Vinou nedostatku času po závodě jsem nedokázal sepsat zážitky z letošního Czechmana ještě za čerstva a tak již v době psaní tohoto článku opadly bezprostřední emoce a intenzivní pocity, každopádně se přesto pokusím průběh závodu lehce nastínit a zachovat tak kontinuitu tohoto blogu. Fandy mého utrpení musím již předem zklamat, letos ho nebylo určitě tolik kolik by si tento závod zasloužil, ale určité světlé momenty se najdou. Pohodlně se tedy usaďte a poslyšte vyprávění o tom, že i zcela netrénovaný jedinec a kardio anti talent může překonat 113 triatlonových km po svých.
Nebudu se již detailně zaobírat popisem svého netrénování. Jen ve zkratce tedy za poslední rok : plavání – 2km v září 2021 jinak nic, kolo 1400km, z toho většina loni v létě, logicky v zimních měsících čistá nula a na jaře jen takové lehké šlapání no a běh 500 km, zde 8 měsíců nic, od února do května pak 100km měsíčně plus maraton jako bonus. Suma sumárum objem tak na sprint triatlon, ale kdo by se honil na kole a běhal, když na světě je tolik lákadel, například pivo.
Tento přístup se mi málem vymstil. 2 týdny před závodem při zkoušce neoprenu byla v krajině břišní objevena nevzhledná forma klasického OTP (čti ozdobný tukový pás) a gumový krunýř na mé tučné tělo nebylo možné nainstalovat. Zachránit situaci jsem se snažil nákupen XXXL neoprenu v akci na anglickém wiggle, estimated delivery v den závodu ale nebyl tomuto nakloněn a musel jsem tak sáhnout k levnější ale náročnější variantě – low carb dietě. Nebylo to ovšem tak drastické, stačilo vysadit pivo, všechny sladké umělotiny, přestal jsem dětem užírat jejich gumové medvídky a voilá – 2 dny před závodem hubeňour skáče do neoprenu jak Jája a Pája z pece do kalhot.
Po této rekapitulaci je zřejmé, že na závod jsem byl připraven víc než dobře.
Letos jsme se k písníku Hrádek vydali ve třech. Tradičně s J a nově i s PT, který s tri světem teprve začíná koketovat a rozhodl se pro nedělní sprint verzi nejlepšího českého triatlonu. Novinkou pak bylo že jsme jeli s karavanem a spali asi 25metrů od startu, což byla organizačně naprostá bomba. Žádné stresy s logistikou tedy letos nebudou na pořadu dne. Určité riziko ale tento model skýtá. Po příjezdu totiž razíme okamžitě směr restaurace a kupujeme pivo. Jdeme se projít kolem rybníku a hodnotíme že bójky jsou opět mrtě daleko. Na druhém břehu naštěstí hospoda zavřená a zpět v kempu opět naštěstí taky. Stíháme tak jen dopít všechny zásoby v karavanu, do hajan tedy uléhám kolem půl jedenácté s 3 pivy a jedním radlerem. Pitný režim tedy dodržen. J nás ještě k večeři pohostil rizotem, sacharidů tedy habakuk, snad mi to nepokazí oblékání neoprenu zítra. V noci mohutně prší a dost mi to kazí spánek.
