7 September 2017

Beskydská sedmička 2017

Tento zážitek byl natolik intenzivní, že si blogpost rozhodně zaslouží. Pohodlně se usaďte a slyšte příběh, kterak se pár bláznu rozhodlo přejít napříč Beskydy zasažené hurikánem Harvey.

PŘÍPRAVA
Rok lehkého běhání (celkem asi 1000km), rok otužování (hodilo se velmi), 5 měsícu hathajógy, teoretická příprava v podobě nasávání zkušeností od pravidelných účastníku, 14 dní před závodem zodpovědná životospráva. Den před závodem fyzioterapie a rozmasírování bolavého lýtka (zcela zásadní). Nic víc, nic míň.

VÝBAVA
Toto se velmi povedlo a výrazně ulehčilo postup v závodě. Boty od Inov8 drželi jak přibitý, za celou dobu jsem ani jednou nepodklouzl. Nepromokavá bunda z Decathlonu za 199Kč se ukázala jako klíčový prvek k dokončení a vydržela nápor deště celý závod. Batoh Kalenji taky z Decathlonu (9-14l), k tomu běžecké kraťasy, funkční triko s dlouhým rukávem, čepice a kompresní ponožky. Hole Fizan (dost problémové, furt se povolovaly a věčně mokrejma rukama nešly utáhnout). Dále dvě obyčejné čelovky, náhradní mikina (nevyužitá), 100gr vazelíny (zcela zásadní), náplasti, brufeny ...

PŘED STARTEM
V týdnu těsně před startem mi největší starost dělá počasí. Každá kontrola radaru přináší horší a horší vyhlídky, den před závodem už je pak jasné že dešti se nevyhneme. Paradoxně tak před odjezdem vůbec nemám obavy z trasy, ale primárně se obávám rozmarů počasí. Držím se svého pravidla, že vždycky je to nakonec lepší než to vypadá, ale zpětně můžu říct, že tentokrát to bylo výrazně horší. Noc před závodem tradičně spím úplně na hovno. Usínám v 22.30, budím se ve dvě a už nemůžu zabrat. Ve 4 zas upadám do polospánku, v 6 vstává Veru. V 10 vyhodnocuji že jsem na pokraji sil a snažím se ještě rychle dospat, je z toho půlhodina po které se budím jak zmlácený kladivem. Od této chvíle budu na nohou 41 hodin ... V jednu nabírám týmovou parťačku Jani a vyjíždíme směr Beskydy. Ano, jsme pouze dva - náš tým je oslaben o nemocí skoleného Kubíka. V rádiu hlásí nehodu na D1, tak volíme delší trasu před Hradec. Úsek bez dálnice vůbec neutíká, v každém městě je dopravní zácpa a pomalinku ztrácíme časovou rezervu. Ujíždíme dešti, ale těsně před Frenštátem nás dohání. Někdo nahoře pustil sprchu naplno a chčije tak že se v autě ani neslyšíme. Ještě poslední pocuchání nervů z dopravní uzavírky těsně před Frenem :) a chvíli před šestou parkujeme v nějaké boční ulici kousek od náměstí. Prší. Máme cca 20 minut na převlečení a sbalení věcí. Náš plán mít na všechno klid a čas úplně nevyšel. Házím na sebe věci, mažu vše důležité vazelínou (komplet chodidla, třísla, řiť :)), na rychlo balíme batohy, není čas přemýšlet co si vzít a co není potřeba. Z nebe se valí přívalový déšť a po ulicích tečou potoky. Vyrážíme k registraci. 10 metrů od auta už mám mokro v botech. Hurá. Aspoň si rychle zvykám, toto se dalších 24 hodin nezmění.
Registrace je rychlá a tak můžeme stále v ukrutném lijáku vyrazit na vlak do Třince. Stíháme s rezervou, mohli jsme i trochu dýl balit. Závod ale ukázal že jsme nic důležitého nezapomněli. Ve vlaku chytáme místa k sezení, hned za námi sedí kolega z práce. Cesta do Třince na start trvá dvě hodiny. Hodně lidí ještě pospává, mě se to nedaří a tak čumím kolem, sleduju ostatní závodníky a jejich výbavu, koukám do mapy a občas debatujeme o závodní taktice. Po deváté se vysypeme z vlaku a neprší! Na dlouho dobu naposled. Před nádražím se potkáváme s Luťákem a Zuzkou a tvoříme silnou čtveřici, která spolu vydrží až do konce, i když to v tuto chvíli ještě nikdo neví jistě :)

