takže loni předposlední, letos předpředposlední! meziroční zlepšení o 10 minut, trať byla letos navíc delší o 400m.