Dle Garminu jsem se vyspal dobře, ráno ukazuje body battery 100 ze 100. Já se cítím tak na 50. Něco snídám, pak vločky a příprava techniky a balení věcí. Do depa to máme od karavanu 20m takže totál pohoda, všechno na klid a 2 h před startem máme vše pořešený. V 11 jdeme na rozpravu, PT dnes nezávodí a dává pivo, já mám nějak rozbitý žaludek a cítím že právě 11ka Vilém by mohla pomoci, neváhám a kamarádovi notně ukrajuji z jeho půlitru. Jako dal bych ho celý, ale budu závodit, tak si užívám jen lehký náběh alkoholu do palice a poslouchám radu J – měj k tomu závodu aspoň trochu respektu. Po rozpravě už není co řešit, hurá do neoprenu a k vodě! Oblékání neoprenu jde hladce a s lehkou pomocí přátel se vše podaří. 10 minut před startem se přesouváme ke startu, já v lehce potrhaném gumovém oblečku značky DHB. Loučíme se s PT, prosím ho o support na běhu a předobjednávám si malé pivo na desátý km. Rozplavání, představení favoritů a už jen minuta do startu …
Ještě si rychle prolítnu časový plán na dnes: plavání 50min, depo 5min, kolo 3:15, depo 5min, Běh 2:15 = 6:30 v cíli. To je ta nejlepší varianta, hlavně kolo asi tak dobře nepůjde, B plán je tedy zlomit 7 hodin co nejvíc to půjde …
SWIM!
V 11.59 stojím opět na startu Czechmana. Strašně se těším. Ani vzdálenost k první bojce 800m, která na open water vypadá jako nekonečná mě už neděsí. Přesně v pravé poledne je odstartováno. Hromadný start 700 lidí do vody je neopakovatelný zážitek. Coby zkušený triatlet vím že tady to nevyhraju, tak nechávám 650 lidí uplavat a do vody lezu s posledními. Kolem docela volno, žádný kopance ani škrábance. Nějak nejsem rozdejchán na kraul a tak si na pohodu střídám prsa a kraul, podle aktuální saturace kyslíkem. Občas mě křižují zoufalejší kraulaři než jsem já, jsem pyšný že už jsem se aspoň naučil plavat rovně. J mi zmizel už na startu a už bude daleko přede mnou, podrobná orientace ve vodě je samozřejmě nemožná, přede mnou stovky rukou v neoprenu ve vlnách. Asi po 300m se ohlédnu a za mnou nikdo není. Nepanikařím, vím že plavu úplně volně a že to bude ještě dlouhý. Začínám preferovat kraul a doplavávám početnou skupinu, kterou postupně nechávám za sebou. První velká bójka oranžové barvy značící obrátku se blíží. Čekuju Garminy, chtěl jsem tam být za 20 min ale míjím jí nakonec už za 18, to je fajn a sil pořád dost. Někde kolem kilometru mi bohužel trochu nateklo do brýlí, náprava obtížná ale nutná, ztráta určitě tak 30 vteřin. Plavu dál, ze zadu mě předplave pár štafetistů ale žádná tragédie, naopak sobě rovné předplavávám a celé mě to opět baví, obecně plavání se vždy vyvrbí v moc hezký zážitek. U druhé bójky jsem zase dřív než jsem plánoval, teď už si ovšem nepamatuju s jak velkým náskokem. Každopádně odtud už je to do cíle jen 350m, přidávám se do skupiny 3 plavců a s nimi si každým tempem šahám blíž a blíž ke břehu až už je vidět výběh z vody, šmátrám nohama a cítím pevnou zem, hurá, zase jsem to úspěšně přežil, švy na neoprenu vydržely, navíc mě to bavilo a ve vodě za mnou ještě pár lidí je, prima. Při výběhu z vody se mi motá hlava a ruce nohy ještě točí kraul ale PT mi fandí a tak se symbolicky rozbíhám vstříc prvnímu převlékání.
Plavání 1900m za 45:54, osobní rekord v disciplíně, předplaval jsem dost chlapů, nakonec 438 z z 490 na startu. S plaváním jsem spokojen. J mi nadělil skoro 10 minut a prakticky skončil kousek za Vabrouškem. Respekt.
BIKE!
V depu to není dobrý. Nejde mi stáhnout neopren, chci ho sešlapat ve stoje ale motá se mi kebule a s neoprenem na půl žerdi u kotníků jsem nucen skákat jak tučňák k lavičce. Sedám, sundávám, oblékám a obouvám na kolo a sakra, nemám kompres návleky, takže zas tretry dolu, kompresy nasadit, zase obout a utíkám pro kolo. Depo za 7 minut je průser.