START, Třinec, 22:30, 330mnm
Od vlaku na náměstí je to kousek. Ještě jdeme do Alberta pro Kofolu a pro Zuzanku kafe divné chuti a barvy :). Alena Zárybnická nám slibuje, že nejhorší počasí už máme za sebou. Připomínají smutnou statistiku, že půlka z nás nedojde do cíle. Hodinka uteče jako nic a  blíží se start. Supr muzika. Co je to za muziku? To je státní hymna ... Potom začíná hrát Pevnost Boyard a je to tady! 3000 párů nohou se dává do pohybu a vyráží vstříc velkému dobrodružství. Pocity mám v tuhle chvíli velmi euforické, spát se mi nechce ani trochu, užívám si nával adrenalinu. Opouštíme náměstí a začínáme cestu na první vrchol ...

VELKÝ JAVOROVÝ, 0:47, 1031mnm
Průchod Frenem je v souvislém balíku lidí. Koketovali jsme s myšlenkou rovinky běžet, ale tady to ani nejde. Tempo je docela svižná chůze. Začíná pršet. I přes to lidé kolem trati postávají a fandí, někteří to pojali jako dobrou příležitost a pijou slivovici se závodníky. Když si žádný nechce dát, pijou sami ... Asi po 4km opouštíme město a noříme se do tmy, zapínám čelovku, nastavuju hůlky do stoupací délky a zakusuju se do první sjezdovky. Tempo je stále velmi svižné ale sil mám dost a nešetřím se. Ani se neunavím a jsme nahoře. Pípneme kontrolu a hurá dolů. Ze sestupu do Řeky (550mnm) si nic nepamatuju. Jen že je to v pohodě, je tma a pořád chčije. Prvních 13km je jak nic.

ROPICE (Sedlo pod Velkým Lipovým), 2:42, 910mnm
Po rychlém občerstvení voda, iont, banány, tatranka opět otáčíme nahoru a stoupáme další sjezdovku směrem na Ropici. Naše Hobby trasa nejde až nahoru a končíme v sedle. Sjezdovka je rozbitá a bahenní a nahoru se vine dlouhý had z čelovek. Jde se maximálně ve dvojstupu a tempo je zoufalé. Vždy udělám tři kroky a pak se zastaví. Koukám pod nohy a tak neustále vrážím do batohu člověka přede mnou. Výstup trvá dlouho a silově je zcela zadarmo, vždycky se v klidu vydýchám než se dav lidí dá znovu do pohybu. I druhý kopec je úplně v klidu. Ze sestupu si opět nic nepamatuju, jen že je tma a pořád chčije. V půl čtvrté ráno dorážíme na větší občerstvení do Morávky (475mnm) na 20km. Doplňuju energii vším co mají, u sloupu na stojáka pak provádíme přemazání chodidel, což je ve slejváku a zimě vysoce nepříjemné, ale musí to být. Cítím se stále zcela svěží a při síle a neustále vtipkuju na téma "zkratkou z Pusteven chodí slaboši". Luťák mě zkušeně radí, ať si s těmito soudy počkám na 60km ...

