Sportisimo Prague 1/2 maraton

Blog je polomrtvý, ale já na své poměry až nezvykle aktivní. Dokonce by se dalo říct, že i trochu trénuju. Hlavní běžecký cíl sezóny přijde až 5.5.2019, ale proč si nesnížit sebevědomí už o měsíc dříve? Startovné platí zaměstnavatel, takže neběžet by znamenalo okrádat rodinu. Proto byla sobota 6.4.2019 po delší době zase závodní den.

Jak už jsem předeslal, k tréninku jsem přistoupil zodpovědně a na půlku šel s náběhem kolem 500km za 3 měsíce. V hlavě pár čísel - nerealistické 1:50, optimum 1:55, pesimistické cokoliv pod dvě.

Už na startu se mi vůbec nedařilo. Byl jsem moc oblečenej, všude milion lidí, jen cesta k šatně a zpět mi sebrala většinu časové rezervy. Ale co, obětuju abecedu a rozklusání (nakonec jako vždy). 8 minut před startem se mi chtělo čůrat, ale už jaksi nebylo reálné stihnout vystát frontu na toi-toi. Ale nějak to dopadne, hurá mezi dav lidí tlačících se ke startu. Jen co jsem se uvolnil ze zajetí poblíž železné bariéry a proklouznul do běžeckého koridoru, začala hrát Vltava a zřejmě se tedy vepředu pohnuly ledy. Po 7mi minutách jsem na startu i já. Nasazuju 5:30 dle plánu, v tomhle tempu bych měl být v cíli prakticky neunaven a bez propoceného trika. Plánovaný oční kontakt s vodičem na 1:50 se nekoná, toho jsem nezahlédnul ani jednou. Vodiče na 2h vidím ještě z fronty u toitoiky, pak na dlouhých rovinkách, odhadem vyrazili tak 3 min přede mnou. Doběhnout je znamená předbíhat cca 2500 lidí. Není to moc praktické a někde to ani nejde. Nemyslím ale že by to na cílový čas mělo nějak zásadní vliv. Na 7km jsem konečně u skupinky dvouhodinářů a nemilosrdně, tempem o 3 vteřiny na km rychlejším, je nechávám za sebou. Prvních 10km je pohodinda, nezdržuju se ani jídlem ani pitím, nakonec jsem na sprinterské trati. První náznak nechuti dál běžet přichází s 15tým kilometrem, ale těším se na gel co si nesu v kapse a jsem zvědav, jestli se z něj pobliju nebo ne, nemám ho podle zásad maratonce vyzkoušen. V cíli mi to vychází na 1:54 a s tím jsem spokojen. Teď slupnu ten gel, napiju se a pořádně to rozbalím. Leda hovno! Gel sice v klídku udržím, ale to je poslední úspěch závodu. Nohy mi tuhnou a od 18km je to tradiční utrpení, žádná velká krize, ale kdybych si mohl vybrat, už bych nikam dál běžet nemusel. Nakonec to zmáknu na metu půlmaratonu za plánovaných 1:55, to je parádní, škoda že do cíle stále zbývá 500m, buď jsem kličkoval nebo mi Polárky proměřují. V cíli teda nakonec 1:57:28. Radost z osobáčku mi kazí jediná otázka - uběhnu to za měsíc ještě jednou ve stejném tempu? Odpověď ze 6.4. - ani omylem. Dnes, 17.4. - možná. Realita 5.5. - uvidíme. V dubnu odběhám poprvé v životě více než 200km, třeba to pomůže.

V průběhu května tedy očekávejte další zápisek plný bolesti :) a v červnu přijde velké finále závodní sezóny. Poloviční ironman. Čas naučit se plavat ....