Jede se tradiční czechmanská trasa, tedy 1x8km a 2x41km. Hned po prvních stovkách metrů identifikuju zásadní problém – mám nízko sedlo. Asi tak o 1cm, ale je to znát a dost naprd. Při převozu jsme museli naše kola lehce odstrojit a následné kompletaci jsem měl asi věnovat více pozornosti než konzumaci únětické dvanáctky. Nadávám si do pitomců, ale nedá se nic dělat. Na otočce po 4km jsem nucen zastavit, vytáhnout sedlo, naštěstí mám rychloupínák. I tak je to celé zdržující, z 30kmh brzdit na nulu a zase se rozjíždět … ale stalo se, jedeme dál.
Kolo mi jede krásně. 55mm karbonová kola v ceně zánovní felicie odvádí super službu a jedou jak splašený. Kouknu na tachometr na rychlostní průměr, kterým bych se chtěl řídit. Další chybka, při odevzdání kola do depa jsem zapomněl vynulovat, takže se mi tam napočítalo i tlačení kola v depu, celý údaj je tak úplně mimo mísu a po 8km mám průměr asi 16kmh. Nevadí, pojedu podle hodinek na ruce, které pravidelně po 5km zavibrují, čeká mě tedy dnes 18 vibrací, mezi kterými by mělo být ideálně méně než 10 minut (jakože průměr přes 30kmh).
Po plavání a 10km na kole je hlad a čas na tyčinku, další problém, všechny co mám nalepený na kole se na slunci absolutně rozpustili a z obalu je nelze vyndat, vyjma jediné, kterou tak okamžitě konzumuji s vědomím, že od teď už to budou jen gely, kterých mám plné kapsy na zádech a to rovnou ve spoustě roztodivných příchutí. Žaludek už se těší.
Na 15km přichází poslední trabl, na přední kolo se mi přilepí nějaká lepící páska. Prakticky ihned mě to začne srát. Při každé otočce kola totiž brkne o čelisti brzd a udělá „trc“. Vzhledem k tomu že mě čeká ještě 75000 metrů, tedy cca 37500 otoček kola, rychle vyhodnotím že toto množství trců psychicky nevydržím. Jsem nucen opět zastavit, vztekle strhnu pásku z kola a notně nasrán opět rozjíždím tempo. Během prvních 20km mě předjelo pár chlapů a 2 holky, já taky někoho předjel a poprvé na czechmanovi je pro mě cyklistika závodem, obvykle jsem na kole sám, ale dnes se průběžně naháním s pár jezdci, pamatuju si Tamaru, s tou se předjíždíme snad 6x a Ingrid, ta měla hezký … kolo.
Cyklistika je tradičně rozdělena na 2 typy úseků. Po větru, kdy to jede třicet a víc bez námahy a proti větru, kdy se chci zabít, hrabu se dvacetdvojkou a skrčen v hrazdě snažím se poskládat do ideální aerodynamické pozice. Kopců je na trati pár, prémie nejvyšší kategorie se jede v Osicích, výjezd ke kostelu mě nutí shazovat na malou a vzadu lovit ta největší ozubená kolečka. Je to asi jediné místo v prvním kole které mě víc bolí, jinak to jede parádně a úseky proti větru mě zatím tolik nedemoralizují, nebo možná ještě v prvním kole nefoukalo tolik, nevím. V půlce, na 45km jsem za hodinu a 35 minut, to je docela fajn, navíc sil pořád dost, v žaludku zatím klid po kombinaci kola a slaný karamel.
V druhém kole to pořád jede dobře, chvíli začíná pršet, v hlavě mi proběhnou vzpomínky na arktický ročník, ale vítr déšť rychle odnese pryč. Možná už lehce ubývají síly, ale větrné úseky jsou už víc větrnější a kopce víc kopcovitější. Občas je sranda s bočním větrem, to když se opře do vysokých ráfků, nicméně nic co by se nedalo uřídit. Odolnost trávení testuji kombinací citron a zelené jablko.