TRAVNÝ (Traverz), 4:59, 850mnm
I na třetí kopec nemusíme my hobbíci stoupat až na vrchol. Pouze traverzujeme. Ani z této části si moc nepamatuju, stále je tma a překvapivě - prší. Nějak pozvolna vystoupáme 400 výškových a potom začíná sešup do Krásné. V čele naší skupiny jde Luťák a valí nehorázné tempo. Neumím tak rychle jít a tak si každých 20metrů popoběhnu a seběhnu si ztrátu co jsem nabral. Letíme jak o život a předcházíme snad 200 lidí. Rozednívá se. V 6 ráno jsme na občerstvení v Krásné, cca na 33km. Jani řeší problémy s hůlkama, furt se jí jedna povoluje. Hodní lidé na občerstvení problém dočasně řeší. Já dolejvám camelbak iontákem, dávám si pár kousků ovoce a nějaké třetinky tatranek, ale je to málo ... hlad ale necítím a vyrážíme dobýt vrchol nejvyššího kopce na trati - Lysá hora už se na nás těší.

LYSÁ HORA, 8:21, 1324mnm
Už za světla nastupujeme stoupání na Lysou. 8km a 850 výškových nebude zadarmo. Těšil jsem se na brzké ráno v horách, východ slunce a pohodu. Místo toho stále prší, jdeme v takové divné vodní tříšti, voda je všude. Mám rozmočené ruce, mokro v botech, potím se pod nepromokavou bundou. Je mi zima. Čím výš jsme, tím je mi hůř. Rozbíjí se mi hůlka a nejde to opravit, mokrýma rukama nemám šanci ji povolit. Mám teda jednu o 15cm kratší než druhou, aspoň si je pravidelně přehazuju ať se nahoru nevyvalí Quasimodo. Doteď jsem s tempem skupiny neměl problémy, ale tady se ukazuje že jsem nejslabší článek. Parťáci mi lehce cukají a moje dosud perfektně fungující tělo začíná stávkovat. Hlava na to reaguje a začíná vymýšlet důvody, proč nedokončit. Usilovně se snažím zaplašit černé myšlenky, ale vidina 50km do cíle je zničující. Ostatní navíc jdou úplně lehce. Opírám se do 1,5 hůlky, snažím se nemyslet a jít. Nejde to. Nemám žádnou energii, úplně mi došlo. Někde neznámo daleko před vrcholem mi Zuzanka oznamuje že je to velmi zrádnej kopec a že budou ještě nějaký schody či co. Nebýt úplně dehydrovaný, asi se rozbrečím. Stejně by to ale nebylo poznat, voda je všude. Vypínám emoce, vypínám hlavu a v nouzovém offline režimu jdu krok sun krok vstříc smrti. Uklidňuju se, že každý kopec jednou končí a nejsme v Himaláji. V mrákotách zvládnu kamenné kluzké serpentiny a najednou jsme nahoře. Vrcholové foto, já polknu housku, půlku čokolády, banán a dvě tatranky a dobíjím baterky. Všechno je veselejší. Ve stánku s pivem si nedám pivo ale mají kleště! Opravuju hůlku a život má zase smysl. Hurá dolů do Ostravice, ať už jsme aspoň půlce. Bude tam polívka! Sestup z Lysé hory je v klidu. Nabíhá mi cukr, můžu se zase opřít do hůlek a nohy pořád silné. Bude to dobrý. V Ostravici dáváme větší pauzu. Orgové nás nechávají přejít malou pyramidu asi z 20 schodů, ale nenechám se rozhodit. Trénovat schody se mi navíc před cílem ještě bude hodit. Polívka je výborná, k tomu další tradiční sortiment občestvovaček. Přemazáváme chodidla, já pro jistotu i další citlivé části těla :) sleduje mě u toho nějaká závodnice, vypadá to úchylně, ale co už. Vlka nechci. Luťák podstupuje minioperaci, propichuje puchýře, zalepuje, maže. Jani taky ošetřuje paty. Zuzanka myslím potíže nemá, za to se klepe zimou. Po 10ti minutách sezení už se klepeme všichni. Nahazuju další triko, ale zahřát se mi nedaří. Když se snažím napít, poleju se jak se mi klepou ruce. Musím obouruč. Objevuju místnost s nápisem TEPLO. Je tam příjemné vedro. Dopřáváme si ale maximálně pár minut a odcházíme dobýt Smrk. Kopec kde se budou rozdávat karty, kdo ho přeleze, už by měl dokončit. V Ostravici končí hodně moc lidí, i nás lákají do autobusu ale s úsměvěm odmítáme. Hurá na Smrk!

SMRK, 13:23, 1276mnm
Nemůžu si pomoct, Smrk je opravdu ten nejzamrdanější kopec jaký jsme dosud šli. Po cestě nahoru navíc selhává značení a po špatném úhybném manévru se v lese schází skupina asi 20 lidí kteří absolutně netuší kam jít. Pobíháme kolem, každý chce jít jinudy. Situaci zachraňuje nějaký našláplý běžec který nás všechny vrací na správnou trasu. Stoupání na Smrk začíná zpevněnou cestou, ale netrvá to dlouho. Velké finále je korytem potoka, přes obří šutry a kořeny. Dolů se valí voda a teče bahno. Asi nemusím připomínat, že stále prší. Coby nejslabší článek opět ztrácím. Nezastavuju, jdu pořád, ale tempu svých parťáků nestačím. Je to nekonečný. Krok, hůlka, šutr, kořen, bahno. A tak pořád dokola. Po cestě si povídám s nějakou dobrou duší, odhaduje jak daleko ještě na vrchol. Asi by bylo lepší to něvědět. Nemám žádnou krizi, jen je to opravdu náročný na palici. Přátelé na mě čekají někde uprostřed, dali mi tak 2 minuty. Znovu se rozcházíme, pokračují šutry. Kopec má tak trochu dvojitý vrchol, takže první oslava je předčasná. I tenhle prevít ale má svůj konec a v půl druhé odpoledne si šťastni pípáme kontrolu na Smrku. Je tu krásně. Fouká a prší. Vdechnu luxusní Chimpanzee tyčinku. Na sestupu chytáme další dopravní zácpu, had lidí má potíže sejít kolmou bahenní lázeň a jde se pomalinku jeden za druhým. Je ale možný, že to bylo už na cestě z Lysý. Nebo z jinýho kopce. Trochu mi to splývá dohromady. V 15.30 každopádně sestupujeme do Čeladný. 55km za 17 hodin. Na tomto občerstvení nechci udělat chybu jako v Krásné a tak to do sebe sypu. Dvě polévky, dvě tatranky, banány, jablko, tyčinka. Mažeme naposledy nohy, Luťka opět ošetřuje puchýře. Zase je zima jak prase, klepu se jak ratlík. Po cestě na záchod mě vidí pán jak se pajdám a chce mě nahnat do autobusu. Nikdy! Nejsem tu abych se vozil, a o tom že dokončím a dojdu do cíle nepochybuju! Při odchodu nám usměvavá paní sděluje, že na Čertově mlýně už můžeme začít slavit. Chachááá, kdyby věděla jakým peklem si pak projdu! :)