Kolem 70km mě to už přijde dlouhé. Kolo by pořád jelo, ale generátory síly pomalu vadnou. Mám pocit že celý úsek 70 až 80 je proti větru a ztrácím na něm fůru času, k tomu zase ty proklatý Osice, ty už jedu na nejlehčí pokorně za Ingrid a Tamarou. Lehce mi dochází a přecházím na strategii hlavně nemysli na to že jsi prošitej. Zpívám si písničku ze Stranger Things Running Up that Hill, vzhledem k tomu že znám pouze 10 slov je to rychle poměrně repetitivní a dlouho mě to nezabaví. Na kole se mi uvolnila těsnící gumička hlavového složení, tak mám zrak zaraženej do asfaltu a pozoruju jak tancuje po rámu. To mi vydrží do chvíle než vymetu první díru na silnici. 15tou 5ku ujedu za 13:39, 16tou za 12:20, ukrutný zpomalení a 3:15 mi mává z vlaku který už nechytím. Díky bohu se trasa na poslední desítku otáčí zase po větru a jede to zase líp. Už myslím jen na to že to chci mít za sebou, představa že teda poběžím půlmaraton mě dvakrát nevzrušuje, ale už to pojď dojet a třeba si dáš na běhu pivo. Na poslední pětce se projevuje radost že už to je jen kousek, ležím v hrazdě a letím jak střela, předjíždím Ingrid i Tamaru, poslední pětka je zdaleka nejrychlejší z celých 90km a mám na ní průměr 33kmh. Proč jsem takhle nejel i předtím?
Konečně seskakuju z kola, nakonec za 3:20, proti plánu ztráta, ale opět s velkým přehledem můj osobák na kole, zlepšení o 14 minut proti ročníku 2019. Stále ale na kole jeden z nejslabších, předjel jsem asi jen 10 chlapů. Proklusnu s kolem do depa, zde docela vše bez problémů až na neschopnost sundat si cyklodres, který se mi zasekává na zádech, zřejmě mi tam vytekl zbytek slaného karamelu a adheze zad se zhoršila. Nakonec ho nějak servu, přehodím boty a triko a za 4:17 opouštím depo, cokoliv do 5ti minut beru, ač příště si na toto depo dávám tři minuty max.
RUN!
Tak jako že by se mi chtělo běžet půlku, to se úplně říct nedá. Nejsem na tom teda nijak katastrofálně, pocitově určitě nejlíp ze všech pokusů na půlce, ale ta hlava, té se dnes nechce. Poběžíme 4x5,25km, čeká mě tedy spousta setkávání s okolím a u konce pravděpodobně téměř prázdná trať. Protože jsem na tom mizerně psychicky, cíl 6:30 hážu za hlavu a spíš se soustředím na to být pod 7, na což by měl stačit chodecký půlmaraton kolem 2:35. Chyba ve výpočtu, zpětně byla matematika příznivější, na 6:59 by stačilo 2:41. Z této poraženecké nálady mě vytrhne fandící PT, který je v dobrém rozmaru (aby ne, během fandění jich stihl asi 7). Hlásí mi že J je kousek přede mnou (minutu plus kolo). Jdu teda závodit, na vlně osobáků zkusím i ten běžecký. Běžím první km a kousek, pak chůze. Zpětně hodnotím opravdu mizernou vůli, nohy na tom nebyly tak zle. Na 2km dorážím J, říká že to doběhneme spolu ale nevydrží nám to dlouho, na otočce už jdu dopředu a na rozloučenou slyším za zády přátelské „tak si běž 😊“ První 3km za 6:30 už neudržím a další dva jsou přes sedm, to jsou ty chodecké vložky. Pětka za 34.