ČERTUV MLÝN 18:57, 1205mnm
Jen co vyjdeme směr Čerták, Jani se opět rozbíjí hůlka. Tak se ještě vrací a hodná obsluha opět provádí nápravu. Cesta nahoru je nekonečná. Jde se pořád lesem, nejdřív docela prudce po žluté, zase začínám malinko ztrácet. Nejdu ale pomalu, ostatní přecházím, jen moji mi utíkají. Ač sem se dole v Čeladné slušně přežral, velmi rychle mi v kopci dochází a začíná zatím asi největší utrpení. Traverzujeme nějaký kopec, podle mého subjektivního odhadu to trvá dva dny. Je to cesta téměř po vrstevnici, úzká, bahnitá, spousta šutrů. Přemýšlím jestli by nebylo lepší zakopnout a spadnout do údolí. Cesta se klikatí a občas své parťáky ani nevidím. Myslím na to, že jsem sem jel s tím že budu nejslabší a že to musím urvat hlavou. Docela to jde. Ukrajuju metr za metrem, ťapu, píchám hůlkama a nenechám se zlomit. Nade mnou se tyčí nějaká vysoká stěna, tajně doufám že to není Čerťák. Není, je to Kněhyně a nejdeme tam, díky bohu! Pokračujeme dál už skoro rovně a blížíme se k vrcholu. Rvu to hlavou. Luťáka musej bolet puchejře, Jani paty a achilovka a Zuzanka je modrá od zimy ale nikdo si na nic nestěžuje a tak jen nahoře nesměle špitám že jsem trochu vyčerpanej ale nedovolím si ani na vteřinu připustit variantu, že jsem úplně v hajzlu. Tady už se nevzdává. V 7 večer jsme nahoře, za chvíli začne druhá noc na trati. V tuto chvíli jdeme přes 20 hodin, vzhůru jsem přes 36 .. Ještě k počasí - i zde prší a fouká, vítr nám žene vodní mlhu do obličeje, abychom si dobytí vrcholu užili naplno. Zahajujeme krátké klesání na Pustevny, po cestě přeběhneme vrchol Tanečnice (1080mnm) ale to je kopeček s kterým se ani nepočítá. Již za tmy, před osmou večerní, dorážíme na Pustevny. Na Pustevnách je mi opravdu zle. Motá se mi hlava a přemyšlím, jestli to není signál se na to vykašlat, protože chvíli mám pocit, že to se mnou sekne. Aspoň bych už nemusel nikam chodit. Trudomyslnost ale mizí když vidím odhodlání ostatních. Nikdo si na nic nestěžuje, a tak nekňourám a mobilizuju síly. Jen potichu hlásím ostatním že musím dál jít pomalu, že mám dost. Nikdo to ani nevnímá, všichni mají svých starostí dost. Je mi trochu blbě ze všech těch sladkých věcí a tak občerstvení v podobě chleba se škvarky, kyselé zelí, polévka a k pití točená kofola působí jako balzám na duši. Naštěstí nikoho ani nenapadne jít delší cestou. Automaticky jdeme zkratkou. Jak jsem byl bláhový když jsem si myslel, že 4km navíc nikoho nezabijou. Kdyby mě teď někdo poslal dolů na Ráztoku a zpět na Radhošť, asi bych se posral. Po doplnění živin je čas vyrazit, čeká nás poslední úsek trasy. Nějak se mi motá kilometráž a věřím v 15km do cíle, reálně je to ale víc než 20, tj. 5-6 hodin.

RADHOŠŤ 21:00, 1129mnm
Po cestě na Radhošť míjíme sochu Radegasta a po mírně zvlněné cestě se blížíme na sedmý vrchol závodu. Co se týče stoupání je to pohoda, ale je to zkurveně dlouhý. K tomu už tma jak v pytli, leje, fouká, mraky, mlha, zima, no prostě všechny podmínky pro krásný výlet. Jdeme tmou a bilancuju, že jsem za celý den z Beskyd neviděl ani hovno. Omlouvám se za jadrné výrazivo, ale snažím se aby to bylo autentické a od těchto okamžiků závodu už pro sprosté slovo nejdu daleko :) Najednou je tu nejvyšší bod, ale opravdu není vidět ani na metr, takže netuším kde jsme. Světlo čelovky se odráží od mlhy a sotva si vidím na nohy. Když jdeme pocitově asi půl dne, objeví se cedulka Pindula 6km. Tohle bude dlouhý sestup. Jdeme momentálně ve skupině s nějakými místními borci, jejich odhad času v cíli kolem jedné ráno mě děsí. Sestupujeme sjezdovkou a mě bere levé koleno a začínám ztrácet. Luťáček mě motivuje - "nemůžeš jít rychleji? jestli nám ty kluci utečou tak se ztratíme". Je štěstím, že mi zrovna nabíhá chleba se škvarkama a taky se prudký kopec trochu rovná, takže následuji instrukci "drž se té holky s křídlama" a zavěšuju se za Zuzanku s reflexními pásky na rukávech. Nekonečně dlouho sestupujeme dolů z Radhoště. V tomto úseku dávají organizátoři naplno průchod snaze udělat závod co nejvíc extrémní, a tak klopýtáme přes různé bludné kořeny, uvolněné kameny, kolmo lesem dolů, potokem a bahnem, je to pořád stejný a pořád stejně naprd. K mému překvapení se mi dělá docela dobře a do Pinduly dorážím s jistojistým přesvědčením, že to dojdu. Na Pindule jsme ve čtvrt na jedenáct, po 24 hodinách závodu. Na poslední zastávce už netrávíme moc času - něco málo jíme a pijeme, nabízenou polévku si ani nedáváme. Možná piju čaj, možná že ne, začínají mi otupovat smysly i paměť. Je čas vzít útokem poslední kopec.