V druhé pětce už km pod 7 nemám ani jeden. Na trati je pořád dost lidí, primárně mě předbíhají ti co už běží poslední kolo, já to mám ještě tuze daleko. Tady někde si dávám poslední gel ale už mi není nic moc, odteď už budu jen pít, jako spásný lektvar objevuji grapefruitový iontový nápoj. Průběžně se potkávám s J a fandícím PT, na otočce vždy závidím lidem co už odbočují do cílové rovinky. Druhá pětka za 37, tedy směřuju někam k času 2:30 na půlku.
Třetí pětka je nejhorší v tom, že člověk už nějakou dobu krouží ale přitom tam ještě není naposled. Mnoho si z toho běhu nepamatuju, jen vím že hlava a vůle byla slabá, tělo by určitě dovolilo víc. 13tý km za 6:20 je důkazem že když jsem na sebe byl zlý tak to šlo, ale prostě jsem zastavoval častěji než by se slušelo. Je to škoda. Taky byla škoda že jsem si nenechal na poslední kolo donést malé pivo, třeba by to pomohlo. Na trati už méně lidí, ale člověk nepozná kdo je v posledním kole a kdo už jde do cíle, takže závodění pouze virtuální. 3tí pětka za 35něco, styl běhu něco jako 300m běh, 200 chůze, 500m běh – au, to nedám, tak teď 100m půjdu a pak 400m běh a pak au, to nejde, 150m chůze a pak 300m běh … paradoxně je tento styl rychlejší než lidé kteří konstantně pomalu běží.
Konečně je tu poslední kolo, tradičně se dostávám do euforie že už bude konec, na trati pořád pár lidí krouží se mnou, letos žádné sběrné dodávky ani kecy že nestihnu limit. Nasazuju tradiční patníky, 2 rychle, 1 chůze, tento styl drží kilometry lehce nad sedmi minutami. Poslední otočka v lese, teď už v klidu do cíle, když tu náhle přede mnou chlap mého věku, permanetně jde a tak se rozhoduju si zazávodit a posunout se na vysněné 451. místo. Během chvíle ho dorážím a vynecháním jednoho chodeckého patníku mu nedávám šanci, po chvíli se ohlížím a vidím že to ani nezkusil. Toto závodní intermezzo mě posunulo přes 20km a tak už běžím kontinuálně, sbíhám do cílového prostoru, usmívám se, dokonce je tu ještě moderátor, cílová rovinka a šup – jsem v cíli. Běh za 2:26, o pár desítek vteřin za osobákem, na to že jsem nedávno běžel Vary za 1:58 mi tenhle čas nepřijde nijak oslnivej ale ani zcela katastrofickej.
Celkový čas se zastavil na 6h 44 minut přesně, jasně nejlepší výkon na půlce. 451 místo z 464 chlapů co dokončili v limitu, boj o poslední místo se letos bohužel nekonal. V neoficiálním pořadí s poměrem výkon lomeno trénink pak končím v TOP10 😊 Rozhodně se budu muset přihlásit na nějaký delší závod, tady už se mi začíná moc dařit a fotbalovým žargonem řečeno už tu hraju klidný střed tabulky. Logické pokračování je dvojnásobná porce kilometrů, v cíli jsem si toto ovšem popravdě neuměl představit. Následky závodu prakticky nulové, v pondělí už mě nic nebolelo, jen potvrzení toho že hlavně ten běh jsem odchodil a mohl jsem tomu dát trochu víc.
V cíli s J a PT dáváme pivo ale musíme pak přeparkovat karavan z prostoru závodu, kvůli včasnému nedělnímu odjezdu. Skvělí organizátoři nám na cestu nadělují 2 PET lahve piva a tak letošní Czechman končí na parkovišti u pískovny v dobré náladě. Ráno s J ještě jako fanoušci absolvujeme Sprint verzi, kterou PT navzdory sobotní celodenní konzumaci roztrhal na kusy a získané zkušenosti jistě zhodnotí příští rok na 113km verzi.
Tím končí moje závodní sezóna 2022. Další zápis bude pravděpodobně z pražského maratonu 2023, leda že bych se v mezidobí přihlásil na nějakou výzvu 😊