VELKÝ JAVORNÍK, 23:55, 918mnm
Tohle bude grande finale! Poslední kopec se do B7 vlastně ani nepočítá, nesplňuje podmínku nadmořské výšky 1000mnm. Přesto je to parchant nejhrubšího zrna. Zlatej Smrk. Po 200 metrech na silnici se rovnou zahýbá do lesa a začíná ukrutné stoupání. Chci to mít co nejdřív za sebou, mám najednou spoustu energie a tak opouštím své místo na chvostu skupiny, kde jsem se vezl celý den a jdu do čela. Předcházíme pár lidí, letím nahoru jak o život. Kořenová část končí a je tu zase silnice, v domnění že už je to cestička na vrchol to pořád rubu naplno. Najednou značka zase uhýbá, opět kolmo nahoru do lesa. Vystoupáme 100 výškových metrů na 110 metrech a říkám si, že teď už tam fakt musíme být. Nejsme kurva! Cesta furt vede někam dál do lesa, do tmy, dopředu není nic vidět, takže prostě jdeme do neznáma. Říkám si, že teď už tam fakt musíme být. Nejsme kurva!! Zrazuje nás špatné značení a házíme asi 500 metrů kufr, naštěstí se otáčíme relativně včas a vracíme se na správnou cestu. Toto mě dost nahlodá, ale už jsem odhodlán to dojít i kdybych tu zatraceně měl bloudit celou noc. Po červené se suneme k vrcholu posledního kopce, podle značení už jen 1km ale tomu už se směju, v Beskydech to může znamenat cokoliv mezi 2 - 10km. Po 2 km si říkám, že teď už tam fakt musíme být. Nejsme kurva!!! Najednou vidím někoho v mlze, je to organizátor, nemůžu tomu věřit ale jsme nahoře! Je půlnoc, poslední kopec dobyt po 25ti hodinách. Teď už jen rychle sestoupit do Frenu a jsme v cíli! O tom že dokončíme už nepochybuje nikdo. Promrzlá organizátorka nám radí kudy kam, prý pořád po zelené až do cíle, údaj 7km už mi říkat nemusela, moc mi to nepomohlo. Kdybych věděl, co nás ještě čeká, snažil bych se přivodit si infarkt.

SESTUP, FRENŠTÁT, 2:15, 396mnm
Na sestupu dolů už to začíná být opravdu drsné. I ostatní už se mi zdají docela zlomení, i na Jani, která dosud hopkala jako kamzík, už jsou viditelné známky únavy. Vlečeme se dolů opět tou nejhorší možnou cestou, budu se opakovat ale je to pořád stejné - lesní prudká cesta, kameny, kořeny, bahno, tma. Na mě až teď, po cca 40ti hodinách vzhůru, doléhá nevyspání a zažívám zcela fascinující stavy - lehké halucinace, kdy mozek nedokáže vyhodnotit jestli to co vidím je realita nebo ne. Mám úplně narušené soustředění a taky paměť mi nefunguje, někdo mi občas něco povídá ale já to většinou nechápu a za chvíli už si to ani nepamatuju. Nikdy jsem nic takovýho nezažil. Slušnej trip. Docela se tím bavím, aspoň se děje něco novýho a není to jen tupé ťap ťap. Sestupujeme pomalu a opatrně, jedna nepozornost a zranění by to ještě mohlo celé pokazit. Vycházíme z mraků a neprší! Po dlouhém úseku serpentin levá pravá levá pravá se v dálce objevují světla Frenštátu. To už bude kousek! Stražím uši kdy už uslyším komentátora na náměstí. Nevím, že po půlnoci už tam žádný není a v cíli panuje komorní atmosféra. Dosud jsme šli ve skupině ale najednou jsme jen sami 4 a s námi nějaká osamocená závodnice z trati LONG. Turistická značka mizí a moc nevíme kam jdeme. Je mi trochu divné, jak dlouho a daleko to je. Najednou objevujeme svítivé značky, které jsme míjeli celý den. Smůla, že patří k jinému závodu. Zavádí nás někam do lesa, přelézáme padlé stromy a značky najednou končí. Bloudíme. Poměrně rychle se mezi námi šíří panika, že nestihneme limit. Vůbec nevíme kde jsme. Začínám si myslet, že se mi to jenom zdá. Chodíme dokola po nějakých cestách, na chvíli se ztrácí Luťák a zdá se, že je to celý v háji. Těžce zkoušená psychika teď dostává další ránu. Zoufalost situace podtrhuje vyjádření jindy distingované Zuzanky, která stojí uprostřed lesa a křičí "pojďme už to domrdat!" :) Pobíháme lesem nahoru dolů asi hodinu, až se znovuobjevíme u skokanských můstků ve Frenu. Nějaký hodný pán nás naviguje dolů po schodech, kde bychom měli dostat další instrukce. Nikdo mi ale neřekl, že těch schodů je 350!!! Klopýtám po nich snad 5 minut a v myšlenkách zcela vážně uvažuju, že už jsem dávno na druhé straně. Že jsem někde po cestě umřel a teď budu do konce věčnosti chodit po Beskydech. Pod schody nás milá slečna naviguje směr náměstí, poslední 2km. Jdeme beze slov, jen za občasného nadávání na značení závodu. Po cestě máme i fanouška - chlapíka úplně na šrot, který zjevně dnes také nepředvedl špatný výkon. Poslední zatočení v ulicích města a jdeme do cíle! Všude je ticho, jen pár skalních fanoušků nás žene tiše do cíle. Jsme na náměstí. Poslední čipová kontrola, 30 schodů nahoru na pyramidu a je po všem. Přešli jsme Beskydy! 89km za 27 hodin, běsnění živlů navzdory. Žádná velká euforie se nekoná, atmosféra v cíli totiž prakticky neexistuje, všude je klid. Jsem jenom rád, že už nemusím nikam jít a lézt na další kopec. V cíli se rychle loučíme, s Jani jdeme k autu a přejíždíme k tělocvičně, místu našeho noclehu. Je tam ovšem ukrutně plno a všude kolem se motá hodně lidí v zombie stavu, tak po sprše zahajujeme ústup a nakonec přespíme v autě. Tím definitivně končí naše beskydské dobrodružství.

89KM, KTERÉ TI ZMĚNÍ ŽIVOT
Zpětně hodnoceno to byla naprosto vyjímečná zkušenost. Děkuju skvělým parťákům, díky nim bylo dokončení mnohem snazší. Myslím, že celá naše čtyřka fungovala perfektně. Dokázal jsem si, že to dokážu. Posunul jsem si vlastní limit daleko za původní hranici. Potvrdil jsem platnost Helčina pravidla, že když nemůžeš, tak ještě 3x můžeš. Zjistil jsem, že hlavou umím urvat hodně. Ověřil jsem si, že není špatné počasí, jen špatně oblečený běžec :) Následky nemám téměř žádné, zatuhlost svalů zmizela během dne, po 4 dnech ještě doznívá únava, občas mě píchne v koleni a brní mi článek jednoho prstu na ruce. A i když jsem doma slíbil, že jednou stačilo, už den po závodě jsem si myslel, že by bylo pěkné se vrátit a projít si to znovu, třeba za normálního počasí a zjistit si, jak ty Beskydy vlastně vypadají :-)

1 comment:

  1. Jj. bunda z Decathlonu se víc než vyplatila. Kupoval jsem ji ve čtvrtek před závodem a myslím, že bez ní bych letos nedokončil.
    Díky za pěkný blog.

    ReplyDelete